Člověk stojí před tajemným prostorem

Člověk stojí před tajemným prostorem

Josef Mlejnek

Jiří Štourač (nar. 1960 v Novém Městě na Moravě) studoval v letech 1979–1984 na pražské Akademii výtvarných umění obor malířství. V roce 1994 obdržel stipendium italské vlády ke studiu renesančního freskového malířství, v letech 1990–1994 působil na AVU jako asistent v ateliéru kresby. V současnosti žije s ženou Marií a jejich čtyřmi dětmi v Bystrém u Poličky.

K novému rozhovoru jsme se sešli skoro po deseti letech. Vypravil jsem se za malířem do Bystrého u Poličky, kde se poměrně nedávno usadil se svou ženou a dětmi. V nedalekém Novém Jimramově zrovna týden předtím otevřeli v tamní soukromé galerii výstavu jeho posledních prací. Komorní výstavě dominují dvě velká plátna, která mají společné téma – poznání. Člověk nahlíží svět, od kterého jej odděluje průhledná přepážka. Brání mu v neuváženém vzmachu, chrání jej před pádem? Poznání, údiv poznávajícího, cudný úžas s rukou na ústech, bázeň, to jsou Štouračovy přístupy a zároveň i témata od počátku. Navíc jeho obrazy v sobě vždy mají zvláštní vznešenost, slavnostnost, která k nim není přidávána zvenčí, ale vyzařuje zevnitř, jako kdyby se postavy i věci právě vrátily do své nejpůvodnější, elementární podoby. A není koneckonců podle starobylé definice krása zářením pravdy? Z malířových velkých pláten, ale nejenom z nich, také z jeho zátiší a drobnějších prací, cítíme rovněž nesamozřejmost našeho přebývání ve světě i toho, co v tomto světě užíváme a za co máme děkovat. Věci a bytosti tu nejsou samy od sebe, ale jsou – a mají být – samy v sobě. V určitém smyslu se dá říci, že Štouračovo umění je anachronické. Ale není tomu tak proto, že by patřilo nebo hledělo někam do starých časů. Je takové pouze a výlučně proto, že řečeno slovy Czesława Miłosze míří „trochu výš a ne níž, než nalézá se člověk“. (…)