Dějiny a historika nelze oddělit

Henri-Irénée Marrou (1904), odborník na dobu sv. Augustina a profesor Pařížské univerzity, sdílí Butterfieldův a Linkův pohled na nebezpečí hybrys v historickém bádání. Ochotně potvrzuje také Linkův postřeh týkající se objektivity historické skutečnosti, ve srovnání s oběma však připisuje větší význam klíčové roli historika v procesu zpřístupňování pravdy o této skutečnosti, a to i na úrovni detailu. Marrou si uvědomuje nástrahy pozitivismu i jeho protikladu, idealismu, a s nejvyšší obezřetností formuluje své vlastní, křesťanské hledisko, jež se od obou těchto filosofií distancuje. Jeho zkoumání křesťanské filosofie a teologie dějin vyšla ve dvou svazcích nazvaných Význam dějin (1966) a Čas a časovost (1969); následující text je úryvkem z prvního. Marrou souhlasí s formulací V. H. Galbraitha, že „dějiny jsou po mém soudu totéž, co Minulost - nakolik ji známe". Jinak řečeno, historické bádání je cosi jako pokorný vztah: na jedné straně stojí „matoucí skutečnost" minulosti ve vší své spletitosti a prchavosti, na druhé pak hledající historik, který usiluje dobrat se jejího poznání. Chceme-li porozumět, jak tento vztah funguje, je třeba začít nikoli objektivní minulostí nebo dokumenty v úloze prostředníků, nýbrž „zvídavou myslí historika". Marrou píše: „Každé poznání, k němuž se nějaký historik dopracuje, bude samozřejmě záviset na otázce či otázkách, jež se rozhodne zkoumat. A toto jeho rozhodnutí bude dále možné připsat na vrub jeho osobnosti, zaměření jeho mysli, míře jeho učenosti a vposledku obecné filosofii, jež stojí v pozadí jeho mentálních kategorií a zásad řídících jeho úsudek." (...)