Čtyři roky prázdnin, a co bylo potom

První část našeho rozhovoru jsme zakončili u tvého návratu z Bratislavy do Košic v roce 1987, což jsi hodnotil jako neprozřetelnost z tvé strany, neboť košičtí estébáci na tebe nezapomněli.

Naštěstí mi nakonec zařídil zaměstnání jeden můj dobrý kamarád, mimochodem výborný jazzman. Dělal přitom ředitele filiálky jednoho menšího podniku s názvem Prefmonta, což byl závod zabývající se likvidací budov, tj. jejich vyhazováním do vzduchu.

Nemohlo to být přímo školicí středisko pro protistátní živly?

Dělal jsem v té Prefmontě nočního hlídače, a vskutku v prostorách vedle mé služební místnosti byly uskladněny asi dvě tuny dynamitu, nebo co to tam měli za trhavinu. To byly takové ty nenápadné půvaby socialismu. Ale když za kamarádem ředitelem přišli kvůli mně estébáci, tak jim řekl, že mě nepropustí. V Rusku byl už Gorbačov a všechno se mlelo. Když přišel listopad 1989, ani jsem nestihl dát v podniku výpověď. Založili jsme Občanské fórum, psal jsem vlastnoručně jeho první prohlášení, většinu textu diktoval Marcel Strýko, smolili jsme je společně. Marcel mě přesvědčoval, abych šel do Federálního shromáždění, ale nechtěl jsem dělat politickou kariéru. Už v lednu 1990 jsem byl ze všeho dost otrávený. V té době jsme s Valerijem Kupkou odjeli do Krakova na setkání ­Taizé. Bylo 15. ledna 1990, a do Občanského fóra už se hrnuli různí podezřelí lidé, mezi nimi i první estébáčkové. 

(…)