Básníci čtou básně

Básníci čtou básně

Jiří Olič

Básník a občasný spolupracovník Kontextů (nar. 23. dubna 1947) se v posledních letech prezentuje jako znalec výtvarného umění, což mu vyneslo tu nevýhodu, že byl několikrát opomenut při sestavování básnických antologií. Původně chtěl být malířem, ale už od dětství se mu líbily verše, a především rýmy – samy o sobě – a v rýmech dokázal improvizovat celé ságy. Cesta za výtvarným uměním se uskutečnila oklikou přes zemědělskou školu, nejprve střední a pak i vysokou, neboť rodiče – družstevní nevolníci – měli pro své děti pouze dvojí možnost: JZD, nebo zemědělská škola. Všechno si musel postupně objevovat sám, v umění i v poezii: „Doba toho moc nenabízela, nanejvýš Jacquesa Préverta nebo bývalé surrealisty jako Éluard. Prvním mým objevem byl surrealismus. Toto je ta pravá fantazie, je neuvěřitelné, s jakou invencí dokážou surrealisté objevovat nekonečná a nevyčerpatelná propojení lidí, situací a věcí, říkal jsem si. Je to nejsoučasnější a nejpravdivější umění, surrealismus mi připadal jako sama pravda,“ svěřil se před deseti lety v rozhovoru pro Proglas. Velká invence a spojování věcí nemajících zdánlivě nic společného je charakteristická především pro jeho poezii ještě v samizdatu (Čechy, Morava, Slezsko, Komando deště, Spojené státy nebeské ) až po poslední sbírku vydanou řádně v Petrově (Gloria). Ale nejen pro ni, viz hravou jemnou poetiku jeho mystifikačních fejetonů a mini-esejů (Molitan). Ale je také autorem zcela vážných a závažných publikací o Jakubu Demlovi, Josefu Váchalovi nebo Josefu Ladovi, ze současných umělců uveďme alespoň Jaroslava Rónu a Čestmíra Sušku. S ženou Danielou žije v Bratislavě, často však pobývá v Dlouhé Loučce u Olomouce, kde prožil dětství a mládí. (…)