Čekání na změny

Smrt Jásira Arafata v prosinci loňského roku přinesla Palestincům mnoho nejistých otázek do budoucna. Jednou z nich byl osud důležitých politických funkcí, které Abú Amar či „Ra'ís", jak byl také nazýván, zastával.

Po Arafatově smrti se uvolnily hned tři důležité posty: předsednictví Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), předsednictví Fatahu (jakožto největší frakce OOP) a nejvýznamnější post - křeslo prezidenta Palestinské autonomie. Vedení OOP po vůdcově smrti dočasně převzal Mahmúd Abbás (Abú Mázin). Tento muž byl dlouholetým Arafatovým spolupracovníkem, jeden z hlavních autorů izraelsko-palestinského mírového procesu devadesátých let a před nedávnem také palestinský premiér, který ale po několika měsících po neshodách s prezidentem z funkce odstoupil. Do čela Fatahu se postavil Farúk Kaddúmí, což je muž, který ztělesňuje konzervativní křídlo hnutí. (To se v praxi projevilo například tím, že jako jeden z mála jeho členů odmítl uznat smlouvy z Osla.) Funkci prezidenta Palestinské autonomie dočasně převzal stávající palestinský premiér Ahmad Kurája (Abú Alá), taktéž dávný Ra'ísův spolupracovník a - podobně jako Abbás - pragmatik.

Už toto dočasné přerozdělení důležitých funkcí napovídá, že změna v palestinské politice po Arafatově smrti nebude příliš radikální. Všechny tři jmenované muže totiž spojuje jejich dlouhodobá vazba na bývalého palestinského prezidenta. Vžilo se pro ně označení „Tunisané", neboť v roce 1982 opustila OOP Libanon a Arafat se přesunul se svými nejbližšími spolupracovníky do exilu v Tunisu. Na palestinských územích mezitím vypukla v roce 1987 intifáda a dospěla tam nejen mladší generace palestinských radikálů, ale i politiků. Z těch nejznámějších uveďme jména jako Mohamed Dahlán, Džibríl Radžúb nebo Marwán Barghútí, ale také mnoho představitelů opozičních islamistických hnutí Hamás a Islámský džihád - Abdel Azíz Rantíssí, Saleh Šiháda a další. Kromě toho, že jsou dnes „Tunisané" vesměs vyššího věku a do jisté míry stále nesou nálepku dlouholetého odtržení od dění na palestinských územích, jsou i ztělesněním zkorumpovanosti Arafatova režimu. Mnohé z prostředků, které zahraničí (a hlavně pak Evropská unie) věnovalo na pomoc a rozvoj Palestiny v devadesátých letech, si lidé v Arafatově okolí takzvaně „rozdělili na vlastní projekty". Právě to mnohé prosté Palestince iritovalo a dovedlo nakonec i k podpoře Hamásu, který je mimo jiné známý také svou nezkorumpovaností.

Výše uvedené dokazuje, že moc v Palestinské autonomii může být po Arafatově smrti stěží soustředěna tak autokraticky jako v uplynulých desetiletích. To může být nepochybně výhodou za „klidné" situace, avšak uprostřed intifády, kdy je palestinská společnost zpolarizovaná a zradikalizovaná, může paradoxně větší demokratičnost palestinských struktur situaci zkomplikovat a učinit ještě méně kontrolovatelnou.

Smrt Arafata může také posílit jeho politické protivníky. Tím největším je právě islamistické hnutí Hamás, které bylo vždy po všech stránkách mnohem radikálnější a nekompromisnější než Arafatův sekulární establishment. Je to hnutí Hamás, které nikdy neuznalo Izrael a mírový proces, nikdy oficiálně s Izraelem nevyjednávalo, podporovalo teokratické principy vlády, považovalo teror za klíčovou složku své taktiky a nebylo nikdy účelově pragmatické ani zkorumpované. Většina ze zmíněných faktů v případě Arafata a jeho okolí už dávno neplatí. „Ra'ís" sám nikdy nebyl demokratem, i když byl do úřadu prezidenta zvolen demokratickou cestou. Byl spíše pragmatikem ochotným v určitých chvílích k ústupkům.

Cesta k prezidentským volbám

Termín přímých prezidentských voleb byl vyhlášen relativně brzy po Arafatově smrti na 9. leden 2005. Byly to v pořadí druhé palestinské prezidentské volby vůbec. Ty první se konaly 20. ledna 1996 a vyhrál je s přehledem „Ra'ís" s 88,2 % hlasů. Tehdejší volby proběhly regulérně a neobvykle vysoký výsledek nebyl znamením volebních machinací, ale do značné míry odpovídal Arafatově popularitě v palestinské společnosti. (Hamás volbu bojkotoval.) Pozitivním překvapením bylo, že se vůbec našel protikandidát, dokonce žena - Samiha Chalílová. Ta sice neměla oproti palestinskému vůdci žádnou šanci, přesto získala překvapivě vysokých 11,5 % palestinských hlasů.

Letošní volby byly značně odlišné. Kandidátů bylo podstatně více a chyběla mezi nimi postava formátu „otce národa". I přesto se zpočátku zdálo, že volba bude jednoznačnou záležitostí, neboť mezi kandidáty vyčnívalo jméno známého Mahmúda Abbáse, preferovaného rovněž zahraničím. Ten sice nebyl mezi Palestinci příliš oblíben a byl označován za muže bez charismatu, podpořila ho však většina Fatahu. Od voleb se navíc distancovalo radikální hnutí Hamás, které by jinak bylo vážným konkurentem jakéhokoliv kandidáta. Vše se ale změnilo, když na poslední chvíli zaregistroval svou kandidaturu Marwán Barg­hútí, který původně kandidovat nechtěl. Tento muž je po smrti Arafata a šejcha Jásína mezi Palestinci nejpopulárnější. Problém je, že si kvůli údajnému podílu na atentátech v Izraeli odpykává pětinásobné doživotí v izraelské věznici. V devadesátých letech byl tento muž velkým stoupencem mírových jednání a pragmatikem Arafatova ražení. V průběhu druhé intifády se však značně zradikalizoval a postavil se do čela militantních Brigád Al-Aksa.

Barghútího kandidatura vyvolala mezi palestinskou politickou elitou zděšení. Ta pak doufala, že se nechá přemluvit a z volebního boje odstoupí, což se nakonec i stalo. Jeho případné vítězství v cele izraelské věznice by situaci Palestincům neulehčilo. Nešlo jen o to, že Barghútí by byl stěží propuštěn na svobodu, ale i o fakt, že by premiér Šaron měl znovu nahrávku na smeč typu: „Je vidět, že si nedovedete zvolit nikoho jiného než teroristu. Nebudeme s vámi jednat." Pak již opět vše nahrávalo Abbásovi. Další kandidáti nebyli mimo Palestinu příliš známí. Výrazné mezi nimi bylo snad jen jméno Mustafy Barghútího, vzdáleného bratrance Marwána Barghútího, který byl také delší dobu čelným představitelem Strany palestinského lidu (Palestine People's Party), avšak na prezidenta kandidoval jako nezávislý.

Samotné volby proběhly regulérně a vysloužily si pochvalu od mezinárodního společenství. Kritiku vzbudila jen některá izraelská omezení ve Východním Jeruzalémě. (Palestinci z Východního Jeruzaléma nemají na rozdíl od tzv. izraelských Arabů izraelské občanství. Nevolí tedy do izraelského parlamentu, ale do palestinských zastupitelských orgánů). Podle předpokladů suverénně zvítězil Mahmúd Abbás. Pozoruhodný byl ale výsledek Mustafy Barghútího, který byl jako nezávislý kandidát bez podpory silného subjektu schopen dosáhnout téměř dvacetiprocentní podpory. Podobně jako v případě Samihy Chalilové v roce 1996 se i v souvislosti s Mustafou Barghútím ukázalo, že demokratická soutěž kandidátů může být v arabském světě reálná.

Komunální volby

Velmi důležité byly i volby do místních zastupitelstev v Palestinské autonomii, které se konaly na palestinských územích v podobném čase jako volby prezidentské. Komunální volby na rozdíl od voleb prezidentských více napověděly o skutečném rozložení sil mezi Palestinci. Radikální hnutí Hamás se totiž v tomto případě rozhodlo ustoupit od svého tradičního bojkotu demokratických procesů. Nezanedbatelný byl i fakt, že se komunální volby v Palestině konaly znovu po osmadvaceti letech. Ty poslední se uskutečnily v roce 1976.

Komunální volby se na Palestinských územích konaly v rozdílných termínech. Nejprve se 23. prosince 2004 volilo na Západním břehu. Zdejší voliči měli možnost výběru z 886 kandidátů, mezi kterými bylo 139 žen. Pro ženy bylo speciálně vyhrazeno 16 % mandátů z celkových 360.

V celkovém součtu nakonec na Západním břehu vyhrál Fatah s 44,4 % hlasů, avšak blízko za ním skončil Hamás s 35,6 %. Byl to velice vážný signál pro budoucího palestinského prezidenta. Nezávislí kandidáti získali ve volbách na Západním břehu 13,07 % a ostatní 6,86 %. (Šlo nicméně jen o první část komunálních voleb na Západním břehu. Volilo se hlavně v oblasti města Jericho. Ostatní města v oblasti budou volit v letošním roce.)

V pásmu Gazy se volilo až 27. ledna 2005, tedy po volbě prezidenta. Výsledky zdejšího volebního klání byly očekávány daleko napjatěji nejen mezi Palestinci, ale i mezi Izraelci. Hnutí Hamás zde má totiž daleko větší podporu než na Západním břehu, a to hlavně díky chudobě zdejšího obyvatelstva. Pásmo Gazy totiž patří k nejlidnatějším částem planety a zároveň i místům s nejvyšší nezaměstnaností. To vhání zdejší obyvatele do náruče extremistů. Hamás šel do zdejších komunálních voleb s heslem „Společně v krvi, společně v rozhodování". Takřka 80 % voličů v pásmu Gazy přivedlo nakonec Hamás k výraznému vítězství nad Fatahem. Ten zde získal pouhých 30 % mandátů, zatímco jeho mnohem radikálnější soupeř obsadil 65 % všech křesel ve zdejších zastupitelstvech. Tento výsledek vypovídá o značně odlišném rozdělení politických sil na obou palestinských územích a o daleko silnějším radikalismu v pásmu Gazy. Prezident Abbás bude muset vynaložit v tomto regionu ohromné úsilí, aby získal příznivce pro svoji umírněnou politiku.

Vývoj napovídá, že mezi nejradikálnějšími skupinami v Palestinské autonomii se děje něco, co by se dalo přirovnat k současnému vývoji Hizballáhu v Libanonu - extremisté se zařazují do politického života a zároveň se jistým způsobem umírňují. Palestinský politolog Saleh Abdul Šafi, který se zabývá Hamásem, situaci komentoval takto: „Kandidatura Hamásu je něco velice, velice významného. Toto dříve protidemokratické hnutí je připraveno účastnit se politického procesu v komunálních volbách a bude se pravděpodobně účastnit i voleb parlamentních. Jako by se zdálo, že se pravidla hry mění."

Závěr

Co vyplývá z výsledků palestinských voleb? Prezidentské jsou pozitivním signálem pro případné pokračování mírového procesu, komunální naopak v tomto ohledu nevěstí nic dobrého. Zajímavé bude v létě sledovat volby do Palestinské legislativní rady (parlamentu). Pokud se jich Hamás zúčastní, může to pořádně zamíchat mírotvornými ambicemi nového prezidenta. Nové palestinské vedení se bude nutně muset více zaměřit na boj s korupcí ve vlastních řadách a snažit se zlepšit ekonomickou situaci prostých Palestinců, hlavně pak v Gaze. Tím může Hamásu vyrazit trumfy z rukou. Jakmile se začne životní i ekonomická situace chudších Palestinců alespoň trochu zlepšovat, radikálové z Hamásu by měli zákonitě začít přicházet o své stoupence.

Co ale mezi Palestinci skutečně zmůže demokraticky zvolený prezident Mahmúd Abbás, který má sice dobrou vůli i snahu, ale jehož charisma se blíží nule, není zatím zřejmé. A nejde jen o charisma - dokonce ani jeho postavení v rámci vlastní strany není příliš silné: Abbás patří k Arafatově staré „tuniské gardě", zatímco velká část stranických struktur patří k mladší, „intifádové" generaci Palestinců. Nejdříve tedy bude muset konsolidovat svou pozici uvnitř vlastní strany. Přitom bude muset brát v potaz oddělenost palestinských území a neutuchající ambice různých lokálních šéfů buněk Fatahu, Hamásu a jiných organizací. Bude muset balancovat mezi vlastní zradikalizovanou společností na straně jedné a Izraelem, USA a Západem na straně druhé.

Hodně bude záležet i na tom, jak se vůči novému palestinskému vedení zachová Izrael. Ten by mohl nové palestinské vedení podpořit omezením své taktiky vojenských odvet za každý projev radikalismu a pomoci s obnovou těžce poškozené palestinské infrastruktury. Také sami Palestinci musí vyvinout více snah ke zvýšení akceschopnosti palestinských bezpečnostních sil k potlačení radikálů. Abbás již ukázal, že dovede přejít od slov k činům, a za pomoci palestinské policie se snaží zabránit radikálům v Gaze odpalovat minometné granáty na nedaleká izraelská sídliště.

Nezbývá než popřát palestinskému prezidentovi hodně státnické odvahy, ale také rozvahy v této velmi složité situaci.

Výsledky palestinských prezidentských voleb z 9. ledna 2005

Zdroj: Palestinská ústřední volební komise

Autor se dlouhodobě zabývá problematikou Blízkého východu. V současnosti působí na Masarykově univerzitě v Brně a na Ústavním soudu ČR.