Čunkův případ odhalil hloubku krize

To, co v tradičních právních státech bývá běžnou trestní kauzou, stává se v České republice čas od času naprosto nečitelným, nejrůznějšími výklady, domněnkami, teoriemi, hypotézami opředeným případem. Postupně se v něm přestávají orientovat nejenom sami aktéři, ale především veřejnost, která je stavěna do role nedobrovolného pozorovatele dramatu, který si často nezadá s tak spletitými příběhy, jakým byl kupříkladu oblíbený italský seriál Chobotnice. Takové parametry má i trestněprávní kauza místopředsedy vlády Jiřího Čunka.

Kontroverzní rozhodnutí

Několik dní (ale spíše hodin) před tím, než měl policejní vyšetřovatel ukončit svou práci a následně státní zástupce eventuálně podat obžalobu, dostala úplatkářská aféra okolo vicepremiéra Čunka nečekaný obrat. I když, skutečně tak nečekaný? Ještě den předtím, než vešlo ve známost rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, že celý případ i jeho dozorování přemisťuje do jiného kraje, mě s úsměvem Mony Lisy přesvědčovali někteří lidovci ve sněmovních kuloárech, že to „předseda tentokrát ještě ustojí".

Celé obvinění a následné vyšetřování provázelo od začátku množství pochybností. Policie pracovala a stále operuje s celou řadou nepřímých důkazů a je otázkou, zda vůbec mělo být vznášeno obvinění. Personálně je zase v celé kauze zajímavá především postava dozorujícího přerovského státního zástupce Radima Obsta. Bývalý důstojník BIS Vladimír Hučín o něm tvrdí, že kdyby měl dost času na získání přesvědčivých důkazů, nemohl by vůbec získat bezpečnostní prověrku kvůli podezření ze spolupráce s některými příslušníky bývalé státní bezpečnosti a dokonce by musel řady státních zástupců opustit. Těžko říci, zda a do jaké míry informace o této věci mohly ovlivnit postup v celém případu.

Faktem je, že z jeho strany došlo k závažným pochybením. Předně: okresní státní zastupitelství v Přerově nemělo případ dozorovat, neboť se na něm podílelo již v době přípravného řízení. To skončilo 9. února 2007, kdy byl Čunek obviněn. Od té doby měl mít případ v gesci někdo jiný. Paradoxně na tom ale mohl Čunek vydělat, protože pro obhajobu by to byl neprůstřelný argument před soudem. Ostatně již Ústavní soud před časem konstatoval, že důkazy získané v rozporu s trestním řádem jsou nepřípustné pro posuzování viny obžalovaného.

Další pochybení

Další pochybení již s osobou státního zástupce Obsta souvisejí jen nepřímo. Jako dozorující státní zástupce měl zakročit okamžitě poté, kdy zjistil, že se vyšetřovatel domlouvá s oznamovatelkou trestného činu e-mailovou korespondencí na postupu při výpovědích. Tato praxe je opět v naprostém rozporu s trestním řádem a důkazy získané tímto způsobem by měly být vyloučeny. Stejně nepřípustné bylo, že se policie začala zabývat Čunkovými aktivitami i mimo rámec trestní kauzy, která se týkala údajného půlmilionového úplatku, protože právě jen kvůli tomu ho senátoři zbavili imunity. V obou těchto případech měl dozorující státní zástupce zakročit, sjednat nápravu, a to včetně odvolání stávajícího vyšetřovatele.

Státní zastupitelství již dávno ztratilo svou zlověstnou auru všemocného „strážce socialistické zákonnosti", přesto určité principy v jeho práci přetrvávají, včetně podřízenosti a nadřízenosti jednotlivých státních zástupců, respektive stupňů. Pokud tedy byla vznesena námitka na postup okresního státního zastupitelství v Přerově, mělo se jí zabývat nadřízené krajské státní zastupitelství. Je zajímavé, že tento orgán proti probíhajícímu vyšetřování v Přerově nevystoupil, ačkoli ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová prokázala dostatečně svou nezávislost na politických vlivech a osobní statečnost v kauze Kořistka, když se postavila proti tehdejší nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové. Ani olomoucký vrchní státní zástupce Ištván, k němuž měla námitka doputovat, se jí nezabýval. Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká se sice nyní hájí, že její úřad (ne ona osobně) rozhodl v intencích zákona, neboť má právo rozhodnout o případném odebrání a přidělení případu jinému státnímu zástupci, což dokladovala judikáty Ústavního soudu. Nicméně rozprášit pochybnosti o svém postupu se jí nepodařilo.

Zajímavé na přesunu je rovněž to, že případ byl svěřen zcela mimo působnost severomoravského justičního kraje. Důvěryhodnosti na celém počinu nepřidalo ani načasování postupu nejvyššího státního zastupitelství těsně předtím, než měl rozhodnout bývalý vyšetřovatel o podání žaloby. Navzdory tomu, že o pochybeních se vědělo již delší dobu, ve věci problémů s místní příslušností dokonce od začátku února.

Politizace

Nejasný a kostrbatý postup při vyšetřování celé kauzy se stal logicky dalším kolem v nekonečném souboji mezi vládou a opozicí. První místopředseda sociální demokracie Bohuslav Sobotka hovoří o největším útoku na právní stát v historii České republiky. Premiér Mirek Topolánek kontruje naznačováním politických souvislostí při vyšetřovacích lapsech, kvůli nimž byl případ přeložen. Nebyli bychom v českých zemích, kdyby k tomu nepřistupovaly i takové dadaistické paradoxy, jako že premiérovi radí bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec, který v minulé Paroubkově vládě navrhl jmenovat paní Veseckou nejvyšší státní zástupkyní, což stále nezapomíná zdůrazňovat Jiří Paroubek. Zapomíná ovšem dodat, že jedním z jeho dnešních nejbližších poradců je bývalá Němcova pravá ruka, Petr Dimun, který de facto nechal Veseckou svým vlivem do funkce instalovat. Jestliže tak dnes hovoří politici z obou táborů o politizaci případu, svými výroky, které nejsou podloženy žádnými důkazy, se na politizaci podílejí sami.

Smutná praxe

Čunkův případ bohužel není ojedinělý. To, že vzhledem k jeho postavení, a tím pádem patřičnému zájmu médií, vylézají jednotlivé nesrovnalosti na povrch, není unikum, ale už tradice. Před námi se odehrává kaleidoskop obrazů naznačujících, kam až metastázovala neúcta k právnímu státu, k respektování ústavních práv občanů, kam až došel voluntarismus jednotlivých aktérů i celých orgánů. Vypisovat dnes všechny mediálně zajímavé případy, kdy v tenatech represivních orgánů uvízly známé osobnosti a vyšetřování provázely pochybnosti o nestandardním postupu vyšetřujících orgánů, by vydalo na velice objemnou knihu. Kdo se jenom trochu zajímal a zajímá o některé z těchto kauz, ví své.

Patnáct let se táhla rumová aféra, než byl očištěn advokát a bývalý soudce a policejní vyšetřovatel Otakar Kracík. Bývalému šéfovi Centra kupónové privatizace Jaroslavu Liznerovi, který si odseděl několik let za policejní provokaci, k obnově řízení nepomohlo ani to, že čas vyvrátil většinu tehdejších důkazů. Jak je možné, že kvůli úniku jednoho dokumentu v tzv. Kubiceho aféře, který má charakter pavlačových drbů, nařídí soudce odposlech půlky republiky? Rozlišit nestandardní postup, který poškodil obviněného člověka a učinil mu ze života peklo, a obyčejný šlendrián či zlovolné spiknutí dá rovněž zabrat. Skuteční aktéři těchto problematických kauz zůstávají skryti. Na nezúčastněných, což je devadesát devět procent národa, je pak dohadovat se o celém pozadí. Možná nejsme daleko od doby, kdy o vině a nevině vedle soudů (či dokonce namísto nich) budou rozhodovat občané v mediálních referendech či poslanci ve sněmovně hlasováním. Cynik by dodal, že snad i spravedlivěji.

Právní krize

Důsledek je přitom zřejmý. S každým takovým případem stále hlouběji klesá důvěra v policejní a justiční orgány, které nejsou schopny věrohodně vysvětlit důvody pro svůj postup a jednotlivá rozhodnutí. Klesá rovněž důvěra v politiky, kteří podezíravou veřejnost utvrzují v její nedůvěře svými bez důkazů vynášenými soudy. Snižuje se také důvěra v média, která se více než meritu věcí a možným souvislostem věnují pěně dní. Postupně se tak snižuje důvěra ve všechny nosné sloupy, které by měly být zárukou důvěryhodnosti právního státu jako takového. Přít se potom o to, zda je dotyčný vinen, či nikoli, je pouze odtažitým a scholastickým problémem. Každé rozhodnutí, především v trestním řízení, kde se zasahuje do svobody a ústavních práv občanů, by ale mělo být logicky zdůvodnitelné. Jak toho dosáhnout? Zpřísňováním a zpřesňováním legislativy a pravidel trestního řízení? Dát policejním a justičním orgánům více volnosti a nezávislosti, či naopak? Myslím, že jsou to důležité otázky, byť podružné. Dokud si každý z aktérů této hry neuvědomí, že každý jeho výstup by měl být odborně i morálně obhajitelný před ním samým, bude každá snaha marná.

Autor je novinář.