Československo a Marshallův plán

Karel Kaplan, svého druhu žijící klasik poválečné historie Československa, soudí, že právě jednání o přijetí nabídky k účasti na Marshallově plánu představovala poslední - a vlastně jedinou - reálnou možnost, kdy se nekomunisté v Československu mohli pokusit s alespoň nějakou nadějí na úspěch zabránit komunistům v jejich cestě za dosažením úplného mocenského monopolu. Že si Sovětský svaz nepřál, aby prostřednictvím hospodářské pomoci rozšířily USA svůj politický vliv v Evropě, a že tudíž učinil vše, aby žádný z jeho spojenců (či možná už lépe: satelitů) americkou nabídku nepřijal, je snadno pochopitelné. Stejně snadno pochopitelné je, že si posílení spolupráce s USA a především posílení pozice nekomunistických politických stran (a to by se přece v případě úspěchu Marshallova plánu dalo očekávat) nepřáli českoslovenští komunisté. Dali přitom přednost svým úzce stranickým zájmům před nadějí na vybudování základů hospodářské prosperity. Především ovšem, ať už byl jejich postoj jakýkoli, stejně jako vždy předtím a vždy potom promptně poslechli přání Moskvy - a ani to nás nemůže udivit. Proč se ale nepokusili prosadit přijetí Marshallova plánu nekomunisté?

První kolo

Myšlenka rozsáhlé americké pomoci byla v Československu sledována veřejností i vládou s velkým zájmem hned po Marshallově harvardském projevu. Již v první polovině června vyvinula československá diplomacie značné úsilí, aby zjistila bližší podrobnosti o americkém projektu a také o stanovisku jednotlivých evropských zemí vůči němu. Ekonomická výhodnost plánu byla totiž mimo veškeré pochybnosti. Československé hospodářství pomoc tohoto druhu v roce 1947 naléhavě potřebovalo. Bylo ze značné části závislé na exportu, a to především na exportu na západ, kam směřovalo zhruba 80 % československého zahraničního obchodu. K využití všech svých kapacit však československé hospodářství naléhavě potřebovalo úvěry na investice a na nákup nezbytných surovin. Právě devizy ovšem zoufale chyběly. Jednání o amerických úvěrech skončila nedlouho předtím neúspěchem: vláda USA se po delším váhání nakonec rozhodla neposkytnout úvěry státu, který v zahraničních otázkách zásadně podporoval sovětská stanoviska a v němž nejsilnější vládní stranou byli komunisté. Nyní se opět zdála možnost rozsáhlých úvěrů na dosah ruky a nabídka Marshallova plánu se navíc jevila jako příležitost, která může vést ke zlepšení vztahů mezi SSSR a Západem a k obrácení stále silnějších negativních trendů v těchto vztazích. Sovětské přijetí účasti na jednáních tří ministrů zahraničí v Paříži se samozřejmě zdálo podporovat takové naděje. Proti účasti Československa na Marshallově plánu - byť o jeho podobě zatím, po polovině června, nebyly konkrétnější představy - nebyli ani komunisté. Uvědomovali si sice, že rozsáhlá americká hospodářská pomoc nutně zvýší prestiž Západu a z vnitropolitického hlediska bude prospěšná nekomunistickým stranám, na druhé straně si ovšem i oni uvědomovali nesporné hospodářské výhody. Koneckonců to byli především oni (případně spolu se sociálními demokraty), kdo byl odpovědný za řízení československého hospodářství. A hrozící problémy, snižování životní úrovně atd., rozhodně nebyly v jejich zájmu.

Československá vláda jednala poprvé o Marshallově plánu 24. června, v zásadě se k němu postavila pozitivně a ustavila šestičlennou ministerskou komisi, jež měla připravit meritorní stanovisko. Již v tomto jednání vlády byla značná pozornost věnována postoji Sovětského svazu (který se ovšem jevil ještě tehdy jako předběžně kladný) k celé záležitosti. 1. července informoval pak ministr zahraničí Jan Masaryk velvyslance SSSR, Velké Británie a Francie, že „Československo je ochotno plně spolupracovati na vytvoření předpokladů pro poskytnutí americké pomoci a předložiti československé návrhy". 4. července obdržel ministr Masaryk od britského velvyslance v Praze Nicholse oficiálně informace o návrzích britské a francouzské vlády na organizaci hospodářské rekonstrukce Evropy a pozvánku na konferenci, jež měla začít 12. července v Paříži.

V nejbližším týdnu se pak událo vše podstatné: československá vláda jednomyslně pozvání do Paříže přijala, byla vystavena sovětské kritice a svou účast opět jednomyslně odvolala. To, co na první pohled vypadá jako drama, bylo ovšem do značné míry dílem nedorozumění a nepostrádá také rysy smutné frašky.

Účast na poradě neodmítat

Dříve než se Československá vláda k účasti na pařížské konferenci vyslovila, skončily neúspěchem porady ministrů zahraničí Velké Británie, Francie a SSSR v Paříži, jež Molotov 2. července demonstrativně opustil. V době, kdy československá vláda o vyslání delegace do Paříže jednala, neměla ještě o sovětském stanovisku jasno. 4. července vláda předběžně souhlasila s návrhem ministra Masaryka přijmout britsko-francouzské pozvání a pověřila předsednictvo vlády, aby definitivně rozhodlo o účasti československé delegace a jejím složení. K takovému rozhodnutí dospělo předsednictvo vlády (složené ze zástupců všech koaličních stran) na jednání za přítomnosti ministra zahraničí Masaryka 7. července. O hospodářské výhodnosti účasti na plánu nebylo pochyb, i když se komunisté o jeho reálných možnostech vyslovovali s okázalou rezervou. Jádrem jednání byla především debata o stanovisku SSSR. Den předtím předal sovětský chargé d'affaires Bodrov (nový velvyslanec místo Zorina, který se stal náměstkem ministra zahraničí, nebyl ještě jmenován) ministru Masarykovi sovětskou nótu, jež vysvětlovala nezdar jednání tří ministrů zahraničí v Paříži. V nótě nebyla ze sovětské strany nijak československá účast na pařížské konferenci zpochybněna a Bodrov vyjádřil v rozhovoru s Masarykem soukromě své mínění, že bude lepší, když se Československo alespoň úvodní porady zúčastní. Význam, jaký československá vláda zjištění sovětského stanoviska přikládala, dokumentuje i fakt, že v debatě byly přetřásány i jazykové schopnosti ministra Masaryka. Ten ovšem odpověděl: „To já (tj. rusky) tolik umím. On (tj. Bodrov) říkal, že bude popřípadě nutné, abychom tam jeli."

Aktuální sovětské stanovisko ovšem v té době už v Praze znali přesně, ovšem jenom v nejužším vedení KSČ. 5. července obdržel Gottwald po stranické linii z Moskvy šifrovaný telegram, který doporučoval „účast na poradě neodmítat, ale poslat tam své delegace s tím, aby přímo na poradě ukázaly nepřijatelnost anglo-francouzského plánu a aby nepřipustily jednomyslné přijetí tohoto plánu a poté poradu opustily a odvedly s sebou co nejvíce delegátů z dalších zemí". Sovětské vedení ovšem brzy tuto taktiku přehodnotilo a už 8. července přišel Gottwaldovi podobný telegram s návrhem pařížské porady se neúčastnit. Tento telegram ale pravděpodobně už Gottwald před svým jednáním se Stalinem v Moskvě 9. července nečetl. V každém případě ještě předtím, 7. července, československá vláda, resp. její předsednictvo jednomyslně rozhodlo delegaci do Paříže vyslat, byť s opatrnými instrukcemi, jež také počítaly s eventuálním opuštěním konference. Určitý distanc, který si Československo k úvodním jednání o Marshallově plánu zachovávalo, byl zdůrazněn i skutečností, že jeho delegace měla být jen malá a v jejím čele stála jen nepříliš vysoko postavená osoba, velvyslanec v Paříži Nosek. Důležité bylo ovšem samo o sobě rozhodnutí do Paříže delegaci vyslat. Bylo československou veřejností (a koneckonců i na Západě) vřele přivítáno a bylo interpretováno jako doklad toho, že Československo je schopné provádět samostatnou zahraniční politiku, a jako dobrý signál toho, že SSSR je ochoten takovou politiku i u svých nejbližších spojenců tolerovat.

Domácí i západní veřejnost měla ale být rychle vyvedena z omylu. Nazítří po rozhodnutí přijmout účast na pařížské konferenci odletěla do Moskvy československá delegace v čele s premiérem Gottwaldem. Jejími dalšími členy byl ministr zahraničí Masaryk a ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Ten byl jedním z vedoucích činitelů národně socialistické strany, hlavního oponenta komunistů, a v delegaci zastupoval nemocného ministra zahraničního obchodu Huberta Ripku (člena téže strany).

O klíčových jednáních v Moskvě jsme vcelku dobře informováni z různých zdrojů. Pobyt delegace od počátku probíhal jiným způsobem, než jaký oba nekomunističtí ministři očekávali. Když se chtěli krátce po příletu sejít s Gottwaldem na společné poradě ještě před jednáním se sověty, bylo jim opakovaně oznámeno, že ministerský předseda se nemůže dostavit, neboť je unaven a odpočívá. Brzy se ale ukázalo, že důvodem, proč nebyl Gottwald k dispozici, nebyla jakási nepochopitelná lenost, ale prostý fakt, že zatím separátně a bez vědomí kolegů jednal se Stalinem. Teprve po návratu od Stalina se sešel s ostatními členy delegace, aby je, sám velice rozčilený a nervózní, informoval o nečekaném vývoji: „To jsme v pěkné kaši. Stalin se velmi zlobí, že jsme přijali pozvání k Marshallovu plánu, ještě jsem ho nikdy neviděl tak rozzlobeného!" Pozdě večer 9. července byla pak celá československá delegace přijata na audienci u Stalina.

Stalin se zlobí

Jednání v Kremlu nakonec nebylo nijak dramatické. Gottwald se omezil na úvodní slova, v nichž naznačil, které otázky si československá delegace přeje projednávat. Na prvním místě uvedl názor sovětského vedení ohledně účasti Československa na pařížské konferenci. S tím, že se o pařížské konferenci bude v Moskvě mluvit, se samozřejmě počítalo už při vysílání delegace z Prahy. Nikoliv ovšem meritorně a jako nejdůležitější část programu. Oficiální názor sovětské vlády ostatně byl už do Prahy sdělen 6.července a československá vláda své rozhodnutí učinila a zveřejnila.

Když tedy Gottwald takto stanovil pro sověty výhodné aranžmá jednání, ujal se slova Stalin. Jednoznačně a zcela kategoricky vyložil, že sovětské vedení považuje Marshallův plán za nástroj k izolaci SSSR, že ostatně nebude pro zúčastněné země ekonomicky výhodný a že československá účast je pro sověty nepřijatelná. Československo by se konference účastnilo jako jediný ze slovanských států, a ať jsou jeho subjektivní záměry jakékoli, objektivně by napomohlo vytváření protisovětského bloku. Stalin právě s poukazem na možný vliv československého rozhodnutí poslat delegaci do Paříže na rozhodování dalších států odmítl i snahy československých vyjednavačů, aby bylo československé vládě aspoň umožněno zachovat dekorum tím způsobem, že by se československá delegace sice zahájení konference zúčastnila, nicméně poté by ji rychle opustila. Stalin připouštěl, že nepochybuje o přátelství Československa vůči SSSR. Účast na pařížské konferenci je ovšem zcela neslučitelná s československo-sovětskou spojeneckou smlouvou a SSSR a jeho vláda by to nesnesli. To, co Stalin překvapeným československým ministrům onu noc v Kremlu předvedl, byla klasická ukázka jeho charakteristického způsobu politického jednání. Za postoj, který sám ještě před několika dny sám zastával (sověti přece radili, aby československá delegace do Paříže jela), tvrdě kritizoval někoho jiného a prosazoval zcela opačné řešení tak klidně, jako by to byl jeho názor odjakživa. Naštěstí pro československé ministry nehrozilo (nebo aspoň zatím ne), že za obrat ve Stalinově postoji zaplatí hlavou - jako se to od počátku třicátých let stávalo v nesčetných případech funkcionářům sovětského režimu a jako se to brzy mělo začít stávat i ve východoevropských zemích.

Oba nekomunističtí ministři sice ve svých vystoupeních do jisté míry se Stalinem polemizovali, vysvětlovali ekonomickou nutnost americké pomoci, objasňovali, že dle jejich mínění není Marshallův plán nijak zaměřen proti SSSR a československá eventuální účast na něm už vůbec ne. V zásadě se pouze snažili Stalinovi vyložit a svým způsobem i omluvit, proč byla původní odpověď vlády na pozvání do Paříže vlády kladná. Že bude třeba se sovětskému názoru přizpůsobit a účast na pařížské konferenci odvolat, se vlastně dohodli ještě před audiencí u Stalina. Ten uzavřel jednání o Marshallově plánu stručně: „Soudím, že čím dříve to učiníte, tím lépe."

Telegram, který delegace odeslala ještě v noci do Prahy a v němž žádala vládu, aby změnila své předchozí stanovisko, také končil poznámkou, aby takové rozhodnutí československé vlády bylo do Moskvy oznámeno nejpozději do odpoledne 10. července. Jelikož takové vyjádření vlády v požadovaném čase do Moskvy oznámeno nebylo, Gottwald několikrát telefonoval do Prahy a urgoval urychlené - a jednomyslné - usnesení vlády. Vláda jednala o Marshallově plánu 10. července až do večerních hodin. Jednání bylo nejen dlouhé, ale i značně kontroverzní. Debata se ovšem nevedla o to, zda československou účast na jednání v Paříži odvolat, či nikoli. Názor, že sovětským požadavkům je nutno vyhovět, vyjádřili všichni přítomní ministři. Pouze ministr Václav Majer, který ve vládě zastupoval pravicové křídlo sociální demokracie, byl proti. Ten byl ovšem v té době ve Francii, své stanovisko oznámil do Prahy telegraficky a debatu ve vládě nemohl nijak ovlivnit. Jádro dlouhé diskuse se točilo kolem komuniké a důvodů, jimiž má být změna československého stanoviska vysvětlena. Zatímco komunisté navrhovali komuniké, podle něhož by se zdálo, že ke změně stanoviska dospěla vláda zcela spontánně, většina nekomunistických ministrů požadovala, aby v komuniké bylo decentně, ale přeci jen jasně poukázáno na souvislost se sovětským postojem a změna vysvětlena ohledem na československo-sovětskou spojeneckou smlouvu. Domácí veřejnost, nebo aspoň její větší část, byla otřesena a rozčarována. Přes veškeré prosovětské sympatie, které v Československu ještě převládaly, byly sovětský nátlak a ústup vlády jednoznačně hodnoceny jako významné omezení československé suverenity.

Aritmetika a politika

Kdyby se nekomunisté rozhodli sovětskému nátlaku vzdorovat a eventuálně se i odhodlali jít kvůli Marshallovu plánu do zásadního střetnutí s komunisty, nemuseli být úplně bez nadějí na úspěch. Čistě aritmeticky mohli své stanovisko ve vládě prosadit. Z 26 členů vlády měli hlavní oponenti komunistů, národní socialisté, lidovci a slovenská demokratická strana, 12 křesel, komunisté 9. Sociální demokracie většinou spolupracovala s komunisty, ale z jejích 3 ministrů byl jeden, Majer, rozhodným zastáncem československé účasti na Marshallově plánu. Ze dvou ministrů-nestraníků byl spojencem komunistů (a jak se později ukázalo i tajným členem KSČ) ministr obrany generál Svoboda, naopak ministr zahraničí Masaryk byl obecně počítán k nekomunistům. A především mohl a měl Marshallův plán podpořit prezident Beneš, který se těšil u veřejnosti mimořádné autoritě. Pro přesnost ale nutno dodat, že právě kritického dne, kdy vláda o odmítnutí Marshallova plánu jednala, postihl prezidenta další atak jeho choroby a byl jakékoli aktivity ze zdravotních důvodů neschopen.

Je samozřejmě otázkou, jak by na takový postup reagovali sověti a jak českoslovenští komunisté. Jejich krajní reakcí, jak se nekomunističtí politici obávali, mohl být pokus o převrat. Takový pokus by ale nemusel být stoprocentně úspěšný. Střetnutí ohledně Marshallova plánu by mělo svou mezinárodní dimenzi, což by skýtalo nekomunistům jistou naději na podporu proti sovětskému nátlaku - jistě větší než později, kdy již bylo Československo od Západu prakticky izolováno. Komunisté v létě 1947 ještě nebyli zcela připraveni a zorganizováni k rozhodnému střetnutí, neovládali ještě tolik pozic ve státním aparátu, jejich protivníci nebyli tolik rozloženi a demoralizováni stálými ústupy a porážkami, veřejnost ještě nebyla tak zastrašena. Nemalá část veřejnosti komunisty podporovala, ale střetnutí o Marshallův plán by bylo veřejností vnímáno jako střetnutí o suverenitu státu a také o budoucí životní úroveň. V Československu byly po válce prosovětské - či lépe proruské - sympatie, ale ty byly v daném kontextu přinejmenším vyrovnány obdivem k politické a hospodářské síle USA a především fascinací americkou kulturou a životním stylem, která byla v širokých vrstvách československé a zvláště české společnosti velmi silná. Je jasné, že by takový zásadní konflikt byl pro nekomunistické síly velmi riskantní. Nebyl by však úplně beznadějný, jako když k němu došlo - už úplně podle komunistických not - o sedm měsíců později.

Pro takovou eventualitu neměli nekomunisté v Československu v čele s prezidentem Benešem takřka žádné předpoklady. Jejich poválečná politická strategie spočívala na několika jednoduchých premisách, jež reakci tohoto typu prakticky vylučovaly. Byla postavena především na obavě z budoucího silného Německa, proti němuž se zdál skýtat záruky jedině SSSR. Nekomunisté podléhali iluzi, že SSSR je státem dvojí povahy. Vnitřně sice totalitní a nedemokratický, ale ve vnějších vztazích sleduje standardní velmocenské cíle. A ty mu budou velet snažit se udržet přátelské vztahy se západními mocnostmi a Stalin bude už proto spíše mírnit ambice komunistických stran ve východní Evropě po mocenském monopolu. Nechtěli se příliš vzdálit Západu, naopak domnívali se, že spojenecké svazky vydrží dlouho a že Československo může sehrát při udržování přátelských vztahů mezi SSSR a Západem důležitou roli. Pro případ roztržky mezi západními velmocemi a SSSR - a taková roztržka byla v létě 1947 už hotovou věcí - vlastně neměli žádnou strategii. Rozhodně ne strategii rozejít se se Sovětským svazem. Stalin samozřejmě obavy Beneše a spol. z budoucího Německa znal a dovedně jich využíval. I během jednání v Kremlu v noci z 9. na 10. července přivedl československé ministry ke stolu s velkou mapou Evropy, ukazoval nejisté strategické postavení Československa vůči Německu a samozřejmě výhody, jež Československu poplynou ze spojenectví se SSSR. Ministr Drtina ještě na vrcholu rozhodující politické krize 24. února 1948 řekl na posledním svobodném jednání ústředního výboru své politické strany: „Nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR." Zcela jasně dokládá protikladnost i vnitřní rozpornost strategie nekomunistů i způsob, jakým v téže době vytyčoval politickou linii národních socialistů Hubert Ripka: „Zaprvé, nepodnikat nic proti SSSR a chovat se přátelsky. Zadruhé, jít nebojácně a tvrdě proti komunistické straně."

Taková politická strategie byla sice po zkušenostech z roku 1938 a z druhé světové války v lecčems pochopitelná - a takové vnímání stávající reality nebylo ostatně vlastní jen politické sféře. Na atmosféru vstřícného (až obdivného) postoje vůči Rusku a SSSR (a zároveň na jistou nedůvěru a rezervovanost především vůči Francii a Velké Británii) narazíme v prvých poválečných letech všude - v publicistice, ve veřejném mínění, v kultuře - a to zdaleka nejen mezi komunisty. Tato strategie se však musela ukázat jako zásadně mylná a neproveditelná. Snaha ubránit demokracii a suverenitu a být zároveň více než loajálním členem sovětského bloku nebyla zkrátka ničím jiným než klasickým contradictio in adiecto. Mnozí z politiků, kteří chtěli čelit nastolení komunistické diktatury v Československu, však tento svůj omyl nahlédli až mnohem později než v létě 1947 - zpravidla teprve v exilu či ve vězení - a to ještě ne všichni!

Příběh nabídky, přijetí a následného odmítnutí Marshallova plánu lze zrekapitulovat v několika větách. Sověti přesně nevěděli, nebo nedali jednoznačně včas najevo, jaké je jejich přání ohledně československé účasti na Marshallově plánu, českoslovenští komunisté souhlasili s účastí československé delegace na pařížské konferenci jen proto, aby se pokusila přispět k jejímu ztroskotání a mohla ji co nejrychleji opustit. To ovšem vůbec netušili jejich nekomunističtí kolegové v pražské vládě, jejich souhlas byl navíc založen na zcela mylné představě o stanovisku SSSR. Stalin vyplísnil jednoho z nejposlušnějších vykonavatelů své vůle, Klementa Gottwalda, ačkoliv ten jednal v nejlepší víře podle dostupných sovětských instrukcí. V československé vládě propukla nejrozhořčenější debata o způsob, jakým má být změna československého stanoviska oznámena, tedy o něco, co bylo domácí i světové veřejnosti tak jako tak zcela jasné. Dalo by se opravdu říci: komedie plná omylů. Tento příběh byl ovšem významnou epizodou na cestě k etablování komunistického režimu v Československu a tedy zároveň i aktem skutečné tragédie.

Text je redakčně upravenou verzí přednášky pronesené na semináři Centra pro ekonomiku a politiku 28. května 2007.

Autor je ředitelem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.