Bruselský konsensus

V tomto čísle Revue Politika přinášíme mimo jiné obsáhlý text Roberta Kagana, který vyvolal velké vzrušení v celé Evropské unii. Následující poznámka je výsečí zajímavého komentáře, který v souvislosti s Kaganovým textem publikoval prestižní týdeník The Economist.

Americký historik Robert Kagan se v průběhu roku 2002 v Bruselu náhle stal známou osobností. Došlo k tomu poté, co pro americký časopis Policy Review napsal článek, ve kterém tvrdil, že Evropané a Američané za­ujímají vůči světu naprosto zásadně odlišné postoje. Američané, prohlásil Kagan, jsou „hobbesovci" a nečiní jim problém použít sílu, kdežto Evropané jsou „kantovci" prahnoucí po světě věčného míru, v němž jsou všechny obtíže urovnány mnohostrannou debatou. Jeho článek se dotkl bolavého místa. Javier Solana, šéf zahraniční politiky Evropské unie, doporučil všem svým podřízeným, aby si Kaganův text přečetli. Chris Patten, jeho protějšek v Evropské komisi, psal články zpochybňující „Kaganovu tezi". Sám Kagan byl pozván na nespočet seminářů.

U poutavého textu, který se objeví v pravý čas, je vždy pravděpodobné, že vyvolá rozruch. Kaganova teze však v Bruselu způsobila bouři i z jiné příčiny - je totiž příkladem právě takové ikonoklastické analýzy, která sice je ve Washingtonu vcelku běžná, nicméně v samozvaném hlavním městě Evropy stále velmi zřídkavá. Americké „mozkové trusty" si libují v ostrých ideologických střetech a jejich členové se snaží (někdy až příliš) přijít s další „velkou myšlenkou". Intelektuální život v Bruselu vypadá jinak. Jistý americký analytik, který je dobře obeznámen s bruselskými „mozkovými trusty", jeho atmosféru charakterizuje slovy, že je „skoro sovětská. Zdá se, jako kdyby se báli na čemkoli pracovat, dokud Komise nerozhodne, že by se daná věc měla dostat na pořad jednání."

Takové tvrzení může působit nepatřičně. Evropská unie konec konců prochází hlubokou politickou proměnou: nedávno vznikla společná měna, do klubu se chystá vstoupit deset nových členů, probíhá konvent na téma budoucnosti Evropy, který má za úkol připravit návrh evropské ústavy. Očekávali byste, že všechny tyto procesy vyvolají v Bruselu vzrušenou diskusi. Je tomu ale právě na­opak: tón politických diskusí je většinou obezřelý a technokratický. Nebudete mít vůbec problém natrefit na seminář zabývající se inflačními cíli Evropské ústřední banky či formováním evropské pohraniční stráže. Skutečně zásadní otázky však obvykle zůstávají mimo rámec diskuse. Právě novátorství a křehkost většiny z toho, oč se EU pokouší, je ve skutečnosti zřejmě příčinou, která diskusi brání, místo aby ji podněcovala. Vysocí bruselští politici i „mozkové trusty", jimiž se obklopují, až na řídké výjimky - viz například nedávno vyslovený názor předsedy Evropského konventu Valéryho Giscarda d'Estaing, že Turecko je jako člen EU neakceptovalné a priori - nechtějí odlišnými postoji trhat partu.

Brusel samozřejmě není totéž co Evropa. Ve členských zemích Evropské unie nepochybně narazíte na reálné a velmi významné debaty o směřování Evropy. V Británii se vede živá, podrobná a zdánlivě nekonečná diskuse o euru. Francie zažívá spor o otázku, zda je rozšíření EU dobrou myšlenkou či nikoli, který je mnohem mučivější a šířeji koncipovaný, než jak tomu je u většiny ostatních členů Evropské unie. Řada vysokých německých politiků se již dlouho ptá, zda by se k EU mělo připojit i Turecko. V Dánsku, Švédsku a poslední dobou dokonce i v Nizozemí existují silné euroskeptické strany. Zdá se však, že všechny tyto debaty a spory rychle hasnou, jakmile se dostanou až do ústředí v Bruselu. Jeden úředník Komise poznamenává: „Do Bruselu občas skutečně přicházejí lidé s podivnými názory, ale obvykle se pěkně zčerstva přizpůsobí." Příkladů tohoto vývoje lze najít celou řadu. Neil Kinnock, bývalý leader britských labouristů a nyní místopředseda Komise, se v jisté fázi své vnitrostátní politické dráhy domníval, že Británie má z EU vystoupit. Také Otmar Issing, dnes hlavní ekonom Evropské ústřední banky, býval skeptický již k samotné myšlence jednotné evropské měny.

Sklon „zdomácnět" se v Bruselu ani zdaleka neomezuje na úředníky a akademiky. Dokonce i novináři akreditovaní v Bruselu jsou očividně parta „na telefonu", což se projeví vždy, když se její členové odváží hromadně vyrazit mimo Belgii. Při pracovní cestě do Švédska v roce 2001 bruselští pisálci narazili na tvora, který jim musel připadat skutečně podivný: Leif Pagrotsky, ministr vlády země, která je konec konců řádným členem Evropské unie, působil dojmem euroskeptika a navíc oponoval myšlence, že by Švédsko mělo přijmout jednotnou evropskou měnu. Když debata u večeře začala postupně nabírat na intenzitě, ministra Pagrotského osvítilo náhlé poznání: „Myslel jsem, že se tu setkám s novináři," konstatoval, „ale ukazuje se, že jste vlastně misionáři."

Síla bruselského konsensu má za následek, že debata na konventu o budoucnosti Evropy, jehož úkolem je nově promyslet samotné základy Evropské unie, se ve skutečnosti vede v rámci úzce vymezených intelektuálních hranic. Nejostřejší spor zde probíhá mezi zastánci „komunitní metody" a „intergovernmentalisty", přičemž první z nich se soustřeďují na budování celoevropských vládních struktur typu Evropského parlamentu a Komise, kdežto druzí se mnohem více starají o podporu spolupráce mezi vládami jednotlivých států. Avšak navzdory veškerému vzrušení, jež tato debata vyvolává, je ve své podstatě sporem o různých trasách vedoucích k témuž cíli, tedy k těsnější integraci Evropy. Existuje pár delegátů, kteří jeví ochotu ponořit se do problému poněkud hlouběji, ale na ty ostatní obecně pohlížejí jako na cvoky či potřeštěnce. (...)

Jestliže ale odsuzujeme fakt, že do politických debat probíhajících v Bruselu nejsou začleněni také euroskeptici, je to v jistém smyslu nespravedlivé. Do určité míry to je totéž, jako kdybychom od amerických politických zvyklostí žádali, aby všechny diskuse začínaly zpochybněním práva Spojených států na jejich vlastní existenci. Evropský konvent by nepochybně byl reprezentativnější, kdyby se na něm podílelo větší množství z oněch téměř padesáti procent občanů Evropské unie, kterým by podle průzkumů realizovaných samotnou Unií bylo „jedno", nebo by se jim dokonce „ulevilo", kdyby Evropská unie měla být zlikvidována. Zároveň by tak ale ztratil možnost dospět ke konsensu. Schopnost Bruselu „ochočit" nováčky má zásadní význam pro zformování společných premis umožňujících docílení shody. Kromě toho však má také ten důsledek, že klíčový cíl Evropského konventu - tedy odstranění nedostatečného propojení mezi Evropskou unií a jejími občany - je pravděpodobně nedosažitelný. To se může zřetelně projevit tehdy, až bude nová ústava - pokud k tomu vůbec dojde - napříč Evropskou unií podrobena zkoušce v podobě referenda.

Podle The Economist, 7. 12. 2002, připravil Pavel Pšeja.