Euroústava jako placebo

První z referend o evropské ústavě ve Španělsku dopadlo dle předpokladů, přestože voliči nepodpořili text z čiré oddanosti k němu. Více než 90 % jich přiznalo, že neví, o čem vlastně je. K urnám přišlo ještě méně občanů než při volbách do Evropského parlamentu.

Kampaň bohužel potvrdila, že EU nenabízí vůči ústavě alternativu, i když český ministr zahraničí v jednom z komentářů (MF Dnes 18. února 2005) ujišťoval o opaku. Je jednodušší namísto seriózního pokusu o srovnání důsledků přijetí textu s možností zachování stávajících smluv obhajovat dokument fatálními slovy o nutnosti přijetí a o tom, že jej chtějí všichni. Je třeba zdůraznit, že proti ústavě nehlasují jen komunisté, neofašisté či skalní nepřátelé EU. Ve Španělsku dokument odmítá bývalý premiér Aznar i část pravicových lidovců. Nedávné hlasování v Evropském parlamentu odkrylo nesouhlas polské, dánské, švédské, maltské, nizozemské či britské pravice. Ani francouzští socialisté nejsou ohledně ústavy jednotní.

Voliči však budou nejspíše i nadále v hvězdných mediálních kampaních, na něž Komise vyčlenila desítky milionů eur dle „míry skepse" dané země, přesvědčováni, že hlasují o EU samotné (a z vděčnosti za prosperitu), nikoli o obsahu vlastního textu či o tom, jak je sepsán. Nikoli tedy o přesunu kompetencí na nadnárodní úroveň, k němuž dochází v nemálo oblastech, či o tom, že ústava velmi často protiřečí sama sobě.

Ve stínu ústavy přitom zanikají skutečné palčivé problémy. Selhala Lisabonská agenda (evropské hospodářství nedohání a nepředhání USA, ale zaostává) a klíčové země eurozóny se topí v deficitech a sociálních problémech. EU touží expandovat, stojí však před problémem reformy vlastního rozpočtu a regionální politiky a čelí demografického poklesu a rozhodnutí o otevření pracovního trhu imigrantům. WTO tlačí na liberalizaci evropských trhů, které postupně zaplavuje zboží z třetího světa. Od nových států se čeká automatické přijetí ústavy, staří členové jim však upírají svobodu pohybu pracovních sil.

Ústava jako jeden z mnoha umělých ambiciózních projektů, které EU produkuje a jejichž cílů nemůže dostát, sugeruje občanům nepravdivou vizi, že z ekonomické krize pomůže jen další regulace, centralizace a unifikace v nových oblastech. Je spásný právní pozitivismus, který povyšuje úpravu téměř všech oblastí lidského konání na ústavní principy? A pomůže v boji s nezaměstnaností garance práva na práci, která popírá tezi, že ke každému právu vzniká na druhé straně povinnost, jež nemůže být splněna, chybí-li uměřenost a smysl pro realitu?

EU spojuje svou existenci s dokumentem, jenž chce oslabit státy a málo hovoří o regionech a o národnostech. Místo toho se obrací k mase evropských občanů, kteří o její ústavu vůbec nestojí. Ústava, jež měla sjednotit Evropu v souhlasu, byla napsána s tím, že musí být odsouhlasena. Občané to cítí, a proto k hlasování nejdou, i když špičky EU věří v dominový efekt. Přiměje španělské referendum Evropany, aby hromadně vstoupili na most k „lepším zítřkům", uvěřili ve všemocnost ústavního „léku" a zúčastnili se referend? Možná se jich pak už dlouho nikdo na nic ptát nebude.