Budíček, Evropo!

Protekcionismus, silný sociální stát a slabá míra liberalizace trhu se zbožím a službami - tak by se dala v kostce charakterizovat současná Evropa a Evropská unie. Spojené státy jsou představiteli opačného přístupu, který vychází z přes dvě stě let staré ústavy a historické zkušenosti. Američané považují svobodu a ekonomiku volného trhu za svoje priority. Jaká je budoucnost současné Evropy, je otázka, kterou si klade kniha Alberta Alesiny a Francesca Giavazziho Budoucnost Evropy - reforma, nebo úpadek.

Evropská unie si v roce 2000 stanovila několik cílů, které ji mají přiblížit Spojeným státům, vybavit proti globálnímu tlaku a také zvýšit blahobyt uvnitř Unie samotné. Je zajímavé sledovat, jak se Evropa snaží bránit vlivu Spojených států, jejich kultuře, životnímu stylu a politice, ale na druhou stranu se horlivě pokouší je dostihnout (nejlépe i předstihnout) a neuvědomuje si, že k tomu potřebuje právě nástroje, kterých Spojené státy využívají.

Kniha Budoucnost Evropy - reforma, nebo úpadek se zaměřuje na jednotlivé konkrétní oblasti, ve kterých se Evropa a USA odlišují, a snaží se najít realistické odpovědi, proč tomu tak je, a možná východiska. Alesina a Giavazzi připomínají, že ekonomický boom, který Evropa zažívala po druhé světové válce, je dávno pryč a starý kontinent dnes silně zaostává za USA hlavně technologiemi a vojenskou silou. Dynamičtějšímu ekonomickému rozvoji brání přílišná regulativní politika, která pramení především z evropského sociálního modelu a protekcionismu. Je příznačné, že když EU slavila padesáté výročí podpisu Římských smluv, sociální model byl hodnocen kladně a v březnu 2007 byl zahrnut i do Berlínské deklarace, která jej nazývá „společným úspěchem".

Začarovaný kruh sociální spravedlnosti

Evropané vnímají nerovnost a sociální ochranu jinak nežli Američané. Pro chudého má Američan jediné východisko - práci. Naproti tomu Evropan má pochopení pro složitost situace a uvěznění chudých v systému, který jim z této pasti má povinnost pomoci prostřednictvím sociálních programů. Evropa na tyto programy dnes vynakládá až 50 % svého hrubého domácího produktu.

Alesina a Giavazzi ilustrují rozdílnost americké a evropské mentality na výroku amerického prezidenta Ronalda Reagana: „Nejlepší sociální program je práce." Evropa se podle tohoto hesla neřídí. Od 70. let 20. století pracovní doba jejích zaměstnanců v porovnání s USA klesá a Evropan si svůj rok nedovede představit bez pořádné dovolené (nejlépe dvakrát ročně), což vede k tomu, že německý dělník odpracuje o pět a půl týdne ročně méně nežli jeho americký kolega. Vzhledem k tomu, že lidé chtějí trávit svůj volný čas pohromadě, jednotlivým zaměstnavatelům se nedaří tento trend obracet a podléhají tlaku v Evropě stále silných odborů. Jeden z argumentů pro zkracování pracovní doby zněl, že se tak zajistí práce většímu počtu lidí a odpočatý dělník bude efektivnější nežli ten unavený. Evropský pracovní trh ovšem trpí především rozsáhlými regulacemi: maximální pracovní doba, vysoké daně, minimální mzda apod., což velmi často vede k jejich obcházení, tedy k černé ekonomice. Podle Komise existuje až 15 % celkových pracovních míst „načerno". V EU se sice snižuje nezaměstnanost, ale jsou státy jako např. Francie, kde se stále pohybuje přes 8 % v porovnání s méně než 5 % v USA. Alesina a Giavazzi to přičítají omezením a překážkám, které znesnadňují zaměstnavatelům propuštění neefektivního zaměstnance. Ochrana zaměstnanců tak ve svém důsledku škodí nezaměstnaným a vytváří začarovaný kruh. „V Evropě není nic neobvyklého vidět na ulicích stávkovat zorganizované odbory proti uzavření továrny." Jen malé reformní kroky podniklo Německo zjednodušením regulace krátkodobých pracovních poměrů, což by mělo alespoň částečně usnadnit zaměstnávání a rozhýbat pracovní trh. Hlavním klíčem reforem je podle mnohých model „flexicurity", který kombinuje flexibilní smluvní vztahy, aktivní politiku v oblasti trhu práce, celoživotní vzdělávání, moderní systém sociálního zabezpečení a sociální dialog. Vychází z praxe v severských státech, Nizozemí nebo Rakousku. Jeho slabinou však je, že jej nelze naočkovat každému státu. Evropa patří stejně jako USA mezi multietnické společnosti. Ostatně na obou kontinentech hraje důležitou roli imigrační politika. Spojené státy si uvědomují národnostní (rasovou) konfliktní linii, která určuje také politické preference. Evropa naproti tomu podle Alesiny a Giavazziho trpí v oblasti imigrační politiky a sociální problematiky s ní spojené komplexem nadřazenosti. Měla by se otevřít imigrantům, kteří budou kvalifikovanou pracovní silou zvyšující konkurenci na trhu práce a stimulující inovaci. To též platí pro otevření pracovního trhu novým členským státům, jelikož není pravda, že by po rozšíření Unie jejich občané zaplavili své západní sousedy. (Neděje se tak už jen kvůli nedostatečné jazykové vybavenosti, kulturním a zvykovým poutům a nízké ochotě se stěhovat. Slabá pracovní mobilita je však charakteristická pro celou Evropu.) Pokud Evropa neotevře dveře své potenciální konkurenci z východu, kvalitní pracovní síla mířící západním směrem se nezastaví u břehů Atlantiku, ale až v USA. „Ani migranti ze střední a východní Evropy nevyřeší problém stárnutí západoevropské populace nebo potřeby pracovního trhu," dodávají autoři.

Brzdy regulace

Slabiny Evropy Alesina a Giavazzi spatřují i v oblasti vzdělání a výzkumu. Stejně jako jinde i zde vede k vytváření lepších technologií, produktů a služeb konkurence. Při porovnání těchto oblastí se Spojenými státy došli autoři k závěru, že vhodné podmínky v Evropě téměř absentují. Nedostatečné konkurenční prostředí v Evropě na poli vzdělávání, výzkumu a inovací vede k následnému zaostávání Evropy za USA. Kritici volají po navýšení finančních rezerv, avšak problém je spíše v systému. Je známo, že v USA bojují státní univerzity se soukromými o lepší studenty, profesory a granty. Američtí studenti si studia financují a univerzity část poplatků poskytnou studentům z chudších vrstev. Systém je přinejmenším stejně spravedlivý jako ten evropský. Poplatky za studium jsou ale podle řady Evropanů jen pro bohaté. Evropané raději podporují státní monopol středního a vysokého školství, což je podle autorů „zakořeněno v evropském protitržním sentimentu". Není pak divu, že americké patenty tvoří až 56 % z celosvětově registrovaných patentů, zatímco Evropa si připisuje pouze 11 %.

V souvislosti s právními garancemi Alesina a Giavazzi připomínají, že regulace, dotace, odbory, zájmové skupiny, nedostatečná antimonopolní opatření a slabá politická vůle jsou v Evropě příčinou existence prostředí „nepřátelského" vůči hospodářskému růstu. Günter Verheugen, komisař EU pro průmysl, se například domnívá, že v případě „evropských šampiónů" by se měla antimonopolní pravidla uplatňovat „obezřetně". V Evropě je stále nedostatečná tzv. kreativní destrukce, která by umožňovala jednodušší výměnu firem na trhu, kdy nová a dynamická firma nahradí tu neprosperující. „V současnosti Evropa zaostává nejen ve vývoji nových technologií, ale hlavně ve vytváření přátelského prostředí pro jejich zavedení." Čím více pravidel a zdlouhavých procesů, tím větší prostor pro korupci a obcházení systému. Evropa například nedisponuje trestními sankcemi v případech vytváření kartelů, narozdíl od USA, kde mohou být jednotlivci stojící za kartely odsouzeni k odnětí svobody. Výzkum, kterým Alesina a Giavazzi podporují tvrzení o slabé efektivnosti evropských právních systémů, také odhalil, že například vyřízení formalit při zakládání firmy ve Francii trvá 53 pracovních dní, vyžádá si 15 druhů dokumentů a stojí okolo 4 tisíc dolarů. (Německo je na tom obdobně.) Založení firmy v USA trvá pouhé 4 dny, vyžádá si 4 dokumenty a stojí 166 dolarů. Podobný trend platí ve skandinávských státech a Velké Británii.

Centralismus a protekcionismus

Sjednocená Evropa tíhne k centralismu a protekcionismu. Na poli samotné EU je to patrné z nárůstu moci Bruselu a počtu vydaných směrnic a nařízení, který se z čísla 2 600 v 70. letech vyšplhal na 11 400 v letech devadesátých. Autoři kritizují také ztuhlost evropské zemědělské politiky, která spotřebuje až polovinu rozpočtu EU, přičemž mezi největší příjemce prostředků patří Francie (až 9 mld. euro) a velké evropské koncerny jako Nestlé, Phillip Morris, Tate&Lyle aj.

Inovovaný protekcionismus lze také spatřovat ve vztahu k euru. Veřejnost ve státech, které společnou měnu zavedly, příliš nejásá a mnohdy si stěžuje na výrazné zdražení. Byť Evropská centrální banka dokáže zajišťovat cenovou stabilitu, jednotlivé země trpí ztrátou kontroly nad svou finanční politikou. Alesina a Giavazzi se soustředí na státy, které se po zavedení eura dostaly do recese (Itálie, Portugalsko) a řešení vidí spíše v krácení výdajů namísto zvyšování daní. (Vycházejí z principu, který stimuluje ekonomiku v USA.) Docházejí ale k názoru, že vzhledem k evropskému sociálnímu systému a zabezpečení chybí v Unii k těmto krokům politická vůle.

To je ostatně obecný závěr, který lze z jejich knihy vyčíst. Navzdory všem viditelným obtížím Evropa neumí adekvátně reagovat a EU je podle Alesiny a Giavazziho jen „ochranou několika na úkor zájmů mnohých".

Alesina a Giavazzi na otázku zmíněnou v úvodu neodpovídají. Až překvapivě srozumitelně však analyzují oblasti, které jsou největšími slabostmi Evropské unie a nabízejí možná řešení, jež jsou obdobně jako celá jejich kniha „tak jasná". Alesina a Giavazzi umožňují nahlédnout do problematiky svěžím a nezaujatým způsobem, což zvláště v textech o Evropské unii není příliš samozřejmé.

Literatura ke studiu

A. Alesina, F. Giavazzi: The Future of Europe. Reform or Decline, MIT Press, Cambridge 2006.