Dobrý den, radare...

Dobrý den, radare...

Stanislav Balík

Do debat o vhodnosti či nevhodnosti umístění radarové základny jakožto součásti americké protiraketové obrany vstoupila těsně před příjezdem amerického prezidenta George W. Bushe vcelku originálním způsobem česká ministryně obrany Vlasta Parkanová. Celá debata, již do té doby spíše komická, poté nabrala obrátky naprostého šílenství.

Kdo mohl, hodnotil, kdo nemohl, hodnotil také. A až na výjimky jen negativně. A tak se donekonečna rozebíraly umělecké kvality písně, která ale žádné umělecké ambice neměla; až do únavy se diskutovalo (diskutuje) o tom, může-li politička, navíc členka vlády, udělat podobnou věc; řídká nebyla ani srovnávání kvalit textu s jeho předchůdcem, který doprovází stejnou melodii již téměř půlstoletí od vzletu prvního člověka do kosmu. A aby toho nebylo málo, dolní komora parlamentu si chtěla udělat čas na debatu o této písni. Panoptikálnost návrhu šílenců ze sociální demokracie doprovodilo trojí opakované hlasování, kde se k roli zpochybňovače svého hlasování neváhal propůjčit ani exministr financí a první místopředseda hlavní opoziční strany. Korunu všemu nasadill exministr kultury, kdysi herec angažovaných rolí, hovořící o agitce.

Intelektuální obec našla novou společnou platformu, na níž se dokázaly sjednotit nejrůznější protichůdné názory: platformu odsouzení písně jakožto kýče, agitky a lokajského způsobu myšlení jejích autorů. Nevíme, jestli Vlasta Parkanová věděla, do čeho se pouští. Zda to udělala z nevědomosti, což by bylo výrazem mimořádně nízkého politického citu, nebo se při vědomí všech důsledků odvážně rozhodla jít proti náladám snad i většiny veřejnosti (obsahem písně) a proti náladám značné části elity (formou).

Až mě to těší, že v tomto ohledu nejsem intelektuál, stejně jako řada mých blízkých. Vyčítalův, Parkanové a Hniličkův song nám totiž nevadí, mnohým se dokonce i líbí. Klíč k jeho interpretaci Parkanová podala v jednom z přímých rozhovorů na toto téma. Ve zkratce lze říci, že vznikl jako iracionální reakce na iracionální dění, a to za použití výrazových prostředků lidí majících blízko k trampingu. Chápeme-li jej v tomto duchu, jako píseň od táborových ohňů, spousta argumentů proti němu ztrácí relevanci. V těchto písních totiž nelze hledat vysoké umění; pohybují se přinejlepším na hranici kýče. Písně Wabiho Daňka, bratří Nedvědů, Hop-Tropu a dalších znějí divně z rozhlasu či televize; oddělujeme-li je totiž od emočního prostředí, pro nějž jsou určeny, vyznívají banálně, barvotiskově a směšně. Večer, u hořícího táborového ohně však pomáhají proměňovat lidská srdce.

A tak je velmi pravděpodobné, že píseň o radaru zní v těchto večerech na některých skautských táborech (i na tom našem). A vůbec to neznamená, že skautští vedoucí chtějí ohýbat páteře dorůstající chlapecké generace před novým „velkým bratrem". Ne, jen jim to pomůže ukázat dětem narozeným nejdříve v období listopadu 1989, kdo je již mnohá desetiletí až staletí hlavním symbolem lidské svobody. A že i do dnešního světa se hodí pojmy jako vděk a pomoc. Stejně jako mnoho mladých i starých skautů tklivě prosí v jedné písni, ať „hvězda krví zbarvená do bláta jednou provždy zapadne".

Ano, je v tom hodně iracionálního. Ale copak lze na iracionalitu protestujících proti radaru a celé protiraketové obraně (a vlastně proti svobodnému světu) reagovat jen racionálně? Když jedna mladá polská sociální demokratka prohlásí, že americkou základnu ve své vlasti nechce, protože to zhorší vztahy Polska s partnery jako je Rusko a Čína, co na to lze říct? Jedině snad skutečně reagovat Vyčítalovým veršem: „Že chcem žít nadál s každým v míru, radši však šijeme U Sama."

Ani výčitky, že píseň je příliš devótní a že bychom měli v jednáních se Spojenými státy vystupovat mnohem sebevědoměji, nejsou na místě. Píseň není nesebevědomá, jen se snaží specifickými výrazovými prostředky ukázat, že jsou zde lidé, kteří vědí, co pro ně a pro všechny ostatní, kdo „lačnili po svobodě a spravedlnosti", symbol Ameriky od dob druhé světové války (a skrze odkaz na Wilsona a Masaryka snad i dříve) reprezentoval.

A lze si představit pozici skutečně hrdého národa, který dokáže udělat vznešené a sebevědomé gesto hrdého aristokrata, když řekne: „Ne, nic po vás za radar výměnou nechceme. Berte to jako výraz našeho vděku za vše, co jste pro nás udělali a co jste pro nás znamenali. Jste naším spojencem, kterému, jakožto ztělesnění západní civilizace, hrozí velké nebezpečí ze stran odpůrců svobody. Chápejte to jako projev, že my své spojenecké závazky chceme a umíme dodržet. Berte to jako naši pomoc, za niž nic nežádáme."

A je dobře, že naši nejvyšší představitelé alespoň zatím oficiálně rétoricky nespojují umístění radaru s nesouvisejícími záležitostmi typu zrušení víz. Teprve toto by bylo skutečně nedůstojné a trapné, ne jedna neobyčejná country píseň.