Editorial

Rakouský spisovatel a novinář Peter Pawlowsky se ve své knize o křesťanství nedávno zamyslel nad tím, jaké zkušenosti vyplývají z dějin tohoto náboženství pro současnost a nejbližší budoucnost. V prvé řadě se mu zdá, že křesťané se budou muset více navracet k dynamice počátků, kdy se více projevovala zásadní zvěst o tom, že se Bůh stal člověkem, ale kdy bylo křesťanství otevřené také různým myšlenkovým proudům, s nimiž se většinou snažilo čestně intelektuálně vyrovnat. Za druhé zdůrazňuje akcent na respekt vůči dospělému člověku, který sice potřebuje instituce, ale současně je touží mít přehledné a pružné - nesnáší „centralistické okřikování", jde mu spíše o občanské angažmá. Třetí důraz se týká komunikace, což je zřetelné zvláště v ekumenickém hnutí, které přes všechny překážky provádí výměnu mezi stanovisky a jednotlivými tradicemi. A na posledním místě Pawlowsky zmiňuje význam svědectví. Tuto pasáž ocitujme, neboť se týká chápání dějin: „Neustálé ohlížení na společenský význam v minulosti vede církve znovu a znovu ke steskům a k žalobám; minulé doby se prohlašují za zlaté a ubývání počtu věřících se klade současným lidem za vinu jako odpadání od víry. Je to takové křesťanství, které cítí běh dějin jako neustálou urážku - takže už není s to nikoho přesvědčit. Má-li mít křesťanství nějakou budoucnost, nemůže si klást jako podmínku, aby každý zájemce přijal všechno, co za dva tisíce let učilo..." Tato pasáž jistě není proti dějinám, ba ani proti pěstování církevních historie. Lze ji chápat spíše jako upozornění, že minulost nemůže být odseknuta od živé a žité přítomnosti, z níž jako z jakési pozorovatelny vidíme minulost křesťanské nauky i praxe. Jsme spíše, jak by řekl Raymond Aron, angažovaní pozorovatelé, a to i tehdy, je-li pro nás křesťanské náboženství jen jeden z mnoha kulturních fenoménů. Pozorovatelé, kteří mohou cítit svou bytostnou vazbu nejen vzhledem k bezprostřední přítomnosti a vzhledem ke svým plánům do budoucna, ale kteří se mohou s úžasem obracet i k minulosti, která je naplněna událostmi, činy a myšlenkami, které se staly jakoby pro nás.
Křesťanství, jak jej popisuje Arnold Toynbee v tomto čísle Církevních dějin, má k historii zvláštní vztah. Podle něj není svět i se svými dějinami jenom nějaký neúspěšný experiment ve stvoření, není to ani svět chaosu - je to spíše součást Božího království, jíž dává Vtělení význam, směr a smysl. Ano, tvrzení tohoto druhu překračují to, co poněkud nepřesně nazýváme pozitivistickým pojetím historie. Na druhé straně je to přesně ono jádro, díky jehož vyzařování veškeré dějiny církví a křesťanských hnutí vznikly a stále trvají. Neboť je těžké namítat, že přes všechny potíže, omyly, nespravedlnosti, nedorozumění a bolesti kotví dějiny církve v následující velikonoční strofě, která sice vychází z nezharmonizovatelného a historickými metodami nedoložitelného svědectví, paradoxně je ovšem největším skandálem, na němž staví lidské instituce i celé civilizace:

Inferni iam gemitibus
Solutis et doloribus,
Quia surrexit Dominus
Resplendens clamat angelus.