Dílo Jiřího Kuběny

To, co nám Jiří Kuběna (1936–2017) odkázal, je především dílo, nebo ještě lépe Dílo, jež je souborem jeho osobních postojů. Na prvním místě jsou Kuběnovy početné básnické texty. On sám o sobě vypovídal v tom smyslu, že se básníkem, nebo ještě lépe Básníkem již narodil. Avšak jeho cesta k osobitému projevu byla poměrně složitá a pracná. Kuběna naplnil mládí pilným zkoumáním různých možností. Některé mu nabídly módní literární vlny 50. let 20. století, jiné osobní zážitky ve veřejných a soukromých knihovnách. To všechno se týká dávno odvanutých letopočtů a problémů, o nichž si však leccos pamatuji. Mé rozmluvy s Jiřím začaly na podzim roku 1953, tedy v době, kdy nám bylo 17 let a vstupovali jsme do maturitního ročníku. Byli jsme i kolegové ze semináře dějin umění na brněnské filozofické fakultě. Po léta jsme se společně podíleli na generačních literárních iniciativách (36, Tvář, samizdat, bytová čtení) a hovořili jsme spolu dost často i o svém soukromí. Myslím, že po Jiřího odchodu a vzhledem k mému věku bude rozumné, zaznamenám-li své stručné svědectví o něm. (…)