Belgické odcházení

Je pozoruhodné, jak málo mezinárodního znepokojení vyvolává přetěžká belgická politická krize, v jejímž důsledku země již půl roku nemá vládu. Přitom nejde o nic menšího než o možný rozpad státu, který nejenže patří ke „tvrdému jádru" EU, ale ještě donedávna byl pokládán za pravzor budoucího uspořádání celé Evropy, za mikrokosmos evropského všehomíra. Belgičané samotní, zdá se, jsou vcelku srozuměni s vidinou státního rozštěpení a spekulují jen o tom, zda k tomu dojde již teď, anebo až za pár let. Jak taky může existovat země, kterou samotný dezignovaný premiér Yves Leterme nazývá „historickým nedorozuměním"?

Belgické království sice vzniklo v roce 1830 v důsledku společného boje Vlámů a Valonů za nezávislost na Nizozemí, ale byl to snad poslední příklad odhodlané spolupráce těchto dvou národů. Zbytek společných dějin dlouhých pouhých 177 let byl příběhem neustálého přetahování lana. Přičemž za poslední století se postavení obou národů proměnilo v opak: zatímco na úsvitu belgické státnosti v zemi dominovalo francouzské etnikum, jazyk a kultura, v posledních desetiletích se do popředí natlačili Vlámové. Na Flandry nyní připadá zhruba 65 procent belgického obyvatelstva. Více než početnost obyvatelstva ovlivňuje belgický rozkol skutečnost, že větší část národního bohatství je tvořena právě na vlámském severu; na frankojazyčný valonský jih připadá jen 24 % celonárodního HDP. Zatímco celková nezaměstnanost v Belgii kolísá kolem celoevropského průměru, mezi Valonci činí celých 20 %. Zato pozoruhodných 40 % z nich pracuje pro belgickou vládu jako úředníci. Není divu, že takový stav nepříliš uspokojuje vlámské daňové poplatníky, kteří mají pocit, že ze svých daní živí jižní sousedy, již na nich s latinskou bezstarostností cizopasí.

Dvě komunity totiž vedou zcela paralelní životy, bez větších styčných ploch. Vše, co mají společného, se dá vypočítat na prstech jedné ruky: je to královská rodina v čele s králem Albertem II., národní fotbalové mužstvo, armáda a soudnictví. Někdo k tomu posměšně dodává společné pivo nebo výrobu čokoládových pralinek. Mnohem více je veřejných institucí a statků, které jsou pečlivě rozdělené - na striktně etnickém principu fungují politické strany, televizní stanice, dobročinné organizace nebo třeba univerzity, z nichž žádná není smíšená. Belgická státní správa je dnes složena z jedné federální vlády, momentálně neexistující, tří regionálních samospráv, neboť dvojjazyčný Brusel má podivný statut hlavního města Flander, celé Belgie, ale také samostatné administrativní jednotky. Každá jazyková skupina má rovněž vlastní správní orgán. Avšak zatímco jih země má vlastně dvě místní vlády, jednu pro valonské území a jednu pro francouzský jazyk, Vlámové se spokojí jen s jednou administrativou. Zvláštní samosprávný orgán má také nepočetná německá komunita, takže pro celou desetimilionovou Belgii je tu naštěstí „pouze" šest samostatných vlád. Mnozí se rozpadu Belgie obávají nikoli kvůli osudu královské rodiny, nýbrž proto, že v tom větří špatný signál pro Evropskou unii. Všude v Evropě prý posílí separatistické nálady. Jak již bylo řečeno, Belgie byla nahlížena coby laboratorní experiment evropského nadstátu jakožto mechanismu pro arbitrární přerozdělování peněz, a tak lze snadno předpovědět, že příkladu Flander mohou následovat jiné bohaté regiony Evropy - Bavorsko, Skotsko, Katalánsko nebo Korutany.

Někteří odvážlivci poukazují na to, že Valonsko, i když dostává z evropské pokladny 20 miliard euro ročně, má z toho jako celek pramalý prospěch: jako žába na prameni sedí na kase tucet frankofonních politiků a ouřadů, kteří odměňují skrze cílené granty své kamarády a trestají nepřátele. Úředníci mohou brečet, ale Valonci se podrbou v týlu a začnou se starat o své živobytí, aniž by spoléhali na přísun snadných peněz z Bruselu. Prudký rozvoj kdysi zaostalého Slovenska, na které by před sametovým rozvodem sotvakdo vsadil zlámanou grešli, jim dává za pravdu.

Jenže pokud Belgie zmizí z mapy, co se stane s Bruselem? Stane se z něj hlavní město Evropské unie pod přímou správou unijních orgánů, něco na způsob města Washington D.C.? To sotva. Potíž je v tom, že to, co se odehrává na zemi a nikoli v hlavách vizionářů, spíše potvrzuje, než vyvrací národní princip státotvorby. Belgie se rozpadá na složky především proto, že v ní nežijí žádní skuteční Belgičané, tak jako Evropu neobývá žádný národ Evropanů. Nadále vedle sebe žijí jednotliví národové, s vlastními jazyky, televizními kanály a politickými stranami. Demokracie bez démosu je jen torzem, jakousi neurčitou „kracií", mocenským systémem udržovaným pohromadě silou společných zákonů. Samotná „kracie" státy netvoří a pohromadě nedrží. Na takový stát se bruselský chlapeček může jen zvysoka vyčůrat...