Bída našeho historického stereotypu

V prvním letošním čísle Revue Politika se Pavel Švanda v článku „Historie - učitelka života v důchodu" zamýšlí nad úpadkovým stavem současné výuky dějepisu na základním a středním stupni škol a poměrně trefně poukazuje na fakt, že mnohdy se tato výuka redukuje na nácvik povrchních emocionálních reakcí na určité slovní signály. S tímto postřehem nelze než souhlasit, avšak zároveň považuji za nutné dodat, že v žádném případě nepadá všechna vina pouze na zkostnatělou rutinu starší a střední učitelské generace, jež byla po léta vystavena tvrdé a systematické komunistické výchově a soustavnému umrtvování potřeby vlastního názoru i průběžného sebevzdělávání. Podstatný podíl na všeobecném zbahnění dějinného povědomí dlouhodobě přísluší národnímu historickému stereotypu, jenž svými kořeny tkví hluboko ve zbrojnicích zápasů předminulého století a který komunistická éra u nás nejen maximálně zužitkovala a vytěžila, ale i důkladně prohloubila a posílila. Ačkoli se uvedený stereotyp zjevně honosí celou řadou výrazných dimenzí, jež by stály za pečlivou analýzu, zaměřím se pouze na dvě z nich, které nelze přehlédnout, na doslova vlajkové lodě, jejichž hrozivá palebná síla poutá pohříchu jen vlažnou intelektuální pozornost. Jsou jimi u nás převládající, i když ve středoevropském kontextu zvláštní, specificky české postoje: podezíravá nechuť, odcizenost až odpor jednak ke šlechtě, jednak ke katolické církvi.

Od počátku devadesátých let můžeme opakovaně sledovat, jaké žlučovité oběživo zaplní veřejnou debatu pokaždé, když přijdou na přetřes šlechtické nebo církevní restituce, jaká ideová veteš se oprašuje a jaká dojemná spojenectví vznikají. Mementem poslední doby budiž diskusní pořad TV Nova Sedmička vedený Janou Bobošíkovou, před třemi lety imponující obhájkyní práva proti nakonec vítězné zvůli rebelů ve veřejnoprávní televizi, dnes ovšem ručitelkou stabilně vysoké sledovanosti politické publicistiky na komerčním kanálu, dosahované úmorným pitváním populárních pseudoproblémů a v otázkách s vazbou k minulosti důsledným lpěním na čistokrevné podobě historicky stereotypních interpretací. Jen zřídka se v Sedmičce objevuje osobnost, která se odváží riskovat uštěkání a odmítnout iracionální východiska debaty. Tyto skutečnosti mě stále více upevňují v názoru, že je třeba uvítat a podpořit každý pokus rozbít tvrdou skořepinu hodnotících návyků a odhalit prázdnotu vyhaslé účelovosti stereotypních soudů, které dnes prokazují národní identitě stejné medvědí služby, jako kdysi zatvrzelá obhajoba pravosti Rukopisů bez ohledu na usvědčení pánů Hanky a Lindy z podvrhu. Pokusme se nyní alespoň v náznaku pod zmíněnou skořepinu nahlédnout.

Mýtus zrádné a cizácké šlechty

Na začátku každé úvahy o moderní roli a postavení naší šlechty se mi jeví jako nezbytné odlišit dvě skutečnosti: první z nich je konstatování, že česká aristokracie své vůdčí postavení v národním hnutí během 19. století po zásluze ztratila, věcí druhou však zůstává, že její běžné vnímání jako „zrádné a cizácké" je hrubě zkreslené a nespravedlivé. Byla to ona, kdo na sklonku 18. století inicioval proces národního obrození po stránce institucionální a sponzorské, po stránce vědecké pak tuto roli hrálo řádové duchovenstvo (G. Dobner, J. Dobrovský). Fakt, že se zpočátku jednalo o celkem přirozenou reakci na překotnou centralizaci a germanizaci za vlády Josefa II., toto úsilí stavovské obce nikterak nesnižuje. Mezi jeho skvělé plody patří založení Katedry české řeči a literatury na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě (1791), založení Veřejné obrazárny, předchůdce dnešní Národní galerie (1796), nebo založení Národního muzea (1818). Překračovalo zcela zjevně rámec běžného zemského patriotismu i aktuálních politických zájmů a emancipující se neurozené vrstvy si toho cenily. Bod obratu přinesl až bouřlivý rok 1848, kdy došlo k viditelné diferenciaci cílů české politické reprezentace. Zatímco šlechta na ústavodárném sněmu v Kroměříži hájila historické státní právo, jehož důsledným územním naplněním je vlastně až dnešní Česká republika, Palackým vedený občanský blok se klonil se zřejmým ohledem na Slovensko k principu přirozeného práva, jehož důsledným uskutečněním se po devadesáti letech stala nešťastná druhá republika (1938-1939). Nový místodržící v Praze, populární a liberálně uvažující hrabě Lev Thun, pán na Děčíně, měl všechny předpoklady stát se integrující osobností, ale svatodušní bouře, při nichž byl dokonce načas vězněn radikálními studenty v Klementinu, mu vyrazily trumfy z ruky. Adresátem zklamaných očekávání nemohl být nikdo jiný než šlechta, trvalé úspěchy (vyvázání sedláků z poddanství a obecní samospráva) s ní přirozeně spojovány nebyly. Není bez zajímavosti, že hrabě Lev Thun, od roku 1849 úspěšný reformní ministr školství ve vládách Felixe Schwarzenberga a Alexandra Bacha, formuloval už jako říšský ministr v době „utahování šroubů" své liberální krédo takto: „Moc státní chraniž důrazně mír a právo proti každému nepříteli jak domácímu, tak cizímu; ponechej ale lidem, aby sami buď ve spolku sousedském aneb spojeni podle zvláštních svých interesů svobodně rozvíjeli svou činnost a sami pečovali o své blaho." (Úvahy o nynějších poměrech, hledíc zvláště k Čechům, 1849)

Obnovený konstituční proces v šedesátých letech poskytl neúspěšným reprezentantům státoprávně reformních snah z roku 1848 novou šanci prosadit své vize a politicky se rehabilitovat. Oktrojovaná (exekutivně vyhlášená) únorová ústava z roku 1861 byla koncipována natolik centralisticky, že zcela ignorovala státní individualitu Koruny svatováclavské i svatoštěpánské. Maďaři bez váhání odpověděli nekompromisním odporem: neobeslali říšskou radu svými poslanci, dosáhli postupně pádu dvou kabinetů (Schmerlingova 1865 a Belcrediho 1867) a využili válečné porážky v roce 1866 tak, že po šesti letech pasivní opozice uznala prosincová ústava (1867) suverénní uherský stát spojený personální, měnovou a obrannou unií s Vídní. V českém táboře zatím došlo sice k zásadnímu názorovému sblížení, když Palacký, Rieger a jejich Národní strana (staročeši) přijali za svůj státoprávní postoj šlechty - historický princip - leč poslanci na říšský sněm podmíněně vysláni byli. Podmínky shrnovalo takzvané první státoprávní ohrazení. Po dvou letech, v roce 1863, odešli i čeští poslanci do krotké pasivní opozice. Vznik rakousko-uherského dualismu roku 1867 znamenal rozhodující porážku české šlechty a jejích snah zůstat politickým vůdcem národního hnutí, neboť panovnická moc byla od té chvíle již významně omezena konstitucí a císař a král František Josef I. byl ve své upřímné snaze umožnit česko-rakouské vyrovnání, jež mělo být zpečetěno jeho pražskou korunovací, blokován nejen německými liberálními poslanci, ale hlavně uherským sněmem, nehledě na vnější tlaky proti z Berlína i z Moskvy. Českým zemím sice nevládl z žádného jiného titulu než krále českého, ale o českém soustátí (Koruně české) nebylo v ústavě ani slovo, znala jen „Království a země na říšské radě zastoupené". Starobylé Království české (Čechy) tak bylo postaveno nerozlišeně vedle titulárních království bez tradice (Dalmácie, Halič), Morava a Slezsko vedle Dolních Rakous či Tyrol. Prodlužování pasivní opozice až do roku 1879 jenom potvrdilo definitivní politickou prohru naší šlechty a předznamenalo i pád staročechů, které ve volbách roku 1891 smetla Národní strana svobodomyslná (mladočeši), jež dala prioritu zákonům všedního dne před státoprávním programem.

Do popředí zájmu vrátily státoprávní program až čtyři roky první světové války, ovšem v radikální podobě. Klíčové rozhodování, tedy vedení zahraniční akce i domácího odboje završeného převratem, soustředili ve svých rukou občanští a socialističtí politici. Ani tomu nemohlo být jinak, neboť úloha šlechty za válečného stavu je odnepaměti jasně daná - je jí bezpodmínečná věrnost králi. Novou Československou republiku však přesto většina české aristokracie přijala za svůj staronový stát, nikoli stát cizí a úplně nový, což nezměnil ani očividně nepřátelský akt zúčtování v podobě pozemkové reformy vyhlášené levicovou Tusarovou vládou v dubnu 1920. Nejlepším dokladem vlastenecké loajality jsou dva dopisy z konce 30. let, kdy se nejprve v září 1938 v dopise prezidentu Benešovi přihlásil výkvět české šlechty k obraně republiky a jejích hranic (podepsáni K. Schwarzenberg, J. Lobkowicz, Z. R. Kinský, F. Kinský, Z. Kolowrat, R. Czernin, L. Sternberg, W. Colloredo-Mansfeld, K. Parish, J. Dobrzenský, H. Strachwitz, K. Belcredi) a o rok později, v září 1939 v dopise prezidentu Háchovi a ve velmi podobném složení, se přihlásil k české národnosti, čímž odmítl možnost zvolit národnost německou.

Vedle výše rozvedených politických důvodů má náš negativní předsudek o šlechtě neméně silné podhoubí ideové, a to především v učebnicovém produktu národního romantismu, kterým je poctivě zažitá a náležitě vulgarizovaná Palackého koncepce dějin. Jejím základem je přesvědčení o původním způsobu společenské organizace, který je vrozen určité rase nebo větvi této rasy. V našem případě se staví příkře proti sobě horizontální princip slovanské kmenové demokracie, jejímž viditelným projevem měly být husitské svazy venkovských měst a nižší šlechty, a germánský vertikální princip feudálního panství a hierarchie. Tímto způsobem je „cizácký charakter" připsán už nejenom konkrétním vznešeným rodům, avšak také samotnému principu šlechtictví jako stylu života s přísnými, tradicí diktovanými závazky, a zároveň je vyzdvižen plebejský ráz češství v protikladu k sebepochopení okolních národů. Domnívám se, že o pošetilosti této velké, své době zcela poplatné, leč stále hluboko v podvědomí dřímající koncepce není třeba ztrácet slov.

Vyobcování boha z národa

Podobně jako šlechta i katolický klérus byl pro národní obrození v jeho počátcích nepostradatelný a disponoval též slušným kreditem u všech vrstev. Většina kněží postavila svůj vliv a vzdělání do služeb národa. Všimněme si třeba příkladu Antonína Jaroslava Puchmajera, který uprostřed francouzských válek neváhal opustit tradiční barokní obraz Žižky co krvelačného bandity a napsal „Ódu na Jana Žižku z Trocnova" (1802), v níž husitský hejtman představuje symbol českého válečnictví a skrze něj je oslaveno aktuální bojové hrdinství Čechů. Mezi lety 1810-1830 také došlo zejména v jazykově českých oblastech k návratu značné části tolerančních evangelíků ke vše­obecné církvi, a to nejen v souvislosti se sňatky druhé generace, ale často i vlivem zklamání ze studené strohosti především helvétských sborů, ostře kontrastující s poetikou katolického obřadu. Ještě v roce 1848 měla římská církev takovou autoritu, že například těsně před vypuknutím svatodušních nepokojů byl Koňský trh přejmenován podle zemského patrona na Václavské náměstí a byla zde sloužena velká mše za sbratření všech rakouských Slovanů. Zásadní zlom ovšem přineslo uzavření konkordátu mezi Vídní a Svatým stolcem v roce 1855, kterým se v podunajské monarchii zajistil politický vliv katolického kléru počínaje nevolenými křesly v zemských sněmech (biskupové virilisté) a konče dohledem na školství. Objevil se fenomén austrokatolicismu, jehož vinou se každý důvod národního hnutí k opozici proti státu stával i důvodem k antiklerikalismu, který byl navíc posilován historizující argumentací husovskou a bělohorskou. Tento trend vyvrcholil za první světové války, kdy české vojáky popuzovaly polní mše za vítězství habsburských zbraní slévající se začasté se slabomyslnou armádní propagandou v jeden nestravitelný dojem, přičemž rekordních 400 tisíc padlých českých mužů nakonec zůstalo na účtu poražených. Léta 1918-1920 potom logicky přinesla skutečnou erupci antiklerikalismu. Stržen byl Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze (paradoxně děkovný pomník za vítězství Pražanů nad Švédy v roce 1648), ničeny byly kdysi s láskou stavěné nepomucenské sochy, ve vážném ohrožení se ocitla dokonce i sochařská výzdoba Karlova mostu a Jan Herben kategoricky vylučoval z dobrých tradic národa vedle sv. Václava i „otce vlasti" Karla IV. (spis Bílá hora, 1920).

Svatováclavské milénium v roce 1929 oživilo smířlivé postoje a nadto ukázalo, že na venkově zůstala autorita římské církve silná. Vedení lidové strany dokonce tehdy neuneslo tíhu faktu, že v agrární straně (Republikánské straně čsl. venkova) se organizuje více katolíků než v té jejich, a napadlo pompézní účast Selské jízdy na oslavách jako pokus agrárníků ukrást si milénium pro sebe. Zanedlouho však nacistická okupace poskytla antiklerikalismu další růstové impulzy od celkového zpochybnění tradičních hodnot přes morální selhání některých katolických publicistů až po propagandistické zneužití svatováclavského kultu. Snad nikde v Evropě neměli po roce 1948 komunisté tak snadnou práci jako u nás, když přikročili k vymýcení náboženství v jeho metafyzické podstatě. Mohli svůj ateismus roubovat na mimořádně vitální podnož antiklerikalismu, o níž i nadále úzkostlivě pečovali inscenováním různých „čihošťských zázraků" a stíháním všudypřítomných „agentů Vatikánu". Péče o roub byla neméně důkladná. Každý vysokoškolák musel složit zkoušku z „vědeckého komunismu a ateismu", pedagogičtí a veřejní pracovníci absolvovali různá školení z ateismu, v nichž lektoři ze Socialistické akademie a podobných institucí namísto přiblížení pozitivního obsahu od Boha oproštěného pohledu na svět převážně jen primitivně zesměšňovali katolická dogmata. I žákům základních škol se jasně říkalo, co si mají o víře a jejích nositelích myslet - příkladem může být nadpis jedné kapitoly z učebnice Občanské nauky pro 8. ročník ZŠ v 80. letech, jenž mi dodnes utkvěl v paměti - „Nesprávnost, reakčnost a škodlivost náboženství".

Výsledky jsou dnes všeobecně známé a právem je lze považovat za největší úspěch bolševického režimu. Jen kvůli němu si poslanec KSČM M. Ransdorf může dovolit drzost, za níž by mu měly být odebrány akademické tituly, totiž relativizaci zločinů KSČ poukazováním na čarodějnické procesy v 15.-17. století v souvislosti s dnešní nezpochybňovanou existencí KDU-ČSL. Nemohu k tomu nepoznamenat, že za prvé krutosti křesťanské Evropy třeba v 15. století lze srovnávat výhradně jen s krutostmi jiných civilizací ve stejném století (Osmanů, Aztéků...), přičemž Evropa z těchto komparací vychází velmi sympaticky, a že za druhé není obtížné doložit, že v existenci čarodějnic a jejich zlou moc tehdy věřila celá společnost včetně obětí procesů a upálení bylo všeobecně přijímaným světským trestem (nikoli církevním). Zločiny nacismu a komunismu byly však ve 20. století pro zbytek lidstva natolik zrůdné a nepochopitelné, že jim namnoze dodnes odmítá uvěřit v plném jejich rozsahu. K tomu jen krátká citace: „Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že věšet a odstřelovat lidi za jistých okolností není nic vážnějšího než pobíjet šváby, pak je to něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku..." Tolik Karel Čapek. (Proč nejsem komunistou, 1924)

Závěr

Co z toho vyplývá pro výuku dějepisu? Myslím, že klíč k řešení neleží pouze v otázce kvality učitelstva či jenom v otázce postavení historie buď jako klasické samostatné disciplíny, nebo integrovaného předmětu. Učitelé dějepisu hlavně často obchodují se škaredě prošlým zbožím a většina společnosti ho od nich slepě očekává, ba vyžaduje. Chybí nám dlouhodobá veřejná diskuse, která se nebude zdráhat narušit zmíněný koloběh, přikročit k hlubinné reflexi nedávných historických zkušeností, a která umožní zbavit se diktatury vyčpělých předsudků o vlastních kořenech a tradicích.

Autor (1971) pracuje na tiskovém a komunikačním oddělení Národní galerie v Praze.