Asijský pohled na sympatie Západu s Tibetem

Asijský pohled na sympatie Západu s Tibetem

Jiří Breber

Protičínské protesty, k nimž docházelo během cesty olympijského ohně po světě, byly na Západě většinou přijímány se sympatiemi. Tibeťané žijící v exilu a jejich příznivci dávali jako už nejednou najevo, že lidé v Tibetu stále touží žít svobodně, v nezávislém státě.

K protestům došlo nejdříve ve Francii, pak v USA, v Austrálii, ba i v Hong­kongu. Peking mezitím zorganizoval nacionalistickou kampaň zaměřenou proti francouzských obchodním zájmům, která měla být varováním i pro další státy, v nichž už k protičínským demonstracím došlo (anebo by ještě dojít mohlo).

Los Angeles Times (25. dubna 2008) se k událostem ozval hlas z Asie, konkrétně ze Singapuru, kde, dodejme, vládne už po desetiletí jedna strana, obyvatelstvo tvoří převážně Číňané a vláda proti disidentům tvrdě zakročuje. Pan Kishara Mahbubani, děkan Školy politických věd při Národní univerzitě v Singapuru a autor knihy Nová asijská hemisféra: Neodolatelný posun globální síly k východu, nás v článku poučuje, že Západ se dívá na lidská práva a problém Tibetu jen v černobílých barvách. Prý to byli až čínští komunisté, kteří zbavili Tibeťany nevolnictví a osvobodili je od vlády zpátečnické teokracie. Nutno dodat, že takové „osvobození" vedlo jen k jiné formě nevolnictví, tentokrát v čínském totalitním režimu s přídavkem národnostního a náboženského útlaku.

Pan děkan považuje protibetská prohlášení politiků a aktivistů na Západě jen za gesta určená domácímu publiku a jmenuje britského premiéra Gordona Browna, německou kancléřku Angelu Merkelovou a našeho premiéra Mirka Topolánka - ti všichni se rozhodli pro neúčast na ceremoniálu při zahájení čínské olympiády. Současně s tím pak vybízí čtenáře, aby se pokusili myslet jako Číňané, protože až poté pochopí, jak rozdílně vidí stejné události Čína a Západ. Píše, že Čína ovládá Tibet už od 13. století a že čínská kontrola tibetského území byla od těch dob někdy silnější, někdy slabší - podobně jak tomu bylo v mnoha částech Číny - podle síly centrální vlády, ale jedno je prý jasné: Čína kontrolovala většinu svého území delší dobu, než po kterou některé západní státy vůbec existují. (Pročpak nám pan děkan říká právě to? Má to snad znamenat, že když si velký národ podmaní malý, musí to tak zůstat navždycky? O tom, že Tibet byl od roku 1911 až do okupace Číňany v roce 1951 nezávislým státem, se pan děkan nezmínil. Napsal nám však, že ve skutečnosti prý žádný Číňan nevěří tomu, že západní vlády mají o Tibet zájem z morálních důvodů.)

Číňané jsou přesvědčeni, že Západ sleduje jen rozdělení a politický rozpad Číny. Počátkem devadesátých let, kdy prý čínský lid prožíval nejlepší údobí svého života za celá století, se Západ rozhořčeně soustředil na demonstraci studentů na náměstí Tchien-an-men (1989) a na další prohřešky Číny proti lidským právům. (O tom, že ona týdny trvající demonstrace čínských studentů a mladých dělníků byla zmasakrovaná - podle The World Almanac vydaného deníkem The New York Times v roce 2000 tam čínská armáda a policie zabila 5 000 a zranila 10 000 mladých demonstrantů - se pan děkan nezmiňuje. Pročpak asi ti studenti demonstrovali, když se Číňanům vedlo tak skvěle?) Je to však prý Západ, kdo rozviřuje emoce; nikoliv politické poměry v Číně.

Bojovníci za lidská práva, zejména ti z evropských hlavních měst, se na oficiálních návštěvách Pekingu údajně chovají jako poslušní pudlíci a všichni se snaží Číně něco prodat. Když jsou pak na odchodu, nesměle zašeptají, že se musí zmínit o lidských právech, protože po svém návratu domů budou tázáni, zda o této problematice jednali. Takové chování si čínští vůdcové vysvětlují jen jedním způsobem: „Prosím neberte naši zmínku o lidských právech vážně!"

Tragédií pak je, že oběťmi takových morálních kotrmelců jsou nakonec sami Tibeťané, kteří se stanou terčem vystupňovaného čínského nacionalismu. Pan děkan upozorňuje, že dosud - i když čínská vláda nad Tibetem není bez chyb - se tam Peking pokoušel udržovat jistou autonomii. Ve skutečnosti prý žádný zásadní nesouhlas mezi postojem dalajlámy a čínskou vládou neexistuje. Dalajláma brání autonomii, nikoliv nezávislost, a oficiální politika pekingské vlády týkající se Tibetu hlásá, že „vláda ctí regionální etnickou autonomii v oblastech, kde etnické skupiny žijí v kompaktních komunitách". (O prohlášeních a zákonech totalitních režimů víme své.)

Tyto skutečnosti, jak se nás snaží pan děkan Mahbubani přesvědčit, by měl Západ pochopit a názorové rozdíly mezi dalajlámou a čínskou vládou neprohlubovat. K tomu však podle něj nejlépe slouží cesta tiché diplomacie, nikoli demonstrativní neústupné postoje.

Hlas z Asie nám tedy doporučuje zapomenout na lidská práva, snažit se vlichotit mocným a silným, starat se jen o svůj materiální prospěch a nejen v Pekingu, ale i doma se chovat jako poslušný čínský pudl. Tedy jednat „asijsky" v tom nejhorším významu toho slova. Jenže naše civilizace ještě není veskrze maloměšťácká. Odlišuje se! Nepsal o tom přesvědčivě už profesor Huntington? A pokud se neliší, jak tvrdí někteří politici a sociologové, pak musíme očekávat čínskou Solidarność a napomáhat jejímu vzniku.