Editorial

Šestisté výročí tragické smrti Jana Husa si můžeme připomenout různými způsoby. Můžeme si přečíst novou monografii Františka Šmahela či jím komentované vydání mistrových dopisů, můžeme se těšit na české překlady Husových promočních řečí, můžeme si udělat výlet do muzea v Husinci v jižních Čechách, můžeme si pustit skvělou televizní klasiku – Kohoutovu Ecce Constantia – nebo se donekonečna přít o tom, zda je pro českou národní povahu významnější kostnický mučedník, jeho jednooký bojovný pokračovatel s palcátem nebo třeba dobrý voják Švejk.

Uvedené výročí nás ovšem může také nasměrovat k jednomu z témat tohoto čísla, jímž je postavení a role univerzit, případně jejich humanitních oborů. Hus byl totiž teolog, kazatel, reformátor církve i pravopisu – ale také a především vysokoškolský učitel.

Existuje poměrně rozšířené přesvědčení, že středověku a středověké mentalitě je těžké porozumět. To je demonstrováno na drsných mravech, podle nichž patří heretik a jeho spisy na hranici. Je však pozoruhodné, že toto nepochopení se stále ještě udržuje po zkušenostech s likvidacemi údajných protivníků, koncentračními tábory, masovými hroby, genocidami a etnickými čistkami, kterými se vyznačovalo celé dvacáté století – a bohužel některé regiony našeho světa podnes. Z tohoto úhlu pohledu je středověk ještě docela humánní, právně poměrně přehledný a docela srozumitelný. Pro mne osobně je těžší pochopit Osvětim než inkviziční soud a křižácké tažení.

Hus byl vysokoškolský pedagog. Co má společného středověká univerzita s těmi dnešními? Je ještě vůbec možné mluvit o kontinuitě?

Říká se, že instituce žijí těmi myšlenkami, na nichž vznikly. Idea univerzity je předně ideou vzdělání, které má hodnotu samo o sobě – ale současně je rozšířením možností působení na druhé a na společnost. Jedno bez druhého nedává smysl. Někdo vám může namítnout, že číst Homéra je už passé. Univerzitní učitel, jakmile by takový názor zaslechl, by měl hned v příštím semestru vypsat kurz s názvem Illias či Odyssea. To souvisí s tím, že idea univerzity je oblast kreativního hledání ještě nenalezeného, což pěkně vyjádřil profesor Gottfried Schatz ve svém článku: špičkou univerzity může být „nepatrná elita, jíž je dopřáno dosáhnout nejvyššího cíle, totiž vytvořit nové nevědění“. K horizontu je však možné kráčet i v oblastech, které – chybně – považujeme za dávno prozkoumané.

Každý ale současně vždy věděl a ví, i když by to neřekl právě těmito slovy, že vědění je moc, tu ve větší, tu v menší míře, a že člověk vzdělaný může mít ze svého vzdělání nejen radost, ale také dobré bydlo a možnost ovlivňovat ostatní. Jakkoli se to může zdát někomu nepříjemné, univerzity vytvářejí mocenské elity, i když je fakt, že v tomto ohledu si byl středověk více vědom, že kvalitnější elita se neobjeví tak, že budeme mít místo dvou univerzit deset.

Idea univerzity je ovšem též myšlenkou společenství učitelů a žáků, místem diskuse učitelů s žáky, místem sporů mezi učiteli navzájem, místem přátelství, konkurence, racionální disputace i emocionálního napětí. Je to zkrátka instituce se všemi přednostmi i nešvary, jak instituce bývají. Je velmi zvláštní, že v dnešní době rétorických protiinstitucionálních cvičení se univerzitní svět udržuje, ba bytní.

Jan Hus by nás možná napomenul, že zapomínáme na teologii jako „srdce univerzity“, na svět víry, který může a má být zkoumán lidským rozumem. Ostatně, kdo si přečte jeho spis De ecclesia, uvidí, jakým byl mistr Jan tradičním scholastikem. V tomto ohledu máme opravdu problém. Staré univerzity vznikaly mimo jiné proto, že náboženství vytvářelo společenskou páteř i pojivo: máme tendenci vidět ty dnešní jako místo, kde už jakákoli ideologie ztratila půdu pod nohama.

Je to ale tak? Nejsou současné univerzity také, přinejmenším občas, prostorem pro šíření mainstreamových názorů? A nejsou mezi vysokoškolskými učiteli také občas lidé, kteří si musejí dávat dobrý pozor, co a kde říkají? Lze namítnout, že dnes jim už nehoří u univerzitních budov hranice. To je sice pravda, na druhé straně máme sofistikovanější metody, jimiž je možné alternativce odrovnat – hranici mohou zastoupit média nebo skupinový nátlak.

Idea univerzity je přese všechno ideou svobody, a to i dnes, kdy si stěžujeme na tisíc a jeden problém. V podstatě to musí přiznat každý, kdo byť jedinkrát stál za katedrou nebo seděl před ní. Jedná se nejen o svobodu šíření poznatků i názorů a jejich předávání, ale o svobodu prostřednictvím instituce, která má svoje pravidla jako jisté garance této svobody a která musí současně hledat reformu vlastního organismu – při zachování svého myšlenkového dědictví.