Editorial

Zdálo by se na první pohled, že výročí zahájení druhého vatikánského koncilu (v říjnu 1962) se týká pouze katolíků, kteří se na něm rozhodli, že se budou snažit pochopit dobré stránky moderní doby, že nebudou apriorně odsuzovat jiné křesťany a jiné přístupy k Božím tajemstvím a že se nemusejí při svých aktivitách neustále ptát svých kněží a biskupů, co mají dělat.
Je to ovšem omyl: sněm může být inspirací i pro sekulární svět a jeho smýšlení. Předně ukázal, že i tak konzervativní instituce, jako je církev, se může reformovat, tj. proměňovat tak, aby zůstala zakotvena ve svých zakladatelských idejích a současně se otevřela aktuálním výzvám. Dále ukázal paradoxní skutečnost, že k proměně může dojít i tam, kde by ji nikdo nečekal, a navíc shora, tj. od světového episkopátu a jeho teologických poradců.
Na šedesátá léta se dnes historikové dívají jako na období, které znamenalo zásadní předěl v moderní historii, nejen na generační, ale na strukturně-mentalitní změnu. Církev na toto období reagovala takříkajíc na poslední chvíli, v posledním záchvěvu moderny. Je dobře, že se tak stalo. Dnes, jak se zdá, jsme ale od koncilu a „zlatých šedesátých" vzdáleni více, než tušíme. Alespoň v Evropě. A nejde jen o to, že vymizel politický a ideový protipól Východ-Západ, který určoval také koncilní proces.
Především už o mnoho méně věříme institucím a jejich významu. O to více hledáme své společenské zakotvení a neformální podobu sociálních vztahů a vazeb. O mnoho méně věříme svým zvoleným, delegovaným nebo jmenovaným reprezentantům. Naše nedůvěra k těm, kdo jsou „nahoře", dosáhla kritického bodu - jak v církvi, tak v sekulární společnosti. O to více hledáme neformální autoritu - zkrátka někoho, komu by se dalo věřit. Málo také důvěřujeme tomu, že by budoucnost byla optimistická - převládá pocit, že žijeme v permanentních krizích, které jen zhoršují naši osobní a společenskou situaci. O to více hledáme někoho, kdo by nám poskytl alespoň zdání naděje. Stále více mizí také představa, že by některé koncepty měly univerzalistický ráz. Naše vnitřní autonomie se dotýká sebezničujícího bodu.
Jinými slovy: církev i společnost nežijí v odlišných světech, jak by se to mohlo někomu zdát. Vesmír a náš svět, včetně našeho života v něm, je pouze jeden. A sdílíme v něm radosti i úzkosti, naděje i beznaděje, perspektivy i jejich ztrátu. Věřící i nevěřící, křesťané katoličtí, křesťané nekatoličtí, stoupenci všech věr, ateisté bojovní i pacifističtí. Jsou hloubky, v nichž je naše lidství podrobeno zkouškám, které vyžadují víru navzdory nedůvěře a naději navzdory beznaději. Katolíky v tomto smyslu poučil poslední koncil, který znovu připomněl základní akcenty evangelia a církevních otců. Mnozí jiní čekají na své vlastní koncily - budiž jim přáno.
Přijetí koncilu a jeho základních priorit není záležitostí papeže nebo kurie, je to věc národních církví, od arcibiskupa až po pokřtěného „jednoročního dobrovolníka", který se uvolí jít do kostela o Vánocích. V tomto smyslu je koncil programem, který u nás zůstává trapně nevyužit, a to na všech úrovních církevního, společenského, ba politického spektra. Není možné se nadále odvolávat na to, že zbrzdění koncilního procesu zapříčinily sovětské tanky, bezzubá interpretace prorežimní orga­nizace Pacem in Terris nebo jiné vnější okolnosti. Už dvacet dva let je jen a jen na nás, jak si poradíme s klíčovými výzvami minulosti, jak je naplníme novým, aktuálním obsahem. Koncil celosvětové církve je jednou z nich, i když nám to může být proti srsti. Domácí pokus uspořádat ve svobodném prostředí malý domácí sněm vyšuměl do ztracena. Jeho základní dokument neznají ani samotní katolíci.
Katolická církev je tu však stále s námi, navzdory všem negativistickým předpovědím. Stále (ať už s majetkem, nebo bez něho) cosi vyučuje, kohosi vzdělává či poučuje, za mnohé se modlí. Je to instituce konzervativní, ale před padesáti lety dokázala, že se umí přizpůsobit. Je to instituce problematická, zvláště v českých očích, ale svým způsobem úctyhodná. Nevznikla předevčírem, pamatuje pády říší a vznik nových, svoje vlastní selhání i obnovy. Občas se zdá, že její dny jsou již sečteny, pak se znovu probudí k novému životu. Její existence je
záhadná.
Výročí druhého vatikánského koncilu možná přiměje k promýšlení otázky, čím světový katolicismus, ačkoli i on prožívá své bolestivé okamžiky, přispívá k tomu, aby se náš svět stal lidštějším. O tom by mohli zapřemýšlet samozřejmě nejen ti, co se k církvi nehlásí, ale především a znovu samotní katolíci.
JIŘÍ HANUŠ