Filozof Josef Šafařík očima své ženy

Od narození Josefa Šafaříka uplynulo letos sto pět let, od jeho smrti dvacet. Jeho žena Anna zemřela před patnácti lety. S oběma jsem se blíže seznámil v roce 1976, když mě k nim, do jejich bytu na Grohově ulici v Brně, přivedl někdejší dramaturg Divadla za branou Karel Kraus. Porozuměli jsme si a pro naše setkání se pak ustálil jeden podvečer v měsíci, býval to pondělek. Nebyla to setkání monologická. Josef Šafařík se mi jevil jako výjimečná osobnost, ale zároveň jako normální člověk, ne ještě jako titán, před kterým se sluší spíše mlčet. Kromě toho jsem vyrůstal v rodině, kde se hodně mluvilo a ptali se a odpovídali všichni. Držel jsem se toho zvyku také ve společnosti pana Šafaříka a on se tomu nebránil. Jistěže jsem hodně poslouchal, ale také jsem kladl otázky a měnil témata, takže jsme přecházeli od otázek existenciálních k existenčním, od pomyslů k věcem a bytostem velmi konkrétním a zase zpátky, a tak pokaždé. Někdy, když myšlenku rozvíjel příliš zdlouha, pomohlo, že paní Šafaříková, občas našim rozmluvám přítomná, v křesle usnula. A tu jsem mohl říct: Vaše paní je unavená, už abych šel... Ale nechoďte, řekl, a přešli jsme na jiné téma. Ta pestrost nám vydržela víc než čtrnáct let. (...)