Evropsko-islámský konflikt kvůli karikaturám proroka Mohameda

Na počátku roku 2006 byly oficiální reprezentace evropských států konfrontovány s několika bezpečnostními problémy, které souvisely s islámem. Vedle nejasné situace v palestinsko-evropských vztazích po volebním vítězství Hamásu a vyostření atomové krize s Íránem se jednalo především o masové a agresivní protesty muslimů proti zveřejnění karikatur proroka Mohameda v dánském a norském tisku. Ve svém důsledku vedly k růstu islamofobie i k debatám o rozsahu ochrany hodnot muslimů v kontextu evropského pojetí svobody slova.

Od karikatur k hořícím ambasádám

Dánské noviny Jyllands Posten zveřejnily 30. září 2005 celkem dvanáct karikatur islámského proroka Mohameda. Jedna z nich jej znázorňuje s bombou na hlavě, což mělo evidentně za cíl sarkasticky naznačit propojení islámu s terorismem. Uvedené obrázky nevyvolaly po několik týdnů žádnou zásadnější odezvu, nicméně v lednu 2006 tyto karikatury přetiskly i norské noviny. Tamní muslimská komunita proti nim protestovala, protože islám zakazuje znázorňovat postavy a proroka Mohameda obecně, natož pak v ironických karikaturách.

Přes norské muslimy se informace o těchto zobrazeních dostaly i do islámských zemí, kde byly koncem ledna a především pak počátkem února 2006 využity fanatickými stoupenci islámské víry k rozsáhlému ideovému i násilnému vystoupení proti západní civilizaci, a to hlavně prostřednictvím napadání dánských a norských cílů. Jednalo se především o masové demonstrace spojené s šířením nenávisti a vypalováním dánských a norských velvyslanectví (v Indonésii, v Libanonu, v Sýrii atd.).

Dalšími projevy byly výzvy k útokům na dánské a norské občany (včetně výzev k sebevražedným útokům v Dánsku) či k bojkotu dánského a norského zboží. Deníky, které karikatury zveřejnily, byly vystaveny rozsáhlým hackerským útokům a mohly posloužit i jako příprava na rozsáhlejší „cyber-džihád". Islámskými ozbrojenci byla obklíčena i budova zastoupení EU v Gaze, což dodalo „proti-karikaturovým" aktivitám širší rozměr. Evropská komise se postavila na stranu Dánska.

Masové protesty se postupně přenesly do muslimských komunit dalších evropských zemí, k čemuž přispěla i solidární vlna některých evropských deníků s dánskými a norskými kolegy ve jménu svobody projevu. Konflikt vyhrotila i aféra ve Francii, kde karikatury přetisknul list Le Soir. Jeho šéfredaktor byl za to následně propuštěn, a to francouzsko-egyptským majitelem listu Raymondem Lakahem.

Aktivity fanatických a fundamentálních muslimů vyvolaly i silné antiislámské emoce u občanů evropských zemí. Je však skutečností, že velká část muslimů se aktivního odporu neúčastnila a rozsah a násilnost protestů považovala za přehnané. Řada muslimských duchovních vyzvala k uklidnění situace a na ochranu západních velvyslanectví byly nasazeny bezpečnostní složky muslimských států. Nicméně samotná podstata a využití konfliktu svědčí o hlubokém hodnotovém rozporu mezi evropským (ve smyslu návaznosti na řecko-judaisticko-křesťanské a osvícenské tradice) a islámským světem, protože právo na ironizaci islámu v kontextu evropského pojetí svobody projevu muslimové převážně neakceptovali.

Islámské cíle a strategie

O co vlastně islámští protestující, resp. organizátoři protestů usilují? Oficiálně deklarovali požadavek na omluvu od dánské a norské vlády za zveřejnění karikatur. Současně však Dánsko a Norsko označili za země nepřátelské vůči muslimům a hrozbám vystavili všechny jejich občany (zřejmě však ne občany muslimského vyznání, ale spíše „etnické" Dány a Nory). Dánský premiér Anders Fogh Rasmussen přitom vyjádřil nad zveřejněním karikatur politování (i když to zpočátku odmítal), přičemž tento krok byl muslimskými fanatiky zřejmě vnímán jako první ústupek, po němž měly následovat další. Norská oficiální reakce byla ještě smířlivější.

Požadavek na „státní" omluvu je z evropského hlediska kontroverzní, protože nerespektuje právo na individuální svobodu pro podnikatelské subjekty, jimiž jsou i soukromé noviny. Pokud by se jednalo o zásadní porušení principů ochrany náboženské tolerance (což není případ uvedených karikatur), mohl by se stát uchýlit k reakci prostřednictvím trestního postihu (k potrestání „viníků" ostatně řada výzev směřuje) anebo by muslimové mohli individuálně žádat odškodnění za případnou prokázanou újmu u civilního soudu. I v případě prokázání viny či odpovědnosti u nezávislého soudu je ovšem absurdní, aby se za čin jednoho soukromého subjektu omlouvala státní reprezentace, která vydání karikatur nijak neiniciovala.

Je pravděpodobné, že prostřednictvím současné aféry chtějí islamisté takticky zajistit ochranu dogmatickým islámským hodnotám prostřednictvím evropských právních a etických norem chránících doposud pouze určité entity, aniž by ve svých zemích a kulturních společenstvích vystupovali stejně aktivně proti útokům na křesťanství, židovství či Evropu a USA. Strategicky pak tuto situaci využijí k další expanzi.

Legislativa evropských zemí se obecně k větší represi k projevování nenávistných názorů vůči kolektivně pojatým entitám posunula v posledních letech v kontextu boje proti neonacismu a islamismu, a právě islamisté nyní hodlají obecně pojaté znění zákonů proti rasové a náboženské nesnášenlivosti využít ve svůj prospěch. Organizace islámských států a Arabská liga hodlají ochranu svého náboženství zakotvit i do mezinárodního práva na půdě OSN.

Důležitou roli při vzniku a průběhu protestů hrála i celková islamistická emancipace v poslední době, která je zapříčiněna především silným islámským odporem v Iráku a v Afghánistánu, neústupným postojem Íránu v otázce jeho atomového programu i vítězstvím islamistického teroristického Hamásu v palestinských volbách (tyto volby byly paradoxně požadovány hlavně ze strany EU). Je zajímavé, že v rámci vlny protestů proti urážce proroka Mohameda se islámsky profilují i dříve spíše sekulární organizace jako palestinský al-Fatah (který si potřebuje zlepšit image po prohře s Hamásem).

Evropská svoboda a rozpolcenost

Islámské aktivity v souvislosti s „karikaturovou aférou" znamenaly bezprostřední hrozbu především pro dánské a norské diplomaty a pro občany obou zemí. Hrozilo jim násilí včetně teroristických útoků. V širším smyslu však znamenaly i výzvu pro soudobé převažující pojetí politické kultury a práva v Evropě. V jeho případě se projevuje to, co bylo v USA nazváno politickou korektností a v Evropě se někdy skrývá pod vágní označení „boj proti rasismu a xenofobii".

Za nepřípustné (ať již právně nebo eticky) jsou v Evropě považovány znevažující názory na některé entity. Pokud je nějaké entitě přisouzena kolektivně negativní vlastnost, považuje se to za nežádoucí jev, často i hodný sankce. Na druhou stranu je ovšem zřejmé, že určité národnostní, rasové či náboženské entity jsou s ohledem na historické zkušenosti reálně chráněny (Židé, Romové, „barevní" přistěhovalci apod.), zatímco u jiných je možnost využít etické a právní ochrany silně omezená (Američané, většinou křesťané, snad s výjimkou katolicky silných oblastí, příslušníci většiny tradičních evropských národů apod.).

Muslimům byla v rámci euroamerické „politické korektnosti" přiznána řada práv a jejich náboženství se ocitlo alespoň částečně pod ochranou lidskoprávních aktivistů evropských organizací. Již několik let se oficiálně postupuje proti islamofobii, která začala být intenzívně využívána evropskou krajní pravicí (ta se na tomto poli paradoxně názorově sblížila s tradičními rivaly z radikálního židovského prostředí). Vůči netolerantnímu islámu však stále zřetelněji brojí i zastánci centristicko-liberálních a levicových hodnot, protože je ohrožuje svým dogmatismem, který neodpovídá evropským lidskoprávním standardům.

I ochrana islámu má určité meze, protože je zřejmé, že část muslimů není tolerantní a dokonce masově využívá ideové zdroje tohoto náboženství k terorismu. V tomto směru je v evropském kontextu většinou považováno za oprávněné, jestliže je na propojení islámu s terorismem upozorňováno. Neznamená to však, že všichni muslimové jsou automaticky pokládáni za teroristy, i když i tyto názory se v Evropě objevují a v poslední sobě zesilují.

Již po několik staletí je v Evropě poměrně běžná ironizace křesťanství, zvláště pak římskokatolické církve. Je přitom zajímavé, že část fundamentálních křesťanů se muslimů v rámci současné aféry zastala a zřejmě doufala, že i křesťanství by se mohlo dostat výraznější právní a společenské ochrany. Zatímco různé verbální útoky na křesťany jsou přinejmenším od nástupu nové levice v šedesátých letech většinou tolerovány a ve větší míře se proti nim neozývají ani křesťanské církve samotné, ironizování islámu způsobilo vážný konflikt.

Odezva „karikaturového konfliktu" v České republice

V České republice se převážná část médií a zřejmě i veřejnosti (do doby psaní tohoto textu však nebyl publikován žádný věrohodný průzkum) postavila na „dánskou" stranu. Několik médií (např. www.ceskamedia.cz nebo deník Metro) zveřejnilo i původní karikatury z dánského deníku Jyllands Posten. V diskusích se objevily i ostře protislámské a agresivní reakce, nicméně část veřejnosti nepovažovala za vhodné provokovat muslimy urážkami jejich náboženství (proti urážkám základních hodnot náboženství se ústy kardinála Vlka vyslovila i římskokatolická církev). V politické oblasti nebyla reakce ČR příliš vyhraněná, obecně však spíše panovala solidarita s Dánskem, Norskem a svobodou slova. Ministr vnitra Bublan vyjádřil zájem o setkání s reprezentací české muslimské komunity.

Její reakce na aféru nebyla příliš agresivní, obecně však panoval odpor ke zveřejnění karikatur a nebyla akceptována myšlenka svobody projevu k ochraně jejich tvůrců. Významné české muslimské organizace - Islámská nadace v Praze, Islámská nadace v Brně, Ústředí muslimských obcí v ČR a Svaz muslimských studentů v ČR (je zajímavé, že mezi signatáři chyběla radikální Muslimská unie) - zveřejnily 5. února 2006 společné prohlášení, ve kterém sice zdůraznily význam svobody slova, ale kritizovaly zveřejnění karikatur a šíření islamofobie v Evropě. Neodsoudily v něm ani násilné protesty muslimů a hanobení dánských či norských symbolů.

Na chatech i vnitřních diskusích muslimské komunity v ČR se objevily názory, které jednoznačně odsuzovaly evropskou politiku vůči muslimům (nejen v rámci současné aféry) a oceňovaly politiku bojkotu dánského a norského zboží. V jednom příspěvku na webu Islámské komunity českých sester se např. uvádělo: „Muslimove musi dat jasne a nekompromisne najevo, ze toto si nikdo nesmi dovolovat, a pokud ano, tak at se netvari jako tolerantni ,pritel' muslimu. Osobne nejsem za nejake vyhrozovani, paleni vlajek a podobne, to si myslim nic nevyresi, spis jen zhorsi situaci. Ale pokud Zapad trva na svem pravu svobody tisku, muslimove maji taky pravo na svou svobodu - tj. svobodu protestovat (treba na urovni vlad) a svobodu kupovat si, co chteji, a uzavirat smlouvy, s kym chteji. Nikdo nemuze nutit cloveka, aby si kupoval nejake zbozi. Ja vidim bojkot jako skvelou vec, pokud se toho muslimove skutecne budou drzet a nebudou poslouchat takove hlasy, jakoze je to stejne jedno, Evropu potrebujeme."

Závěr: prohloubení euro-islámského rozporu

Aféra s karikaturami Mohameda celkově zhoršila image muslimů v evropském veřejném mínění. I když by velká část veřejnosti v evropských zemích byla schopna akceptovat obranu proti urážkám náboženství, agresivní forma muslimské odpovědi přinesla prohloubení rozporů a poškodila i umírněné muslimy. Dánské karikatury jsou přitom pouze zástupným symbolem pro vyhrocení dlouhodobějšího civilizačního konfliktu, v jehož rámci tato aféra na jedné straně upevnila muslimskou identitu a na straně druhé vedla i k výraznějšímu vyhranění mnoha tradičních Evropanů proti islámské kultuře a přiblížila oficiální politiku evropských států k USA, čímž zmírnila euro-americkou rozepři vyvolanou rozdílnými názory na válku s terorismem. Smířlivá reakce některých evropských politiků však ukázala i na obavu evropských zemí ze ztráty obchodních příležitostí v islámském světě a je možné, že zájem o oblasti obchodu narušil (spolu s obavami o osud vlastního obyvatelstva v případě vyjádření podpory) i výraznější celoevropskou solidaritu s Dánskem a Norskem.