Galileo: vojenský i politický rozměr

V polovině devadesátých let přestala být satelitní navigace pojmem z oblasti sci-fi a stala se nástrojem každodenního života s nevídaně širokými možnostmi uplatnění. Vede osobní automobily na jejich cestách, směruje sanitky a další záchranářské vozy k místům neštěstí, letadlům a lodím poskytuje navigační podporu nevídaného rozsahu a přesnosti. Může být využita při sledování kradených aut nebo rybářských lodí na otevřeném moři, poradí si s inventarizací převáženého zboží, je základem systémů pro výběr mýtného nebo kontrolu rychlosti. Satelitní navigace se stala součástí každodenního života a předpokládá se, že v dohledné budoucnosti se osobní využívání satelitní navigace stane něčím stejně obvyklým jako vlastnictví mobilního telefonu.

Jen málo lidí si plně uvědomuje, že satelitní navigace rovněž revolučním způsobem mění tvář vojenských operací. Rychlost změn, kterými procházejí, by se dala přirovnat k přechodu od mušket ke kulometům. Satelitní navigace umožňuje za každého počasí navádět s vysokou přesností střely k cílům, s její pomocí se zdokonalují ovládací a kontrolní systémy. S moderním zaměřováním zbraní jsme se poprvé setkali již v roce 1991 během války v Perském zálivu. Díky lokalizačním satelitním zařízením a zpětným signálům od jednotlivých vojenských vozidel, které k nim přenášejí komunikační satelity, mají dnešní velitelé v „reálném čase" k dispozici dříve nepředstavitelné množství spolehlivých informací o postavení vlastních jednotek. Mají kontrolu nad celým bojištěm a jsou schopni rozeznat a rozmístit své síly s mimořádnou účinností.

V současnosti mají tuto technologii k dispozici díky svým „Navstar" GPS satelitům pouze Spojené státy, což jim přináší značné takticko-strategické výhody. Ukončit jejich převahu se však nyní snaží Evropská unie, která se chystá uvést do provozu konkurenční systém nazvaný Galileo. Plně funkční by měl být v roce 2008 a už v současnosti má značné důsledky nejen pro Spojené státy, ale i pro NATO a britské ozbrojené síly, které pracují s oběma systémy.

Potenciál k rozpoutání konfliktu

Projekt Galileo od počátku provázely výhrady zpochybňující jeho přínos - v neposlední řadě proto, že se jeví jako pouhá napodobenina systému amerického, který pokrývá celý svět a je uživatelům poskytován bezplatně. Mnozí Galileo považovali za pouhé vyjádření obecného směřování politiky EU, podle něhož by Evropa měla mít svůj vlastní systém prostě proto, aby stvrdila vlastní identitu, nebo ještě obecněji - což by znamenalo otevřené přiznání antiamerikanismu v politice EU - aby se oprostila od jakékoliv závislosti na USA.

Evropská komise je přesvědčena o významu vlastního vesmírného programu, jehož je Galileo součástí. Nejenže má být jedním z prvků úspěšného dokončení procesu evropské integrace, ale zároveň má eliminovat problémy související s tím, že systém GPS je Evropské unii poskytován třetí stranou. Evropská komise již v roce 1998 vyzdvihla otázku suverenity a bezpečnosti „v situaci, kdy bezpečnostní navigační systémy jsou mimo evropskou kontrolu". Panovaly také obavy, že stávající GPS systémy nebudou plně uspokojovat požadavky civilních uživatelů, stejně jako bylo zapotřebí ujistit evropské uživatele, že v budoucnosti nehrozí zpoplatnění této služby. Významnou roli sehrál rovněž fakt, že si Komise uvědomovala lukrativní tržní potencionál satelitní technologie. „Konkurenceschopnost průmyslu EU na tomto lukrativním trhu," s možným celosvětovým odbytem ve výši 40 miliard euro v roce 2005, „by mohla být citelně omezena," argumentovala Komise.

Byla tu samozřejmě také možnost spolupracovat se Spojenými státy na vývoji společného systému. V roce 1999 Komise informovala o závěrech série rozhovorů o možné spolupráci. Podle vyjádření Komise vyšlo rychle najevo, že USA především z vojenských důvodů „nepočítají s budoucím společným vlastnictvím a s plnohodnotným postavením Evropy při kontrole soustavy hlavních čtyřiadvaceti satelitů systému GPS". Spolupráce se Spojenými státy by měla být založena buď na stávajícím GPS systému, nebo na vývoji dvou vzájemně se doplňujících satelitních navigačních systémů, jednoho amerického (GPS) a jednoho evropského, případně mezinárodního. Spojené státy byly nicméně připraveny myšlenku spolupráce zvážit, pokud by Evropa přijala standardní lokalizační službu (SPS) a signální strukturu GPS jako základ všech civilních aplikací. Poté by USA zvážily míru evropské spoluúčasti v procesu vývoje a modernizace systému GPS, stejně jako vhodnou úlohu EU v civilních operacích a jejich vedení. USA byly rovněž připraveny informovat o svém záměru prodloužit přístup k signálu GPS bez přímých poplatků. Pokud by se EU rozhodla investovat do rozvoje a zavedení soustavy doplňující GPS, společným cílem USA a EU by se mohlo stát zřízení plně mezioperačního, globálního systému složeného ze dvou nezávislých komponent.

Evropská unie se i přesto rozhodla vyvinout vlastní, naprosto nezávislý systém. Za rozhodnutím mohly být nejasné záměry americké strany (EU úzkostlivě zdůrazňovala, že její systém bude sloužit pouze civilním a mírovým účelům), jakož i skutečnost, že bude pod civilní kontrolou. Nicméně Generální ředitelství pro energii a dopravu vydalo nezvykle upřímné prohlášení, v němž stálo: „Galileo bude oporou společné evropské obranné politiky, kterou se členské státy rozhodly zřídit. Nejedná se o spor se Spojenými státy, které jsou a vždy budou naším spojencem, jde prostě o ukončení současného stavu závislosti. Pokud se EU rozhodne podniknout bezpečnostní misi v oblasti, kterou USA nepovažují za oblast svých zájmů, nebude akceschopná, pokud nebude disponovat technologií satelitní navigace, která je v dnešní době již nepostradatelná. Přestože je Galileo určen především pro civilní využití, poskytne EU rovněž vojenskou kapacitu."

Ať se nás Komise nyní jakkoliv snaží přesvědčit o opaku, zůstává nezpochybnitelným faktem, že každý satelitní systém má i vojenské využití - tyto systémy jsou vždy využitelné dvojím způsobem. To ostatně dobře věděly i americké úřady, a tak byl systém GPS už při svém uvedení do provozu v roce 1996 vybaven oddělenými signálními soupravami. Jedna byla vyhrazena pro vládní a armádní účely, druhá sloužila civilním účelům. Opatření vstoupilo ve známost jako „selektivní dostupnost" a bylo v platnosti až do roku 1999.

Pro Spojené státy je problematické zejména to, že EU při vývoji Galilea zvolila podobný styl. Ačkoliv má sloužit vládním orgánům, je ideální i pro vojenské využití. Pokud jsou i civilní signály natolik přesné, že se hodí pro každou myslitelnou potřebu, samotný návrh systému bezpochyby znamená, že v plánech evropských politiků má Galileo i vojenský rozměr. Francouzští představitelé navíc připustili, že popud k využití vojenského potenciálu Galilea nevzešel z armádních nebo vládních kruhů, ale z kruhů průmyslových, jež by rády vydělaly na významných obchodních příležitostech, které se tímto otevírají. Tyto „příležitosti" přicházejí ze zemí, jako je Rusko, Čína a Izrael, jež jsou všechny pod projektem Galileo podepsány jako spolupracující partneři. EU tlačí také na Indii, aby přispěla částkou 300 milionů euro. „Tyto dohody jsou pro Evropu nepostradatelné, protože výše jmenované země nabízejí obrovské trhy. Na tomto poli jsme už překonali Spojené státy," uvedl dobře informovaný francouzský zdroj.

V tom spočívá jádro celého sporu. Je jisté, že potenciál Galilea pro vojenské využití představuje pod kontrolou EU významnou oporu rostoucí evropské vojenské kapacity zcela nezávislé na Spojených státech a NATO. Otevřený konflikt mezi USA a EU je sice nepravděpodobný, problémem však je, že ke Galileu by měl přístup široký okruh klientů ze třetích zemí. USA v současnosti spoléhají na to, že metoda „asymetrického výkonu" GPS znemožní jejich nepřátelům přístup do systému. Galileo však zásadně mění situaci. Systém by se mohl vymknout kontrole a padnout do rukou nepřátelům Spojených států. V případě, že Evropané odmítnou žádost USA vypnout v zájmu jejich obrany signály vysílané Galileem, zbude Spojeným státům jediná, s jejich politikou konsistentní možnost - dané signály zablokovat, nebo (v horším případě) přistoupit k „nepřátelským krokům". Potenciál k rozpoutání konfliktu je očividný.

Obavu z možného vojenského střetu vyjádřil Pentagon veřejně v prosinci 2001, kdy tehdejší náměstek amerického ministerstva obrany Paul Wolfowitz v této otázce napsal několika evropským ministrům obrany. Spor dosáhl vrcholu začátkem roku 2004, kdy se obě strany (USA a EU) sešly, aby projednaly rozdělení frekvencí Galilea a GPS. Vyšlo najevo, že frekvence určené pro kódovanou signální soustavu Galilea by se mohly přiblížit americkému armádnímu kódu natolik, že by bylo nemožné Galileo blokovat bez současného narušení amerického signálu. Pentagon navíc otevřeně přiznal, že schopnost blokovat Galileo by jej stála 3 miliardy dolarů, tedy stejně jako celý vývoj systému GPS.

Do hry vstupuje Čína

Riziko konfliktu se zvýšilo, když do Galilea začala investovat Čína. Ta se na projektu podílí od září 2003, kdy oznámila, že by ráda přispěla částkou 230 miliónů euro, tedy plnou pětinou očekávaných nákladů výstavby sítě 30 satelitů, která by se stala součástí projektu, jehož celková cena přesáhne 3 miliardy euro. Čína rovněž zdůrazňuje, že má zájem o civilní, nikoliv vojenské využití systému. Zároveň se však snaží v co nejkratší době modernizovat svoji armádu, přičemž Spojené státy považuje za svého potenciálního nepřítele.

Čínská armáda v roce 2001 testovala nové letouny schopné nést řízené střely. Navíc se jí podařilo vylepšit své balistické rakety, takže už nyní může zasáhnout území Spojených států jadernými zbraněmi. Využití satelitní navigace přitom u řízených střel podstatně zvyšuje jejich přesnost. Přístup k systému Galileo by tedy mohl zásadně zvýšit čínskou vojenskou sílu, stejně jako zcela ukončit její závislost na Spojených státech.

I když je pravda, že na prodej zbraní do Číny v současnosti platí embargo, jež se vztahuje i na zařízení satelitní navigace, Čína je partnerem celého evropského projektu, a bylo by tudíž nanejvýše podivné, kdyby jí byl odepřen přístup k budovanému systému. Čína počítá s tím, že díky svému vkladu do projektu Galileo získá nejen levnější přístup, ale především výhodu levné uživatelské technologie. Systém umožňující spojení letadel se zemí, který využívá satelitní navigaci, bude podle odhadů Číňany stát pouhých 18 tisíc dolarů, což jim při vynaložení minimálních nákladů umožní zdokonalit svoji vojenskou techniku.

Ani zde však příběh ještě nekončí. Zatímco Spojeným státům poskytuje monopol v oblasti satelitní navigace značné vojenské a politické výhody, Čína by si ráda zajistila podobný monopol ve svém regionu. Podle americké Komise pro vnitřní bezpečnost čínská armáda za tímto účelem vyvíjí lasery schopné ničit satelity nebo narušit jejich senzory a komunikační pole. Komise varuje, že Čína má v plánu vyvinout prostředky umožňující kontrolovat vesmírný prostor nebo během krize či války bránit v přístupu k vojenským nebo komerčním systémům.

Zdá se tedy, že Čína se zaměřuje na získání prostředků k neutralizování satelitů GPS, zatímco sama může využívat systém Galileo. Není to tak úplně nereálná představa. V roce 1997 se během zkoušky, při které byly dva lasery amerického testovacího zařízení namířeny na jeden přebytečný satelit, prokázalo, že satelity jsou laserem zranitelné. Přestože Čína zatím nemá k takové technologii přístup, pracuje údajně alespoň na vývoji „parazitních" satelitů, které by se dokázaly napojit na americká zařízení a zničit je.

Francouzská spojka

Čínu v její snaze získat technologii satelitního řízení a navigace podporuje mocná francouzská lobby, pracující s plnou podporou prezidenta Chiraca, jež usiluje o zrušení zákazu dovozu zbraní do Číny s tím, že embargo „už není nutné". Nejprominentnějšími členy této lobby jsou francouzští letečtí výrobci - Evropská společnost pro leteckou obranu a vesmír (European Aeronautic Defence and Space Company - EADS) a Snecma -, tedy společnosti, jež se přímo podílejí na vývoji Galilea a výrobě zbrojních systémů, které využívají satelitního zaměřování a lokalizace cílů.

EADS je předním výrobcem v oblasti leteckého, vesmírného a zbrojního průmyslu. Součástí koncernu EADS jsou výrobce letadel Airbus, největší světový dodavatel helikoptér Eurocopter a podnik MBDA, druhý největší producent řízených střel na světovém trhu. Společnost je hlavním partnerem v konsorciu Eurofighter a projektu rakety Ariane, která vynese satelity Galilea na oběžnou dráhu. Firma Snecma navrhuje, vyvíjí a vyrábí strategické a taktické řízené střely, bezpilotní vrtulníky a bezpilotní cvičné cíle, stejně jako pohonné systémy a motory pro řízené střely. Mezi její zákazníky patří přední světoví výrobci řízených střel. I Snecma se podílí na projektu Ariane.

Nejde však jen o EADS a Snecma. I v dalších státech EU existují firmy, jež si přejí odvolání zákazu vyvážet do Číny zbraně a citlivé technologie. Jejich touha je celkem pochopitelná. Embargo vztahující se na nejrůznější oblasti, od informací a průmyslové výroby k zařízením, biotechnologiím a zbraním, brání podnikům v přístupu na čínský trh, kde by našly hlavní odbytiště. Na druhou stranu je pravda, že je to zejména Francie, kde má vývoz zbraní do Číny dlouhou historickou tradici. Čínské námořnictvo v současnosti používá francouzský řídící a kontrolní systém, který je úpravou amerického návrhu. A čínský systém taktického řízení dat, rovněž dodávaný Francií, je nelicencovanou kopií dalšího amerického systému. Francie dodala Číně i střely země-vzduch a protiletadlové radary. Navíc existují důkazy, že Francie pomáhá Číně s výstavbou moderních ponorek.

Další partneři

Čínu krátce poté, co oznámila, že se bude na projektu podílet, následovala Indie, která přislíbila 300 milionů euro. Své zapojení zvažují Jižní Korea, Brazílie, Japonsko, Kanada, Austrálie, Mexiko a Chile. Skrze Evropskou vesmírnou agenturu k programu již přistoupilo Švýcarsko a Norsko.

Dalším významným partnerem je Rusko. Na projektu spolupracuje tak úzce, že si EU pro dopravu dvou zkušebních satelitů, které mají za úkol otestovat polohu a komunikační frekvence soustavy Galileo, vybrala někdejší sovětskou raketu Sojuz. Neméně významným partnerem je Izrael, který se začal na projektu podílet v březnu 2004, zdánlivě především proto, aby také vydělal na lukrativních vývojových smlouvách. Izrael si je však určitě dobře vědom možnosti vojenského využití systému, přičemž spoléhá na to, že USA nezmění svoji politiku na Blízkém východě. Vzhledem k závislosti této oblasti na systému GPS zde USA mohou účinně prosazovat rozmístění svých vojenských prostředků.

Kdo systém řídí?

Hlavní rozdíl mezi Galileem a GPS spočívá v množství partnerů zapojených do projektu Galileo a ve skutečnosti, že Galileo je ve společném vlastnictví 25 členských států Evropské unie. Kontrolou GPS je pověřen vládní výbor IGEB (Interagency GPS Executive Board), o jehož ustanovení rozhodl v roce 1996 tehdejší americký prezident Bill Clinton. Společně jej řídí ministerstva obrany a dopravy, jeho členy jsou ministerstva zahraničí, obchodu, vnitřní bezpečnosti, vnitra a zemědělství, NASA a Společný sbor náčelníků štábů. GPS nicméně zůstává v první řadě vojenským systémem, který řídí náčelníci štábů, přímo odpovědní prezidentovi. Organizace struktura je důkladně propracovaná.

Řízení Galilea je naopak rozptýlené a přesně stanovený řídící mechanismus neexistuje. Počáteční fáze vývoje probíhala pod záštitou Rámcového programu EU pro výzkum, za účasti Evropské vesmírné agentury. Hlavní odpovědnost neslo Generální ředitelství pro energii a dopravu. 26. března 2002 se nicméně Rada ministrů dopravy rozhodla sestavit tzv. skupinu GJU (Galileo Joint Undertaking), která převzala odpovědnost za vývoj projektu. Její činnost vymezuje nařízení Rady č. 876/2002.

Základem GJU je Správní rada s vlastním výkonným výborem a předsedou. Politický dohled vykonává Dozorčí rada složená z pětadvaceti zástupců členských států, která se rozhoduje na základě hlasování kvalifikovanou většinou. Bezpečnostními otázkami se zabývá Bezpečnostní rada, v níž opět zasedá jeden zástupce za každý členský stát. Kvůli obrovské netransparentnosti nemáme k dispozici žádné podrobnější informace o jejím fungování nebo o pracovním režimu, pokud nebereme v úvahu tajemné pokyny typu „bude nutné schválit jednací řád".

Komise dává nicméně jasně najevo, že Bezpečnostní rada byla zřízena pouze na přechodnou dobu, aby nastavila provozní rámec. Poté bude nahrazena Úřadem pro bezpečnostní otázky projektu Galileo. Při této příležitosti bude zřízeno stálé operativní krizové centrum, tzv. Centrum bezpečnosti a ochrany, které bude schopné ve stavu nouze celý systém odpojit nebo zakódovat signály.

Zde vyplouvá na hladinu skutečná podoba politiky EU. V oblasti zahraničních vztahů nebude centrum řízeno Komisí. Místo toho se předpokládá, že bude přímo odpovědné Javieru Solanovi, vysokému představiteli pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Solana bude zmocněn zasáhnout ve „výjimečných případech, pokud naléhavost situace bude vyžadovat okamžitou akci".

Situace se však může zkomplikovat, jestliže ve hře budou zájmy Spojených států. Pokud by Spojené státy požadovaly vypnutí systému, nebo změnu nastavení frekvencí, vyvolalo by to s nejvyšší pravděpodobností prudký spor. Je téměř nepředstavitelné, že by Solana (nebo jeho následovník) byl oprávněn rozhodovat zcela sám. O problému by skoro jistě byla informována Rada ministrů, kde by jej projednali ministři zahraničí všech členských států.

Přijetí evropské ústavy by celou záležitost ještě více zkomplikovalo, neboť jí navrhovaný ministr zahraničních věcí Evropské unie by měl na starost zahraniční politiku, ale v bezpečnostních a obraných otázkách by byl odpovědný Evropské radě. Protože každé rozhodnutí o dostupnosti služeb Galilea má také vojenské důsledky, hlavy jednotlivých států a vlád budou určitě trvat na tom, že se na těchto rozhodnutích budou podílet.

Zdá se tedy, že rozhodujícím orgánem výkonné moci, jenž bude řídit systém Galileo, se nevyhnutelně stane Evropská rada, která se za běžných podmínek schází jen jednou za čtvrt roku. Je jasné, že není v silách této instituce dostatečně rychle rozhodovat, navíc o tak odborných záležitostech jako je řízení signálů Galilea tváří v tvář potenciálním či skutečným vojenský hrozbám, tím spíše pokud se budou týkat Spojených států nebo jejich spojenců. Taková rozhodnutí budou také možná odporovat zájmům některého z členských států. Mohlo by tak být obtížné získat pro takovouto akci mandát na čistě politických základech. Jsou zde přece i obchodní zájmy, které by Evropská rada musela zvážit. S tolika obchodními partery, k nimž má EU smluvní závazky, by se odstavení nebo modifikace části systému jistě neobešlo bez značných finančních penalizací.

Nabízí se podstatná otázka, kterou již dříve vznesl pařížský Institut bezpečnostních studií Evropské unie: zda by Evropská rada měla o projektu Galileo rozhodovat v souladu s principem jednomyslnosti. V kritickém momentu by to znamenalo institucionální otřes. Zavedení rozhodování kvalifikovanou většinou by zase rozpoutalo spor o počet zástupců jednotlivých členských zemí, především Francie a Velké Británie.

Pokud jde o technickou rovinu, je otázka, kdo by měl poskytovat „povolení" uživatelům systému. Dalším sporným bodem je, zda by jednotlivé členské státy měly mít přístup k systému při svých vojenských operacích v zahraničí, zvláště pokud by je neschválily ostatní členské státy nebo Rada bezpečnosti OSN. V souvislosti s tím vyvstává rovněž problém, kdo by měl vyjednávat s NATO v okamžiku, kdy by se síly rychlé reakce nebo nějaké jiné armádní útvary podílely na mnohonárodní vojenské operaci.

Žádná z těchto otázek nebyla zodpovězena a zdá se, že najít jasné a jednoduché odpovědi nebude snadné. Je vůbec možné sledovat všechny příjemce a monitorovat užití signálu, když k němu má přístup nejen pětadvacet členských zemí, ale i obrovské množství - ať už oprávněných či nikoliv - obchodních partnerů?

Závěr

S ohledem na vojenský potenciál Galilea je na celém projektu nejvíce zneklidňující právě nechuť politických špiček veřejně připustit, že Galileo má i vojenský rozměr. Navzdory skutečnosti, že technologie satelitní navigace a lokalizace je nevyhnutelně použitelná „dvojím způsobem", se zdá, že Komise, Rada i Evropský parlament před tímto faktem svorně strkají hlavu do písku. Komise tím, že na svých internetových stránkách ujišťuje, že systém je určen pouze pro civilní a nikoliv vojenské využití. Rada svým usnesením z 26. března 2006, ve kterém zdůrazňuje, že „Galileo je civilním programem pod civilní kontrolou". A nakonec Parlament svou zprávou o systému z ledna 2004, která říká, že „narozdíl od GPS a Glonassu jde o projekt, který je (a i nadále musí být) využíván pouze pro civilní účely".

Přesto EU hledá odběratele pro svůj signál a zpřístupňuje ho velkému množství aktérů, bez jakékoliv reálné možnosti přístupy kontrolovat nebo umožnit Spojeným státům, aby je mohly blokovat. Tím zpřístupňuje potenciálním nepřátelům členských států EU i USA a jejich spojenců mocnou zbraň.

Obzvlášť nebezpečné je, s jakým nadšením EU učinila svým partnerem Čínu, která otevřeně přiznává své vojenské ambice a která jako jediná ze světových velmocí stále navyšuje svůj obranný rozpočet. Jestli EU opravdu věří, že Čína nevyužije Galileo k vojenským účelům, dívá se na svět skrze pořádně růžové brýle. Podíl Číny na projektu Galileo rozhodně nepřispívá k vylepšení už tak napjatých vztahů mezi EU a Spojenými státy, naopak může podstatně vystupňovat napětí ve světě.

Evropská unie, ve které se v poslední době rozmáhá silný antiamerikanismus a jež by se ráda stala hlavním globálním hráčem, by v projektu Galileo mohla spatřovat účinný prostředek k ovlivnění americké zahraniční politiky. Tento „pákový efekt" je možná nejdůležitější, i když zatajovanou stránkou příběhu. Spojené státy se na základě předešlých zkušeností budou v otázkách zahraniční politiky snažit vyhnout přímé konfrontaci s Evropskou unií, i když v minulosti pro ně nebylo takovým problémem evropské mínění ve svých plánech opomíjet. Galileo mění situaci v tom směru, že díky němu bude EU schopna přímo zasahovat do amerických vojenských operací tím, že ponechá signály Galilea dostupné i v oblastech, ve kterých se to Američanům zrovna nebude příliš hodit. Může tak dosáhnout ústupků, nebo dokonce úplně zabránit americké akci.

Někteří lidé jsou přesvědčeni, že tento vliv bude pro EU prospěšný, neboť bude schopna mírnit extrémy v zahraniční politice Spojených států. Na druhou stranu však hrozí, že Unie bude zbytečně riskovat, tlačit USA ke zdi, což je dožene k přímé akci, ať už v podobě blokování signálu Galilea, nebo v extrémním případě zničení jednoho nebo více satelitů v jeho soustavě.

Když důkladně zvážíme všechny uvedené skutečnosti, zdá se nepravděpodobné, že projekt Galilea ve své současné podobě přispěje ke světovému míru a stabilitě. Sněmovna reprezentantů už nyní vyhrožuje, že omezí prodej amerických vojenských zařízení a technologií evropským spojencům, pokud se EU rozhodne uvolnit embargo na dovoz zbraní do Číny. Zbrojní výbor Sněmovny reprezentantů schválil zákon, který umožňuje omezit prodej amerických obranných i komerčních technologií do jakékoliv země, která Číně prodává zbraně.

Pokud by toto omezení platilo pro všechny země, které jsou zapojeny do projektu Galileo - a neexistuje žádný důvod, proč by nemělo - mohlo by vyjít najevo, že projekt je trojským koněm, který nakonec zničí Severoatlantickou alianci. Pokud to Evropská unie se svými prohlášeními myslí vážně, může jen stěží něco namítat.

Text uveřejněný na stránkách www.brugesgroup.com přeložil Vít Mlejnek.

Redakčně upraveno.