Exploze fotbalového chuligánství, nebo mediální hysterie?

Exploze fotbalového chuligánství, nebo mediální hysterie?

Analýza Centra strategických studií
Redakce

Když v sobotu 17. 5. 2003 při utkání fotbalové Gambrinus extraligy mezi domácími Bohemians Praha a hostující Spartou Praha přelezl osmadvacetiletý chuligán Zdeněk Urban alias Ritchie hrazení a udeřil pomezního rozhodčího za údajně špatně odmávaný ofsajd, rozpoutal obrovskou vlnu mediálního zájmu o fenomén diváckého násilí. Policisty i Českomoravský fotbalový svaz postihla kritika za údajnou nečinnost a za to, že dovolili rozvoj tohoto fenoménu. Paradoxně se tak však stalo v době, kdy je česká chuligánská scéna na ústupu, mj. i díky masivním protiopatřením bezpečnostních složek, a násilí či rasismus spojené s fotbalem nejsou natolik intenzivní, jako tomu bylo v devadesátých letech.

Britské začátky

Fenomén fotbalového chuligánství se objevil v Anglii v sedmdesátých letech dvacátého století, i když násilnosti spojené s fotbalem jsou mnohem staršího data (drobné potyčky můžeme vidět např. v české komedii Muži v ofsajdu ze třicátých let). Fotbal jako zábava pro nižší vrstvy a související atmosféra v hledišti již po desetiletí vytvářely podmínky pro větší či menší projevy agresivity. Faktem ovšem je, že novinkou byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vznik organizovaných chuligánských gangů, který byl v britském prostředí částečně provázán i se vznikem skinheadské subkultury (nikoliv však výhradně).

Na rozdíl od ad hoc násilných střetů v minulosti se chuligáni cíleně a soustavně snažili vyvolávat střety s příznivci protivníků, s pořadatelskou službou, s policií apod. Doprovázeli svůj klub na "utkání venku" a ze svých aktivit si udělali jedinou výplň volného času. Začaly být vydávány i interní tiskoviny (tzv. ziny) jednotlivých gangů (v devadesátých letech se objevily i internetové stránky), chuligánské tematiky se chopila i řada hudebních skupin z Oi! i nazi-skinheadské, punkové a částečně i metalové subkultury. Chuligánství se stalo fenoménem, který poskytl "duchovní útulek" pro řadu mladých mužů, jejichž sociální statut byl ohrožen odbouráváním sociálního státu v období konzervativních vlád ve Velké Británii.

Vrcholem evropského fotbalového násilí byla tragédie na Heyselově stadionu v Bruselu v roce 1985, při níž po ataku fanoušků FC Liverpool zahynulo 30 příznivců Juventusu Turín. Tím britští chuligáni (též zvaní rowdies) získali nejhorší pověst. Jako důsledek bruselské tragédie byla Radou Evropy přijata Evropská úmluva k diváckému násilí a nevhodnému chování při sportovních utkáních, zvláště při fotbalových zápasech, podepsaná 19. srpna 1985 ve Štrasburku.

Celosvětový rozmach

Organizované chuligánství však proniklo i do řady dalších zemí Evropy (ať již západní či východní) a Latinské Ameriky, částečně pak i do Asie a Afriky. V tomto kontextu je možné zdůraznit, že fotbalové násilí ve třetím světě má dlouhou tradici a bývá spíše než s malými organizovanými skupinkami spojeno s davovými projevy. Připomenout je možné i případ "horké" války mezi Salvadorem a Hondurasem ve dnech 24.-28. června 1969, která byla vyvolána nepokoji při fotbalových utkáních.

Britští chuligáni dnes již ani nejsou na vrcholu brutality. Částečně lze tento trend připsat na vrub bezpečnostním opatřením, částečně však i tomu, že v kontextu průniku chuligánství do některých zemí postkomunistické Evropy a do Turecka se do zdejších gangů začlenily osoby s takovými biografickými profily, proti nimž je "drsný život v East Endu" velmi civilizovanou životní průpravou. Veteráni afghánské, čečenské či balkánské války mají vytvořeny pouze velmi omezené psychické zábrany k toleranci vůči protivníkům, přičemž svůj náhled na život vštípili i ostatním členům těchto skupin. Výsledkem řádění ruských chuligánů byli mj. dva mrtví po nepokojích v Moskvě, které následovaly po neúspěchu ruského týmu proti Japonsku při utkání na světovém šampionátu v roce 2002. Avšak ani "civilizovanější svět" není vůči brutalitě imunní, jak ukázalo např. těžké zranění francouzského policisty Daniela Nivala německými příznivci při mistrovství světa ve Francii v roce 1998.

Rasismus a fotbal

V západní Evropě je ale již několik let větší pozornost soustředěna na problematiku skutečného i domnělého rasismu na fotbale. Ten přitom není totožný s fotbalovým chuligánstvím, i když se s ním může prolínat. Bojuje se nejenom proti rasistickým projevům publika (které nemusí být vázány pouze na organizované chuligány), ale např. i proti rasistickým poznámkám mezi hráči. Fenomén "fotbalového rasismu" však nelze přeceňovat - často se jedná spíše o snahu vyprovokovat "maloměšťácky slušné fanoušky", policii či levicová multikulturní média než o skutečné ztotožnění se s názory rasistů či nacistů. Výsledkem je však tlak ze strany množství antirasistických organizací, hledajících opodstatnění pro svoji činnost, na odstranění rasismu z fotbalových stadionů.

Fotbalové federace FIFA a UEFA musely na kritiku reagovat. Např. 7. července 2001 se v Buenos Aires konal mimořádný kongres FIFA proti rasismu a xenofobii ve fotbale, UEFA ve spolupráci s nevládní sítí FARE (Football Against Racism in Europe) připravila i tzv. "desetibodový plán" pro kluby, jak se vypořádat s tímto fenoménem (obsahuje však převážně nepříliš originální požadavky jako "Vydejte stanovisko, že klub netoleruje rasismus, a zveřejněte, že zasáhne proti každému, který se podílí na rasistických projevech. Toto stanovisko zveřejňujte ve všech programech a permanentně ve všech částech stadionu..." či "Kontaktujte jiné kluby, abyste se ujistili, že protirasistické strategii klubu rozumí..." apod.).

Vzestup českého chuligánství

Násilí spojené s fotbalem se v České republice vyskytuje již dlouhou dobu. Za akt jeho moderního zrodu bývá většinou považováno zdemolování vagónů ve vlaku, kterým se vraceli v roce 1985 příznivci Sparty Praha z utkání v Banské Bystrici v roce 1985 (krátce po událostech v Bruselu). Tato událost byla zachycena v kultovním filmu Proč?, který sice měl mládež před fenoménem fotbalového chuligánství varovat, ale dodnes pro mnohé působí spíše jako inspirace (což rozhodně nemá snižovat jeho kvalitu a věrohodnost). Avšak ani "slavná" cesta z Banské Bystrice se nezrodila z ničeho - násilné střety za účasti stovek lidí mezi fanoušky a policií byly charakteristické již na počátku osmdesátých let např. pro Baník Ostrava, byť o nich tehdejší režimní média neinformovala, aby nediskreditovala protežovaný hornický region.

Faktem ovšem je, že tyto střety ještě neobsahovaly takovou brutalitu bez psychických zábran, která se vyskytla především v první polovině devadesátých let. Tehdy fotbalové násilí a nově se objevivší rasismus a primitivní nacismus částečně ztratily mediální atraktivitu (pomineme-li protislovenské, resp. protičeské výpady na utkáních federální ligy i reprezentace v kontextu rozdělování společného státu), i když do jisté míry dosáhly svého vrcholu. Velké násilné střety ještě nepříliš ucelených skupin provázely většinu utkání, řádění chuligánů na stadionech ještě neřešily speciální policejní jednotky, ale nově vznikající bezpečnostní agentury a dokonce na výpomoc vzatí vojáci v základní službě. Hajlování na stadionech se mnohdy odehrávalo v takové míře, která by dnes vedla k několikadennímu mediálnímu skandálu. Na oblecích a transparentech byly symboly, které by dnes přivodily okamžité zatčení. Tato doba však přinesla i mimořádně tragické události, především pak brutální vraždu cestujícího vlaku (vojáka základní služby), kterého za jízdy vyhodili v roce 1994 při cestě z Prahy po slovní potyčce příznivci brněnského klubu.

Gangy a policisté

Ve druhé polovině devadesátých let se po západním vzoru vytvořily i stabilnější gangy s vlastními názvy, symbolikou, ziny, webovými stránkami apod. Velká část z nich převzala i ultrapravicovou rétoriku, což však neplatí bezvýhradně. Existují i zcela apolitické či proklamativně levicové gangy - což platí mj. právě pro Berserk při Bohemians Praha, z něhož pocházel i útočník na rozhodčího ze 17. 5. 2003. Přestože tomu neodpovídal ani jeho "dlouhovlasý vzhled", dala média celou událost bez bližších znalostí do souvislosti s "nárůstem neonacismu na stadionech" (lidé pokládající se za neonacisty však byli k nalezení mezi soupeřícími sparťanskými fandy po střetech v pražských ulicích, které tentýž den následovaly).

Většina gangů však již v roce 2003 není tím, čím byla ještě před dvěma až čtyřmi lety, kdy byly jejich počet a členská základna největší. Vůči fotbalovému násilí byly v ČR nasazeny protiextremistické složky Policie ČR (i když schopnost ovlivnit politické dění mají chuligáni mizivou, často navíc nedisponují žádným "světonázorem"), které si v řadě lokalit z tohoto terče učinily svoji prioritu. Stíhání za výtržnictví, propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod apod. nabralo značných obrátek. Po dvou až tříletém tlaku (mnohdy nepříliš vybíravými prostředky, mezi něž patří i dlouhé výslechy) se bezpečnostnímu a justičnímu aparátu podařilo řadu vůdčích osob od násilné činnosti odradit. V současnosti jsou někdejší "rowdies" z konce devadesátých let občas viděni na tribunách pro sezení (zcela mimo "kotel") se svými tří až čtyřletými potomky.

Ve vězení se ocitli pachatelé největších násilností, což následně oslabilo jejich domovské gangy (charakteristický byl např. zánik gangu Chachar Juniors při Baníku Ostrava poté, co se jeho vůdčí osobnosti podílely na házení kamení na vlak s fanoušky Olomouce, při němž byla kamenem zasažena do oka mladá žena). Neznamená to však, že by chuligánská scéna zcela zanikla. Nicméně např. i brněnský Johnny Kentus Gang, který ještě v roce 2002 představoval zřejmě nejmilitantnější skupinu, není v prvním pololetí roku 2003 příliš vidět.

Fotbaloví chuligáni = nízké návštěvy?

Nedávná přehnaně hysterická mediální reflexe napadení rozhodčího při prvoligovém utkání byla ovlivněna především skutečností, že krátce předtím si některé české deníky udělaly téma z "fotbalového rasismu". Přestože inzultace sudího je něco trochu jiného (a velmi častého v nižších fotbalových soutěžích), jevila se jim jako vhodný impuls k potvrzení vlastních tezí a okořenění komentářů k závěru fotbalové sezóny. Dokonce byla s poukazem na "neúnosný rozsah" fotbalového násilí a rasismu odůvodňována i nízká návštěvnost české ligy. Ta je však způsobena spíše jinými faktory, jako je např. nízké herní nasazení hráčů a odpovídající "nepohledná hra", podezření z korupce rozhodčích a domlouvání výsledků, a především nekoordinovaností směřování peněz do klubů ve městech, kde by lidé naplnili stadiony (v kontextu anomálie české ligy, která se hraje díky "výstředním milionářům" ve vesnicích či maloměstech jako Blšany, Příbram či Staré Město). Poslední konstatování platí např. pro Brno, částečně ale i pro Ostravu apod. Naproti tomu i v zemích, kde působí silné chuligánské gangy, jako je např. Itálie či Polsko, chodí na fotbal také množství normálních příznivců.

Fotbalové chuligánství se samozřejmě v určitých lokalitách v ČR může stát problémem vnitřní bezpečnosti. V České republice je však v současnosti např. ve srovnání s Polskem mnohem méně rozvinuté a není třeba podléhat i v této oblasti českému sebemrskačství, resp. sklouzávat k bezdůvodné kritice bezpečnostních složek v době, kdy je jejich angažovanost proti tomuto fenoménu poměrně rozsáhlá a relativně úspěšná, ba z určitého pohledu někdy i přehnaná.

Text písně Fotbal od skinheadské skupiny 3:2 pro MH

Fotbalovej den právě začíná
Leštíš botky, bereš šálu. Ty víš, co to znamená.
Tvůj klub je tvoje rodina, za to život položíš,
Když seš hrdina.

R. Snad nezradíš mě kamaráde,
a budeš za mnou stát,
pak se tomu v hospodě
už budem jenom smát.

Nepřátelská bojůvka, už jde proti nám.
Ukaž, co v tobě je, teď seš za sebe sám.
Vždyť je jedno, čemu fandíš, každej co má rád.
Ale jednou proti sobě v kotli budem stát.

R. Snad nezradíš mě kamaráde,
Proto, co máš rád,
Doufám, že za to
Budu vždycky stát.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.