Euro versus koruna

CDK právě vydává knihu Euro versus koruna, jež se v kontextu věnuje otázkám souvisejícím se zaváděním společné evropské měny v České republice. Následující stránky přinášejí výběr některých nejzajímavějších postřehů, jimiž autorský tým složený z politiků, politologů, ekonomů a právníků do publikace přispěl.

Hynek Fajmon

poslanec Evropského parlamentu

Maastrichtská smlouva (nebo chcete-li Smlouva o EU) přinesla úplně novou kvalitu integračního procesu, což bylo demonstrováno již tím, že změnila dosavadní Evropská společenství v Evropskou unii. To samo o sobě signalizovalo změněnou kvalitu integrace, protože „společenství"označuje celek tvořený dosud samostatnými součástmi. Naopak „unie" označuje celek, kde jednotlivé součásti již nejsou podstatné. Podstatná je v unii i lingvisticky její „jednota". A o to koneckonců autorům Smlouvy o EU šlo. Chtěli postoupit dále ve svém úsilí o „ever closer union", jak ji definují již Římské smlouvy.

Maastricht přinesl společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU a spolupráci v oblasti justice a vnitra. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU byla inspirována především tradičním francouzským odporem k NATO a k USA. Antiamerikanismus EU tak dostal mimořádnou dynamiku vytvořením potřebné platformy. V praxi však tato politika naštěstí příliš nefunguje. Přesto představuje značné škody v euro-amerických vztazích. Spolupráce v oblasti justice a vnitra přinesla později postupnou integraci Schengenu do systému EU a postupné odstraňování bariér uvnitř a budování hradby navenek. Maastricht přinesl také nové evropské občanství jako doplněk občanství jednotlivých států. Od vstupu smlouvy v platnost mají lidé právo volit kdekoliv v komunálních volbách po celé EU.

Novinkou je Hospodářská a měnová unie, která měla jednoznačně směřovat k poměrně rychlému dosažení jednotné měny. ES se pokoušela integrovat měnové režimy členských států již před dotyčnou smlouvou, ale národní měny byly stále zachovávány. Maastricht jednoznačně postuluje jako cíl jednotnou měnu. Dnes, po patnácti letech, vidíme, že tento plán byl do značné míry dosažen. Euro funguje již řadu let, nyní ve třinácti státech Unie. Británie jej odmítla od samého začátku. Dánsko v referendu. Švédsko rovněž v referendu. Nové členské státy z EU-10 dostaly euro jako podmínku svého členství. V naší přístupové smlouvě je tedy závazek přijmout euro přímo obsažen. Není ovšem specifikováno datum, kdy se tak má stát.

Michal Tomášek

profesor evropského práva

Argumenty pro vypsání referenda o přijetí jednotné měny lze zejména hledat ve skutečnosti, že přijetím jednotné měny ztratí ČR svoji měnovou suverenitu. Skutečný rozměr měnové suverenity, který podpírá individuální svobody peněžní hodnotou a rovněž ovlivňuje peněžní zásobu, veřejné finance a od nich odvislá odvětví společenského života, bude vyňat z pravomocí českého státu jako dosavadního nositele státní suverenity nad měnou, jakož i z kontroly plnění příslušných úkolů v měnové oblasti. Přechod měnových kompetencí ze členských států na Unii znamená tedy vynětí měnových otázek z bezprostřední parlamentní odpovědnosti ve členských státech, ale díky nezávislosti Evropské centrální banky jsou tyto otázky též vně působnosti Evropského parlamentu. Lícem této situace je skutečnost, že je tím zmařena možnost potenciálních zájmových skupin znovu usilujících o volební mandát ovlivňovat politickými prostředky měnová rozhodnutí, jejím rubem je nepochybně omezení demokratické legitimace voličů ve členských státech i ve Společenství jako celku.

Toto omezení demokratické legitimace voličů se zdánlivě dotýká principu demokracie, ale přesto je předvídáno ustanoveními Smlouvy o ES i ústavami některých členských států (například čl. 88 Základního zákona SRN). Přechod měnových kompetencí ze členských států na Společenství musí ovšem odpovídat přísným kritériím, dohodnutým ve zřizovacích smlouvách mezi členskými státy. V ústavním smyslu se vychází z toho, že za účelem dosažení měnové unie je třeba některé ústavní instituce v měnových otázkách omezit a naopak jiné instituce vybavit odpovídajícími pravomocemi. Tato modifikace demokratického principu v zájmu zajištění měny jako nositele směnné hodnoty je odůvodněna teoretickým a v praxi ověřeným poznatkem, že nezávislá centrální banka přispívá k zajištění hodnoty měny lépe než orgány, které jsou závislé na krátkodobém konsenzu politických sil ve státě. Na druhé straně nezávislá centrální banka nemůže zasahovat do jiných politických oblastí, což je účinná bariéra proti skutečnému narušení rovnováhy demokratických principů.

Politologickým dopadem je v tomto ohledu vztah k teorii dělby moci, podle níž nejdůležitější obranou proti přirozené tendenci ke koncentraci moci je oddělování a vzájemná kontrola nejvyšších orgánů státu. Historická zkušenost ukazuje, že oslabování demokracie, způsobené nadměrným posilováním vládní moci, je možné i cestou měnových manipulací. Klasický příklad překonávání finančních potíží vlád prostřednictvím inflačních emisí peněz má v moderní historii mnoho dalších variant. Reakcí na tyto zkušenosti je oddělování rozhodovacích procesů o měnových otázkách od exekutivy. Z toho plynoucí rozšiřování „triády dělby moci" je přirozené, a proto neobstojí protiargumenty založené na srovnávání se staršími, „klasickými" ústavami, ve kterých se o nezávislé bance nepíše prostě proto, že ekonomická teorie v době, kdy byly přijímány, ještě dostatečně nepopsala nebezpečí měnových manipulací ze strany exekutivy.

Miroslav Singer

viceguvernér České národní banky

Často bývá s údivem komentován kontrast mezi dlouhodobě vnímanou vlažností české veřejnosti vůči euru a jeho poměrně nadšeným přijímáním v jiných nových členských zemích EU. Většina komentátorů přitom za hlavní důvod považuje ambivalentní vztah českých politiků k euru způsobený jejich nechutí k podstatnějšímu reformnímu úsilí. Řada komentátorů rovněž vyzdvihuje negativní postoj prezidenta Václava Klause ke společné evropské měně. Pomineme-li hodnotové postoje českého prezidenta, je obtížné nalézt vysvětlení, proč by se měly postoje českých politiků k reformám lišit od postojů jejich kolegů v ostatních nových členských zemích, zejména těch ve středu Evropy.

Poněkud jiné vysvětlení nabízí pohled na vývoj inflace v delším období v některých nových i starých členských zemích EU. Ten dokládá, že měnová politika založená na plovoucím kurzu vlastní měny a cílování inflace přinesla české ekonomice nadprůměrnou míru stability. Což se nepochybně odrazilo i v dobré výkonnosti české ekonomiky v posledních letech.

Pokud jde o inflaci, za desetileté období 1996-2005 (ovlivněné nepříznivě měnovým otřesem koruny v roce 1997) vykazuje česká ekonomika po Lotyšsku druhou nejnižší míru průměrné inflace mezi post-transformačními ekonomikami (velmi „civilizovaných" 4,27 % ročně), což ji zřetelně vyděluje ze standardu středoevropských post-transformačních ekonomik. Kupříkladu průměrná inflace ve dvou „euro-nadšených" středoevropských ekonomikách - Slovensku a Slovinsku - se ve stejném období nacházela v těsně blízkosti 7 % (u Slovenska nad ní a u Slovinska pod ní), což také zhruba odpovídá běžným hodnotám inflace v post-transformační ekonomice tohoto období. V kratších nedávných obdobích jsou průměrné hodnoty inflace v ČR ještě mnohem nižší a překonávají i řadu starých zemí EU (z nichž některé jsou členy eurozóny). Například průměrná roční inflace v období 1999-2005, tedy po „zaběhnutí" režimu cílování inflace, se v ČR nalézala s hodnotou 2,3 % jen velmi těsně pod průměrem EU. Nižší inflaci mělo mezi novými členy EU jen Lotyšsko. Naopak vyšší inflaci měla řada starých členů EU i členů eurozóny (např. Itálie, Holandsko, Španělsko, Portugalsko, Řecko či Lucembursko). Pokud jde o středoevropské post-transformační „euro-nadšence", Slovinsko i Slovensko bylo ještě v tomto období možné charakterizovat jako makroekonomicky méně stabilní země; Slovinsko mělo průměrnou inflaci na úrovni 6,1 % a Slovensko dokonce 7,5 %.

Podobný obrázek lze nalézt při pohledu na vývoj měn. Ze čtrnácti potenciálních kandidátů (ze střední, východní a jižní Evropy) na vstup do eurozóny jen pět měn během transformačního období (od roku 1993) vůči euru nominálně posílilo, přičemž jenom jedna posílila více než česká koruna (litevský lit a lotyšský lat se koruně blíží). Koruna za dané období posílila téměř o 13 %. Kvalita měny ovšem není vyjádřena jen její silou, ale i variabilitou jejího kurzu a především jeho náhlými změnami. Největší meziroční depreciaci vůči euru měřenou v rámci kalendářního roku zaznamenala za dobu své existence česká koruna v roce 1997 (o 4,3 %).

Ovšem z měn vyspělých zemí například britská libra zaznamenala během stejného období (1993-2005) dva roky s větší depreciací vůči euru, 6,8 % v roce 1995 a 8,1 % v roce 2003, švédská koruna oslabila v roce 2001 o 8,9 %, islandská koruna oslabila v roce 1994 o 4,9 % a v roce 2001 o 18,7 % a norská koruna oslabila v roce 2003 o 6,6 %. Z měn vyspělých evropských zemí vykázal menší maximální pokles vůči euru pouze švýcarský frank, jehož největší pokles vůči euru činil 3,1 % v roce 2003.

Z měn uvedených jedenácti „kandidátských" zemí se mezi měnami s největšími pěti meziročními poklesy umístila česká koruna během období 1994-2005 pouze třikrát: v roce 1997 (již zmíněný „krizový" pokles o 4,3 %), v roce 1999 (pokles o 2,4 %) a v roce 2004 (pokles o 0,1 %). Apreciační trend české koruny i relativní stabilita jejího kurzu usnadňující dosahování hlavního cíle ČNB jsou tedy velmi zřetelné a výjimečné nejen ve srovnání s dalšími „kandidáty" vstupu do eurozóny, ale i s měnami vyspělých evropských zemí. Ani výkyv kurzu koruny v roce 1997, mnohými dodnes považovaný za měnovou krizi, na této situaci nic nemění.

Přirozeným důsledkem stabilního makroekonomického rámce, založeného mj. na existenci vlastní měny s plovoucím kurzem, je pochopitelná nechuť významné části národa (k jehož charakterovým vlastnostem odedávna patřila spořivost) k jakékoliv změně. Není proto třeba hledat vysvětlení určité nechuti k euru v jakési náhodné konstelaci politiků neschopných vést český národ k blahům z eura plynoucích. Český volič citlivý na jakékoliv otřesy dopadající na jeho úspory (možná i při blednoucí vzpomínce na měnovou reformu z roku 1952) je totiž skeptický vůči náhradě české koruny, která z jeho hlediska funguje a navíc posiluje.

Tato situace jistě není v Evropě ojedinělá. Německý volič potřeboval sílu osobnosti Helmuta Kohla, který poslední roky své politické kariéry svázal s eurem nikoliv na základě ekonomické kalkulace a navíc navzdory explicitnímu odporu Bundesbanky. Dánští i švédští voliči si zachovali svoje pevné koruny a pranic nedbali doporučení svých politických elit a centrálních bank. A je dnes už ostrovním folklórem, že britští politici se o euru svým voličům v posledních letech raději ani nezmiňují.

Vztah politické elity k zavedení eura je tedy silným odrazem toho, jak voliči vnímají samostatný měnový rámec své země. Pokud si zkušenosti s ním vyhodnocují jako dobré, je jejich ochota tento rámec měnit pochopitelně nižší, což pak ochlazuje i nadšení politiků vůči zavádění eura. Neodolám a dovolím si zakončit jedním přirovnáním: česká koruna se má k měnám většiny post-transformačních ekonomik asi jako Škoda Octavia k Ladě (přičemž euro bych přirovnal k VW Golf). Zatímco rozhodování o tom, zda přesedlat z Lady do Golfu, je jednoznačné, rozhodování o tom, zda volit Octavii nebo Golf, je mnohem těžší. Při rozhodování totiž musí nastoupit delikátní úvahy, zda menší kufr je vyvážen větší prestiží značky atd. Zatímco pro občany většiny post-transformačních ekonomik je lehké být „euro-nadšenci", pro Čechy je rozhodování mnohem trýznivější. A čeští politici, pokud se jim ovšem nepovede způsobit nějaký makroekonomický otřes, na tom sotva co změní.

Petr Mach

výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku

Důvod, proč je měna úzce spjata s otázkou státní suverenity (tj. proč si státy postupně usurpovaly monopolní právo emise peněz a proč obvykle se vznikem nových států vznikají i nové měny), spočívá především v tom, že měna umožňuje uvalování tzv. inflační daně - generování výnosu z monopolní emise na úkor uživatelů peněz, kteří čelí poklesu kupní síly.

Když v roce 1918 provedla nově vzniklá Československá republika měnovou odluku, hlavním motivem bylo, že se nechtěla podílet na placení inflační daně ve prospěch cizího státu - vídeňská banka inflačně tiskla peníze a toto břemeno dopadalo v podobě klesání kupní síly peněz i na občany nového státu, aniž by z toho tento stát cokoliv měl.

Ze stejných důvodů zaváděly vlastní měny i nové státní útvary za války během rozpadu Jugoslávie. Vlastní měny měly přechodně i po válce samostatně neexistující Republika Srbská Krajina, kde byla po uhájení chorvatské nadvlády zavedena chorvatská měna kuna, a Republika Srbská v Bosně, kde po konsolidaci Bosny a Hercegoviny nastoupila konvertibilní marka. Nové postjugoslávské státy nechtěly doplácet na stát, který už nebyl jejich státem a který proti nim nota bene vedl válku - platily by si tak válku samy proti sobě.

V roce 1996 vyhlásila Černá Hora, tehdy ještě součást svazku se Srbskem, za svoji měnu německou marku - a odmítla se tak skrze inflaci podílet na financování srbské války na Balkáně, což Srbové považovali za nesolidární. Sdílení měny s jinými zeměmi se může ukázat jako problém, pokud vzniknou spory o způsob rozdělování výnosů z emise peněz - je-li rozdělování výnosu vnímáno některou ze zemí jako nespravedlivé, resp. pokud inflace dopadá na jednotlivé části měnové oblasti nerovnoměrně.

Trvalé spory o měnovou politiku existovaly i v Československu před rozpadem československé měnové unie (únor 1993). Společná měna měla i společný kurz vůči okolí - a ten reálně posiloval v důsledku přílivu turistů, přicházejících investic a zlepšování exportu. Nicméně tyto tlaky na posilování koruny vycházely převážně z české části federace. Slovenská ekonomika byla nucena se na negativních stránkách posilování měny podílet (například znevýhodňováním zahraničních investic na svém území či zdražováním turistických pobytů pro cizince), i když k němu sama nepřispěla. Po osamostatnění měn nová slovenská koruna pružně zareagovala depreciací a export ze Slovenska a investice na Slovensku se začaly více vyplácet.

Podobně i jeden z motivů pro zavedení eura vycházel ze zájmové skupiny německých exportérů, kteří žehrali na silnou marku a doufali, že zahrnutí slabších ekonomik do měnové oblasti vylepší jejich zisky z exportu.

Měna je obvykle jedním z atributů státní suverenity. Proto ke změně měnového uspořádání dochází obvykle spolu s celkovým procesem politické integrace či dezintegrace - vzniká-li nový samostatný stát, obvykle dříve či později zavádí vlastní měnu.

Miroslav Ševčík

ředitel Liberálního institutu

Řada ekonomů se shoduje v tom, že Hospodářská a měnová unie dosud nenapomáhá sbližování hospodářského vývoje jednotlivých zemí a jednotná měnová politika rozdíly spíše prohlubuje. Podle týdeníku The Economist se Itálie v roce 2005 stala „nemocným mužem Evropy". Dříve byla zvyklá pomáhat si pravidelně z problémů poklesu konkurenceschopnosti kupříkladu devalvací liry. To už však při společné měnové politice udělat nemůže. Akademik Paul de Grauwe, svého času ekonomický poradce šéfa Evropské komise José Barrosa, připustil, že euro je bez „politické integrace dlouhodobě neudržitelné". Jednotná měna se podle něj potřebuje dlouhodobě opírat o politickou jednotu a bez ní se dlouhodobě neudrží. „Bez politické integrace je eurozóna domem bez střechy, který je pro obyvatele stále nepohodlnější. Mnozí tak z něj budou chtít dříve či později odejít," řekl de Grauwe. Euro některým zemím nenabízí zřetelné výhody a mnohdy jej lze považovat za zdroj ekonomického útlumu. Je zřejmé, že autoři projektu společné měny euro považovali především za nástroj uchopení politické moci a prohlubování politické integrace. Opravdu chceme obydlet tento dům?

Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, v roce 2001 v rozhovoru pro německý hospodářský časopis Capital dával eurozóně a její společné měně nanejvýš patnáct let života. Hlavní důvody krachu pojmenoval následovně: „Hospodářské a kulturní rozdíly mezi národy eurozóny nakonec povedou k dezintegraci jejich měnového bloku. (...) Jednotliví členové eurozóny budou nuceni odlišným způsobem reagovat na vnější hospodářské šoky. Peněžní politika Evropské centrální banky, vhodná pro Irsko, se vůbec nehodí pro Německo. (...) Poté, co skončila národní měnová politika, nastupují pro jednotlivé ekonomiky konkurenční nevýhody, což je Achillova pata eura."

Je zřejmé, že renomovaní ekonomové si velmi silně uvědomují úskalí projektu společné měny. Trhliny jsou zatím postupně zacelovány, ale z dlouhodobého hlediska se může stát, že některé země se od společné měny odkloní.

Pavel Kohout

ekonom

Mohla by eurozóna fungovat i bez maastrichtských kritérií a bez prohlubování integračních procesů? Ano, mohla by. Existuje dokonce historický precedens podobného uspořádání. Nemusíme chodit daleko: bylo jím Rakousko-Uhersko.

V období 1867 až 1914 fungovala monarchie jako velmi volná federace dvou států, které měly společnou pouze osobu panovníka a zahraniční politiku. „Ekonomické vztahy obou zemí byly upraveny složitou právně-byrokratickou strukturou, která nebyla nepodobná dnešní eurokracii," uvádí profesor Marc Flandreau, autor studie The Bank, the States, and the Market: An Austro-Hungarian Tale for Euroland. Soustátí mělo společnou centrální banku, ale nikoli fiskální politiku. Státní rozpočet byl naprosto autonomní záležitostí obou zemí. Rakousko-Uhersko sdílelo s eurozónou hlavní organizační prvky:

- měnová suverenita je plně předána společné centrální bance,

- fiskální suverenita zůstává úplně nebo téměř úplně v rukou vlád a parlamentů členských zemí; státní rozpočty a státní dluhy zůstávají „národní",

- funguje společný trh a společná obchodní politika vůči třetím zemím,

- centrální banka se těší vysokému stupni autonomie (guvernér Österreichische-Ungarische Bank byl jmenován císařem na návrh ministra financí, ale nepodléhal ministerstvu).

V případě habsburské monarchie nebylo toto uspořádání důsledkem integrace - jako v případě eurozóny -, ale naopak výsledkem „rozvodu", tzv. vyrovnání (Ausgleich) z roku 1867.

Vadila absence koordinované fiskální politiky? „Během padesáti let své existence habsburská unie fungovala bez podstatných otřesů, přičemž ekonomická výkonnost per capita se zdvojnásobila," uvádí dále Flandreau. Teprve apokalypsa první světové války způsobila zánik společného ekonomického prostoru, měnové unie a dalších atributů jednotné ekonomiky. Následovalo zavedení celních bariér mezi následnickými státy, hyperinflace v některých z nich (Rakouská republika, Maďarsko), eventuálně poválečná deflace spojená s těžkou recesí (Československo).

Nelze odhadnout, jak dlouho by rakousko-uherská hospodářská a měnová unie mohla fungovat bez války, ale teoreticky neexistuje žádný limit. Decentralizovaný systém ekonomik se společným obchodním prostorem a společnou měnou může trvat libovolně dlouho, aniž by vznikla potřeba hlubší integrace.

Ale co fiskální disciplína? Jak může společná měna fungovat, když se jedna z členských zemí měnové unie „utrhne ze řetězu"? Současný evropský Pakt růstu a stability je jedním z možných řešení. Ale podunajská monarchie neměla žádný takovýto pakt. Poskytuje nám proto ilustraci, co by se v Evropě mohlo stát, kdyby byla maastrichtská kritéria zrušena.

V Rakousku-Uhersku fungovalo paralelně několik ekonomických sil:

- centrální banka,

- obě fiskálně nezávislé „národní" vlády,

- trh cenných papírů.

Marc Flandreau tvrdí, že to byla právě disciplína vynucovaná trhem státních dluhopisů, která udržovala ekonomiku habsburského soustátí ve funkční formě. Teorie tržní disciplíny má za to, že efektivní kapitálové trhy budou požadovat po finančně nezodpovědných vládách přirážku - rizikovou prémii ve formě vyšších výnosů státních dluhopisů. Tento „trest" následně přinutí vládu korigovat svoji výdajovou politiku.

Je skutečně prokázáno mnoha historickými zkušenostmi, že tento mechanismus funguje poměrně účinně a že fungoval i v 19. století. V novějších dobách byl jedním z účinných prostředků, které přiměly vlády zemí jako Itálie, Belgie nebo Řecko, aby s radostí přijaly euro - se zdůvodněním, že „vypůjčená kredibilita" zlevní emise dluhopisů těchto zemí. To se také skutečně po zavedení eura stalo, z velké části samozřejmě díky Paktu růstu a stability.

V dobách existence Rakouska-Uherska ovšem neexistovala žádná smlouva o fiskální zodpovědnosti. Fiskální zodpovědnost vlády tedy nebyla vynutitelná jiným než tržním způsobem. Profesor Scott Eddie uvádí, že „Rakousko a Uhersko byly podřízeny disciplíně kapitálového trhu a směly provozovat státní deficity jen do takové výše, do jaké byla veřejnost ochotna vládu financovat."

Kapitálový trh se skládá z investičních bank, které uvádějí emise cenných papírů na trh, a z investorů, kteří tyto papíry kupují. Ve Vídni obstarával první funkci především syndikát bank pod vedením domu Rothschildů. Mezi investory patřili zámožní jednotlivci, banky, pojišťovny atd. Existoval živý sekundární trh - jak ve Vídni, tak v zahraničí. Celkem vzato, tehdejší trh státních dluhopisů fungoval stejně jako dnes až na celkem nepodstatné formální odlišnosti.

Výnos do doby splatnosti (obdoba úrokové míry) a cena státních dluhopisů je určována - dnes stejně jako v historii - nabídkou a poptávkou. Vlády Rakouska i Uherska měly důvod starat se o svoji reputaci, protože od ní se odvíjely výnosy dluhopisů obou vlád i náklady na financování dluhu. Tento proces byl patrný v průběhu trvání rozdělené monarchie. V roce 1867 se Uhersko fiskálně osamostatnilo, čímž v Evropě vznikl zcela nový suverénní emitent bez samostatné úvěrové historie. Maďaři, ač nutně nemuseli a původně nechtěli, souhlasili s přijetím části starého vídeňského dluhu, aby v investorských kruzích nebyli vnímáni jako „nováčci". Cílem tohoto kroku bylo doslova si koupit dobrou pověst v očích investorů.

Nově emitované dluhopisy pak byly striktně rozlišeny na rakouské a uherské, bez vzájemné zodpovědnosti jedné vlády za závazky vlády druhé. Rakousko a Uhersko pak byly nuceny soutěžit v kvalitě svých státních financí. Oba státy si konkurovaly v pestrosti nabídky různých dluhopisů (podle doby splatnosti, zlatého krytí atd.). Když Uhersko uvedlo na trh úspěšnou emisi, Rakousko záhy následovalo s emisí obdobných parametrů a naopak. Časem vznikl standardizovaný trh dluhových instrumentů, což tehdy investorům usnadňovalo orientaci na trhu a nyní finančním historikům usnadňuje bádání.

Snadná srovnatelnost výnosů dluhopisů obou států měla příznivé důsledky na stabilitu veřejných financí. V roce 1900 navrhl rakouský ministerský předseda Körber rozsáhlý program veřejných prací, který by vyžadoval mohutný nárůst státního dluhu. (Není tedy tak docela pravda, že 19. století neznalo fiskální politiku v keynesiánském smyslu, byť takovéto projekty nebyly úplně obvyklé.) Ministr financí Böhm-Bawerk ovšem s programem nesouhlasil se zdůvodněním, že by rakouský dluh mohl být hodnocen hůře než uherský, což by z hlediska prestiže bylo nepřijatelné.

Shrňme si tedy, jaké poučení pro eurozónu vyplývá z historické zkušenosti Rakouska a Uherska:

- rakousko-uherské ekonomické uspořádání pozoruhodně připomíná dnešní EU v řadě ohledů;

- kritéria podobná maastrichtským jsou zbytečná, efektivní kapitálový trh je dostatečně silným mechanismem pro nastolení fiskální disciplíny;

- státy s kompletně nebo téměř kompletně oddělenými rozpočty mohou sdílet společnou měnu a společnou centrální banku;

- neexistuje naopak žádný důvod, proč by měnová unie nutně musela vést k těsnější a hlubší integraci v oblasti daňové;

- centrální banka v podmínkách měnové unie fiskálně suverénních států může fungovat jako silná a respektovaná instituce;

- neexistuje důvod, proč by úrokové sazby a výnosy dluhopisů členských států měnové unie musely být shodné.

Podtrženo a sečteno: společná evropská měna nemusí vést ke vzniku evropského superstátu. Zachování suverénních národních států není jen v zájmu konzervativních nacionalistů - jak příznivci těsné integrace rádi tvrdí -, ale je to v zájmu funkce konkurenčního trhu státních dluhopisů jakožto nástroje pro udržení disciplíny státních rozpočtů. V takovémto uspořádání se evropská Hospodářská a měnová unie obejde bez pravidel typu maastrichtských kritérií.

Čím silnější a lépe integrované budou finanční trhy, tím lépe bude fungovat mechanismus, který bude nutit vlády k dodržování rozumných fiskálních politik. Trh je nejlepší zárukou finanční stability, nikoli právně nevynutitelná kritéria a pravidla, jejichž porušování se nakonec silným členům eurozóny z politických důvodů toleruje.

Jiří Jonáš

ekonom Mezinárodního měnového fondu

Jaké ponaučení si mají nové členské země EU vzít z dosavadních zkušeností s fungováním Evropské měnové unie? Co dosavadní zkušenosti znamenají pro jejich ekonomickou strategii vedoucí k přijetí eura a co mohou očekávat po jeho přijetí? Jak moc velkou váhu mají nové členské země EU přikládat riziku, že předčasné zavedení eura, dříve než dosáhnou dostatečný pokrok v oblasti strukturálních reforem, bude pro ně velmi nákladné? Je nutné, aby předtím, než opustí své vlastní národní měny a než budou podrobeny přísnějším omezením v oblasti fiskální politiky, zvýšily nadále pružnost a přizpůsobivost svých ekonomik s cílem umožnit efektivnější fungování alternativních kanálů přizpůsobení?

Není příliš sporu o tom, že je žádoucí, aby nové členské země EU daly před přijetím eura do pořádku svoji fiskální politiku. Jak známo, snížení rozpočtových schodků tak, aby byla splněna maastrichtská kritéria, je jednou z podmínek pro vstup do eurozóny. Avšak nové členské země EU by měly mít při vstupu do eurozóny solidní veřejné finance bez ohledu na zmíněná kritéria, aby mohly v případě potřeby v období hospodářského poklesu uvolnit fiskální politiku a podpořit hospodářský růst. Někteří autoři dokonce argumentují, že nové členské země EU by měly před přijetím eura dosáhnout výraznějšího posílení veřejných financí, než jaké je požadováno maastrichtskými kriterii. Jak je však zdůrazněno v nejnovější Zprávě o konvergenci, řada nových členských zemí EU musí vynaložit značné úsilí, aby splnila maastrichtská fiskální kritéria. To znamená, že ambicióznější strategie posílení veřejných financí by vyžadovala ještě větší úsilí. Fiskální politika zůstává bezpochyby jedním z nejnáročnějších úkolů hospodářské politiky.

Pokud jde o strukturální reformy, také v této oblasti je další pokrok žádoucí sám o sobě, bez ohledu na přijetí eura, jelikož přispěje k urychlení hospodářského růstu a sbližování s vyspělejšími zeměmi EU. Nicméně dosavadní zkušenosti s fungováním procesu přizpůsobování se v eurozóně naznačují, že eventuální přijetí eura význam strukturálních reforem zaměřených na zvýšení pružnosti a přizpůsobivosti ekonomik dále zvyšuje. Jak dlouho však mají nebo mohou nové členské země EU s přijetím eura čekat, aby se staly více „strukturálně" připravenými?

Při hledání odpovědi na tuto otázku je užitečné vrátit se zpět ke staré teorii optimální měnové zóny, a to konkrétně k její méně známé verzi OMZ II, rozpracované taktéž Robertem Mundellem. Podle OMZ II nemají země příliš velký prostor pro provádění nezávislé měnové a kurzové politiky. Z toho vyplývá, že náklady připojení se k měnové unii v podobě ztráty měnové nezávislosti nemusejí být tak velké, jak předpokládala původní teorie optimální měnové zóny (OMZ I). Důvodem je, že existence národní měny a nezávislé měnové politiky vystavuje ekonomiky většímu riziku nestability a měnový kurz se stává jedním z potenciálních zdrojů nestability, spíše než mechanismem k utlumení šoků.

Z teorie OMZ II nevyplývá, že rychlejší přijetí eura, s menším stupněm strukturální připravenosti, není spojeno s vyššími náklady. Čím méně je ekonomika strukturálně připravená na společnou měnu, tím vyšší mohou být potenciální náklady opuštění samostatné měnové politiky. Avšak z argumentu OMZ II vyplývá, že s tím, jak je přijetí eura oddalováno, náklady čekání mohou s postupem času narůstat. Ex ante lze tyto náklady měřit rizikem vnějšího finančního šoku spojeného s existencí národní měny: s delším časovým obdobím roste pravděpodobnost, že k podobnému šoku (např. zvýšení globálních úrokových sazeb a snížení likvidity mezinárodního finančního systému) dojde. V určitém okamžiku mohou tyto náklady čekání převýšit náklady spojené s přijetím společné měny předtím, než jsou v dostatečné míře splněna kriteria OMZ I. Přijetí eura s sebou může nést náklady v podobě nižšího růstu v důsledku nedostatečné schopnosti ekonomiky přizpůsobit se vnějším šokům specifickým pro danou zemi, avšak nakonec se může ukázat, že tyto náklady budou nižší než náklady spojené s ponecháním si národní měny. Jinými slovy, příliš brzké přijetí eura může být stejně nákladné jako příliš pozdní přijetí.

V té míře, v jaké je strukturální pružnost ekonomiky zpočátku omezená, náklady přijetí eura budou odpovídajícím způsobem vyšší, vzhledem k potížím přizpůsobit se vnějším šokům specifickým pro danou ekonomiku. Postupem času jsou však realizovány strukturální reformy zaměřené na zvýšení pružnějšího fungování trhu práce a ostatních trhů a potenciální náklady spojené s přijetím společné měny (náklady typu OMZ I) klesají. Avšak podle argumentace OMZ II může být taktéž zachování národní měny spojeno s potenciálními riziky a náklady, a to v té míře, v jaké se národní měna a měnový kurz mohou stát zdrojem šoku spíše než mechanismem jeho utlumení. S odkládáním přijetí eura riziko podobného šoku, a tudíž náklady spojené se zachováním národní měny, postupně rostou (náklady typu OMZ II).

Rizika a náklady spojené se zachováním národní měny mohou být obzvlášť vysoké, pokud zpožděné přijetí eura souvisí s neschopností snížit rozpočtový schodek a splnit maastrichtská fiskální kritéria. Nové členské země EU doposud těžily z pozitivního dopadu členství v EU a z očekávaného přijetí eura na kredibilitu své hospodářské politiky, především fiskální politiky. Ačkoli se řada nových členských zemí EU potýká s problémy při nastolení rozpočtové disciplíny a se snížením rozpočtových schodků, finanční trhy doposud neztratily důvěru, že fiskální disciplína bude nakonec dosažena - dříve než nastanou vážné problémy s udržitelností veřejného dluhu. Nelze však vyloučit, že pokud by nedošlo v dohledné době ke zlepšení fiskální politiky a pokud by tyto země nadále nebyly schopny dosáhnout snižování rozpočtových schodků, v určitém okamžiku by mohly finanční trhy přehodnotit budoucí vyhlídky a rizika veřejných financí nových členských zemí EU. To by mohlo vést ke zvýšení prémie za riziko a nákladů na financování veřejného dluhu.

Urychlené posílení veřejných financí se jeví obzvlášť naléhavé vzhledem ke skutečnosti, že řadu nových členských zemí EU čeká značný demografický šok, v jehož důsledku dojde k dalšímu zvýšení již tak vysokých veřejných výdajů. V nejhorším případě by mohla nastat situace, kdy by byl počátek demografického šoku a růst veřejných výdajů souvisejících se stárnutím obyvatelstva doprovázen souběžným oslabením důvěry trhů v důsledku neschopnosti snížit rozpočtový schodek a přijmout euro. Vzhledem k těmto rizikům je urychlená a udržitelná konsolidace veřejných rozpočtů nezbytnou podmínkou pro to, aby byla omezena možnost negativní tržní reakce na další odklad přijetí eura.

Je žádoucí, aby fiskální konsolidace byla doprovázená ambicióznějším programem strukturálních reforem. Strukturální reformy jednak umožní novým členským zemím EU po přijetí eura pružněji reagovat na asymetrické šoky. Dále urychlí jejich hospodářský růst a reálnou konvergenci a posílí tak jejich veřejné finance, které budou schopny lépe se vyrovnat s důsledky zvýšených veřejných výdajů, spojených se stárnutím obyvatelstva. Dosavadní zkušenosti pomaleji rostoucích zemí eurozóny ukazují, jak nákladná může být absence efektivně fungujících mikroekonomických kanálů přizpůsobení v situaci, kdy ekonomika postrádá měnové či kurzové nástroje přizpůsobení.