Genealogie antiamerikanismu

Genealogie antiamerikanismu

James W. Ceaser

Amerika dosáhla postavení první světové velmoci, což jí sice vyneslo velký obdiv, ale také to přispělo k výraznému rozšíření pocitů podezřívavosti a nepřátelství. V nedávno vydané knize o Americe, Apre's L'Empire, o níž se hodně diskutovalo a o níž se řada lidí domnívala, že ovlivnila postoj francouzské vlády k válce v Iráku, Emmanuel Todd píše: „Dnes se nad světem vznáší jediná hrozba pro globální stabilitu: Amerika, která se z ochránce stala útočníkem." O podobné nedůvěře vůči americkým motivům očividně svědčilo vysílání evropských médií o válce. Sledovat válku v televizi a v novinách v Evropě znamenalo být svědkem odlišné události, než jakou viděla většina Američanů. Během pár dnů před americkým útokem na Bagdád evropští komentátoři projevovali jen stěží skrývanou radost - téměř to, co Němci nazývají schadenfreude - nad tím, že americké vojenské síly zabřednou do dlouhých a obtížných bojů. Max Gallo v týdeníku Le Point dospěl k typickému závěru o americké aroganci a ignoranci: „Američané, opojení pýchou nad svou vojenskou mocí, patrně zapomněli, že ne všechno se může řešit silou zbraní ... že národy mají historii, náboženství, vlast."

Pochopitelně až čas ukáže, zda se Gallo ve svých pochybnostech o americké politice aspoň přiblížil pravdě. Ale spěch, s jakým dospěl k takovým zevšeobecňujícím závěrům, budí podezření, že byly založeny spíše na už dříve existujícím pohledu na Ameriku než na analýze aktuální situace. Dokonce byly vyjádřením jednoho z nejmocnějších způsobů myšlení v dnešním světě: antiamerikanismu. Podle francouzského analytika Jeana Fran­çoise Revela platí, že „pokud si odmyslíte anti­amerikanismus, z dnešního francouzského politického myšlení nezbude nic, ať už na pravici nebo na levici". Revel by byl mohl docela dobře říci totéž o německém politickém myšlení nebo o myšlení v téměř všech západo­evropských zemích, kde antiamerikanismus převládá jako lingua franca intelektuální třídy.

Symbolická Amerika

Antiamerikanismus spočívá na jediné myšlence, že něco spojené se Spojenými státy, něco v jádru amerického života je naprosto špatně a ohrožuje zbytek světa. Tato myšlenka pochopitelně není nic nového. Více než před půl stoletím romanopisec Henry de Mont­herlant vložil jedné ze svých postav (novináři) do úst tuto větu: „Jediný národ, který dokáže snížit inteligenci, morálku, lidskou hodnotu téměř na celém povrchu země, taková věc se během existence této planety nikdy nestala. Obviňuji Spojené státy, že se neustále dopouštějí na lidstvu zločinu." Podle tohoto názoru je Amerika symbolem všeho, co je groteskní, obscénní, nestvůrné, ohlupující, zakrnělé, pustošivé, umrtvující, ničivé, deformující a vykořeněné.

Je svůdné označovat antiamerikanismus jako stereotyp či předsudek, ale jde o mnohem víc. Předsudek, alespoň ten obyčejný, je jakousi zkratkou, která obvykle má určitý základ ve zkušenosti a kterou lidé používají ve snaze uchopit komplikovanou povahu skutečnosti. Třebaže předsudky jsou často velice mylné, mají tu přednost, že ti, kdo se jich drží, své názory obvykle přehodnotí a změní, jestliže se ocitnou tváří v tvář faktům dokládajícím opak. Avšak antiamerikanismus, i když má určité rysy předsudku, je ponejvíce výtvorem „vysokého" myšlení a filosofie. K jeho vzniku přispěli někteří z největších evropských myslitelů posledních dvou staletí. Představa Ameriky byla zformována tak, že se stala vůči vyvrácení pouhými fakty téměř imunní. Zájem těchto myslitelů se často nesoustředil na skutečnou zemi a lidi, ale spíše na obecné představy o modernitě, pro niž se „Amerika" stala jménem či symbolem. Vždyť mnozí z těch, kdo hráli významnou úlohu při objevování této symbolické Ameriky, Spojené státy nikdy nenavštívili a ani se nijak zvlášť nezajímali o jejich skutečné sociální a politické podmínky. Ztotožnění Ameriky s obecnou ideou či konceptem šlo až tak daleko, že dalo vzniknout novým slovům, s nimiž se dnes zachází jako s běžnými myšlenkovými kategoriemi, jako je „amerikanizace" nebo „amerikanismus". (Naopak nikdo nemluví o venezuelizaci nebo novozélandizaci.) Dnes je amerikanizace například dokonalým synonymem pro obecný koncept „globalizace", od něhož se liší pouze tím, že je poněkud zlověstnější.

Přestože je antiamerikanismus pojem evropského myšlení, bylo by mylné se domnívat, že zůstal omezen pouze na místo svého zrodu. Naopak, za poslední století se anti­amerikanismus rozšířil po převážné části zeměkoule a kupříkladu pomohl utvářet myšlení v Japonsku před druhou světovou válkou, kde řada příslušníků elity studovala německou filozofii, a ovlivňovat dnešní myšlení v latinskoamerických a afrických zemích, kde má velkou váhu francouzská filozofie. Jeho vliv byl značný i v arabském světě. Nedávné rozbory intelektuálních kořenů současných radikálních islámských hnutí ukázaly, že jejich názory na Západ a Ameriku se rozhodně neodvozují výhradně z domácích pramenů, ale byly z velké části převzaty z různých proudů západní filozofie. Západní myšlení je alespoň do jisté míry zodpovědné za nespočetné fatwy a bezpočet džihádů, které byly proti Západu vyhlášeny. Co je přisuzováno „střetu civilizací", někdy není ničím víc než projevem ničivé intelektuální války vedené za přispění žoldáckých sil rekrutovaných z jiných kultur. Je životně důležité, abychom porozuměli složitému intelektuálnímu rodokmenu antiamerikanismu. Naším cílem by mělo být napravit jím způsobené škody, aniž bychom ho používali jako záminku k tomu, abychom tuto zemi uchránili před vší kritikou.

Degenerace a nestvůrnost

Koncept Ameriky, vytvářený po dobu více než dvou století mnoha různými mysliteli, v sobě zahrnuje nejméně pět hlavních vrstev, přičemž každá ovlivnila ty, které po ní následovaly. První vrstva, vycházející z vědeckého myšlení poloviny osmnáctého století, je známa jako „teze degenerace". Může být považována za určitý druh prehistorie antiamerikanismu, protože se většinou vyskytovala před založením Spojených států a vztahovala se nejen na tuto zemi, ale na celý Nový svět. Podle této teze byli převážně kvůli atmosférickým podmínkám, především nadměrné vlhkosti, všichni tvorové žijící v Jižní a Severní Americe nejen podřadnější ve srovnání s tvory žijícími v Evropě, ale rovněž se nacházeli ve stádiu úpadku. Vynikající shrnutí tohoto postoje se nachází, dosti překvapivě, ve Federalistických listech. Do víru politických diskusí zničehonic vpadne Publius (Alexander Hamilton) s poznámkou: „Muži obdivovaní jako vynikající filozofové se vší vážností tvrdili, že všechna zvířata, a s nimi i lidský druh, v Americe degenerují - že dokonce i psi přestávají štěkat poté, co chvíli dýchali náš vzduch." Podivnost tohoto tvrzení není nijak v rozporu se skutečností, že bylo po nějakou dobu považováno za nejmodernější vědu. Jako takové vyvolalo rozsáhlé reakce od dvou nejvýznamnějších amerických vědeckých myslitelů, Benjamina Franklina a Thomase Jeffersona. V Jeffersonově případě - jedná se o převážnou část jeho jediné knihy Poznámky o státu Virginie (Notes on the State of Virginia) - sestává z detailní odpo­vědi původci této teze a vůdčímu biologovi tehdejší doby, hraběti de Buffonovi. Zájem Franklina a Jeffersona na odmítnutí této teze nesouvisel jen s čistou vědou, ale i s praktickou politikou. Kdo v Evropě by byl ochoten investovat do Spojených států a podporovat je, kdyby Amerika byla považována za umírající kontinent?

Přestože původcem teze degenerace byl Buffon, jejím nejzapálenějším a nejznámějším propagátorem byl v té době Cornelius de Pauw, jehož Hamilton citoval v případě výše zmíněného tvrzení o psím mlčení. Pauwova třísvazková studie o Americe, která byla všeobecně považována za nejautoritativnější publikaci k tomuto tématu, začíná poznámkou, že „je ohromující a příšerná podívaná vidět, jak je jedna polovina zeměkoule natolik pronásledována přírodou, že vše, co se tam nalézá, je degenerované nebo nestvůrné". (Vlastnost nestvůrnosti, zdánlivě v rozporu s obecnější charakteristikou chřadnutí, údajně platila pro mnohé nižší druhy jako ještěrky, hady, plazy a hmyz, čímž se obraz Ameriky stal ještě zlověstnějším.) Právě Pauw trval také na nevyhnutelnosti stále pokračující degenerace v Americe, k níž se Buffon nevyjádřil: sotva Evropané opustili své lodě, začal u nich proces úpadku fyzického i mentálního. Amerika by tedy nikdy nebyla schopna dát vzniknout hodnotnému politickému systému či kultuře. Velký encyklopedista abbé Raynal pronesl slavný výrok, jenž je parafrází jedné Pauwovy věty: „Amerika zatím nevydala dobrého básníka, schopného matematika, jediného génia v jediném umění či jediné vědě."

Racionalistické iluze

Teze degenerace nemohla nakonec odolat náporu Franklinovy a Jeffersonovy důkladné empirické kritiky, která dokazovala, že v Americe nic, alespoň na povrchu, nedegeneruje v nějak neobvyklé míře. Příroda, jak to Jefferson tak výstižně vyjádřil, byla táž na obou stranách Atlantiku. Ale jejich reakce nemohla zcela vyvrátit názor, že kvalita života a politický systém v Americe jsou podřadné. Právě toto tvrzení tvořilo základ druhé vrstvy antiamerického myšlení, rozvíjené řadou romantických myslitelů na začátku devatenáctého století. Tito myslitelé postavili degeneraci - byl totiž užíván téměř stejný jazyk - na nový teoretický základ a tvrdili, že vyplývala nikoli z působení fyzického prostředí, ale z intelektuálních myšlenek, na nichž byly Spojené státy založeny. Antiamerikanismus se tehdy stal tím, čím od té doby zůstal: doktrínou aplikovanou výhradně na Spojené státy, nikoli na Kanadu nebo Mexiko či jiné země Nového světa. Mnozí z těch, kdo si hořce stěžují, že Spojené státy si neoprávněně přisvojily označení Amerika, nicméně rádi umožnili, aby se antiamerikanismus vztahoval pouze na Spojené státy.

Pohled těchto romantiků na Ameriku vděčil za něco francouzské revoluci, která podnítila nenávist v konzervativních filozofech jako Edmund Burke a Joseph de Maistre. Francouzská revoluce byla nazírána jako pokus předělat konstituce a společnosti na základě abstraktních a univerzálních principů přírody a vědy. Spojené státy, jako předchůdce francouzské revoluce, byly často do této kritiky zahrnuty. Tito filozofové především tvrdili, že nic, co bylo stvořeno nebo vzniklo pod vlivem univerzálních principů nebo za přispění racionální vědy - nic, abychom použili slov Federalistických listů, vzešlých převážně „z přemýšlení a volby" - nebylo trvanlivé a nemohlo dlouho vydržet. Joseph de Maistre šel až tak daleko, že popřel existenci „člověka" nebo „lidstva", jak se o nich hovoří v Deklaraci nezávislosti ve formulaci, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni". Podle Maistra „neexistuje na tomto světě něco jako člověk; za svého života jsem viděl Francouze, Italy a Rusy..., ale pokud jde o člověka, prohlašuji, že jsem v životě ani jednoho nepotkal; pokud existuje, nic mi o tom není známo." Na chybných východiscích nebyla založena jen Deklarace, ale také americká Ústava s jejím tvrzením, že lidé mohou nastolit novou vládu. „Vše, co je v [americké] ústavě nové, vše, co je výsledkem společného rozhodování," varoval Maistre, „je tou nejkřehčí věcí na světě: více symptomů slabosti a rozkladu už není možné najít."

Na počátku devatenáctého století se Amerika, jako hlavní přetrvávající společnost založená na osvícenském pojetí přírody, stala terčem mnoha romantických myslitelů. Namísto lidského rozumu a racionálních úvah vkládali romantičtí myslitelé důvěru v organický růst rozdílných a oddělených komunit. Důvěřovali dějinám. Nyní Spojené státy vyvrátily svou trvající existencí - nemluvě o prosperování - obvinění, že společnosti založené s pomocí rozumu jsou svou podstatou křehké. Romantici však začali obviňovat Ameriku z toho, že její přežití bylo na úkor všeho hlubšího a hodnotného. Nic, co bylo zbudováno na jalové půdě osvícenských principů, nemohlo být oporou skutečné kultuře. Básník Nikolaus Lenau, někdy nazývaný „německý Byron", napsal klasické shrnutí anti­amerického myšlení romantiků: „Výraz Bodenlosigkeit myslím vystihuje obecný charakter všech amerických institucí; co my nazýváme vlastí, je zde pouze majetkové pojištění." Jinými slovy v Americe není žádné skutečné společenství, žádný skutečný volk. Americká kultura „v žádném smyslu nevzešla organicky zevnitř". Byl zde jen tupý materialismus: „Američan nic nezná: netouží po ničem než po penězích; nemá žádné myšlenky." Pak následuje Lenauův znepokojivý obraz připomínající Pauwovo vykreslení Ameriky: „Skutečná země konce, poslední výspa člověka."

Dokonce i tolik opěvovaná americká svoboda byla romantiky pokládána za iluzi. Americká společnost byla přímo obrazem umrtvující konformity. Velký romantický básník Heinrich Heine tento pocit vyjádřil takto: „Někdy mě napadne vyplout do Ameriky / onoho prasečího chlívku svobody / obývaného křupany žijícími v rovnosti." Amerika, jak Heine napsal v próze, byla „gigantickým vězením svobody", kde „ta největší ze všech tyranií, tyranie mas, vykonávala svou hrubou moc".

Strašidlo rasové nečistoty

Třetí vrstva myšlení ve vývoji antiamerikanismu byla produktem rasové teorie, která byla poprvé systematicky propracována v polovině devatenáctého století. Pochopit dnes, proč se toto myšlení dá označit za antiamerické, přirozeně vyžaduje snažit se proniknout do způsobu myšlení jiné doby. Jádrem rasové teorie byla myšlenka, že různé lidské rasy - přičemž rasou se nerozuměly jen hlavní barevné skupiny, ale rovněž různé podskupiny jako Árijci, Slované, Latinové a Židé - jsou hierarchicky rozlišeny co do takových důležitých vlastností jako síla, inteligence a odvaha. Míšení ras bylo považováno buď za nemožné - v tom smyslu, že by nebylo možné zachovat biologickou plodnost -, nebo se předpokládalo, že pokud by plodnost byla udržitelná, vedlo by to ke snížení celkové kvality druhu, kdy by vyšší rasy klesaly na nižší úroveň v důsledku míšení s nižšími.

Člověkem nejvíce zodpovědným za vypracování kompletní teorie rasy byl Arthur de Gobineau, dnes známý jako otec rasového myšlení. Gobineauovo tisícistránkové dílo O nerovnosti lidských plemen (Essay on the Inequality of the Human Races) se soustředilo na osud Árijců, které Gobineau považoval za nejvyšší a nejčistší ze všech ras. Jeho výklad byl hluboce pesimistický: tvrdil totiž, že Árijci v Evropě nechávají svou rasu vzhledem k míšení s ostatními zanikat. Amerika se stala důležitou součástí analýzy, protože, jak uvedl, mnozí v té době viděli Ameriku jako Velkou bílou naději, stát, v němž by Árijci (Anglosasové a Seveřané) vzkřísili své plemeno a opětovně nastolili svou právoplatnou převahu ve světě. Podle tohoto názoru sice základním principem Ameriky byla demokracie, ale jejím skutečným uspořádáním byla anglosaská rasová hegemonie. Gobineau byl však přesvědčen, že jeho naděje byla iluzorní. Univerzalistická idea přirozené rovnosti v Americe ve skutečnosti podporovala demokracii krve, v níž samotná idea „rasy", která byla míněna jako výraz nadřazenosti, zanikala. Evropa do Ameriky odkládala své „odpadkové" rasy a ty už se začaly mísit s Anglosasy.

Gobineau s pronikavou bystrostí předvídal jev typu Tigera Woodse. Tvrdil, že při­rozeným výsledkem demokratické ideje je míšení ras. Amerika vytvářela novou „rasu" člověka, poslední rasu, lidskou rasu - která rasou vůbec nebyla. Gobineau založil svůj systém na Hegelově filozofii dějin, ovšem nahradil Ducha krví jako aktivním motorem dějinného pohybu. Zánik rasy znamenal konec dějin. Představoval - a v tom by, podle jeho názoru, spočívala budoucnost Ameriky - žalostnou přehlídku tvorů „největší průměrnosti ve všech oblastech: průměrnosti ve fyzickém růstu, průměrnosti v kráse, průměrnosti v intelektuálních schopnostech - téměř bychom mohli říci nicotnosti."

Rasistické ideje přetrvávaly během devatenáctého století a ovlivnily mnohé společenské vědy, především antropologii, obor, který je natolik traumatizován svým původem, že ani dnes se nemůže věnovat otázkám rasy, aniž by ho zachvátily pocity viny. Extrémní rasistické myšlení na počátku dvacátého století posloužilo jako základ nacismu. Dnes je podstata rasové filozofie odmítána téměř všemi s výjimkou některých elementů na extrémní pravici. Prvkům rasismu se však podařilo, někdy mimovolně, proniknout do následujícího teoretizování o Americe. Dnes je evropská antiamerická levice ve své kritice rasy ve vztahu k Americe rozdělena. Někteří se drží analýzy, ačkoli nikoli hodnocení Gobineaua, a tvrdí, že univerzální principy v americké zkušenosti, když nevedly k brutální represi „jiného" (Indiánů a Afričanů), tak podporují nevýraznost a homogenitu. Někdy se zase tvrdí, že proces míšení ras není dostatečně rychlý, především vzhledem k africkým Američanům. Amerika pokrytecky otálí se splněním slibu eliminovat rasu jako základ sociálního a politického hodnocení.

Říše technologie

Čtvrtá vrstva v utváření antiamerikanismu vznikla v době mohutné industrializace na konci 19. a počátku 20. století. Nyní byla Amerika spojována s jiným typem deformace, tentokrát směřující ke gigantičnosti a monstrózitě. Na Ameriku bylo pohlíženo jako na původce technik masové výroby a metod a mentality udržujících tento systém. Jedním z prvních zastánců tohoto názoru byl Nietzsche, který tvrdil, že Amerika usiluje zredukovat všechno na to, co se dá spočítat, s cílem vládnout a obohatit se: „Bezdechý spěch, s nímž [Američané] pracují - výrazná neřest nového světa - už začíná prudce infikovat starou Evropu a po kontinentu šíří duchovní prázdnotu." Dlouho před nástupem Holly­woodu a rapu bylo šíření americké kultury přirovnáváno k chorobě. Její postup v Evropě se zdál být neodvratný. „Víra Američanů se stává také vírou Evropanů," varoval Nietzsche.

Ideu Ameriky však v abstraktní kategorii přetvořili Nietzschovi žáci. Arthur Moeller van den Bruck, který je známý především tím, že zpopularizoval sousloví „třetí říše", navrhl koncept Amerikanertum (americkost), který měl být „chápán nikoli zeměpisně, ale duchovně". Americkost znamená „rozhodující krok, kterým postupujeme od závislosti na zemi k využívání země, krok, který mechanizuje a elektrifikuje neživé materiály a činí z prvků světa prostředky využívané lidmi". To s sebou nese mentalitu nadvlády, využívání a vykořisťování stále větších rozměrů, tedy to, čemu se začalo říkat mentalita „technologismu" (die Technik): „V Americe je to samý blok, pragmatismus a národní Taylorův systém." Další autor, Paul Dehns, nazval jeden článek příznačně „Amerikanizace světa". Amerikanizace v něm byla definována v „ekonomickém smyslu" jako „modernizace metod průmyslu, obchodu a zemědělství, stejně jako všech oblastí praktického života", a v širším a obecnějším smyslu jako „nepřetržitá, výhradní a neutuchající honba za ziskem, bohatstvím a vlivem".

Bezduchost a bezuzdná konzumnost

Pátá a poslední vrstva ve vytváření konceptu antiamerikanismu - vrstva, která stále nejvíce ovlivňuje současný diskurs o Americe - byla výtvorem filozofa Martina Heideggera. Podobně jako jeho předchůdci v Německu Heidegger kdysi vytvořil technickou či filozofickou definici antiamerikanismu jakoby mimo Spojené státy. Amerikanismus je „stále se rozvíjející a doposud neuzavřená či nedokončená podstata vznikající nestvůrnosti moderní doby". V tomto případě Heideggerovi očividně nešlo ani tak o definice, jako spíše o vytvoření symbolu - něčeho mnohem barvitějšího a lidštějšího než „technologismus". Jedním slovem - a to slovo bylo Heideggerovo - Amerika byla katestrophenhaft, místem katastrofy.

Ve svých nejranějších a patrně nejznámějších pasážích o Americe Heidegger v roce 1935 zopakoval předchozí názor, že Evropa se nachází ve „střední" pozici:

„Evropa se dnes nachází v obchvatu, vmáčknuta mezi Rusko na jedné straně a Ameriku na druhé. Z metafyzického hlediska jsou Rusko a Amerika totéž, s týmž strašlivým technologickým šílenstvím a týmž ne­omezeným ovládáním průměrného člověka."

I když za tento vývoj byli převážně odpovědni evropští myslitelé jako původci moderní vědy, Evropě, s jejím motorem tradice, se podařilo zastavit se před jeho plným uskutečněním. Byla to Amerika a Rusko, kde myšlenka kvantity odpoutané od kvality zapustila kořeny a začala růst, jak to napsal Heidegger, „v bezbřehou apod. lhostejnost a neustálou stejnost". Výsledkem v obou zemích byl „mocný útok, který ničí všechny společenské vrstvy a impuls k tvoření světa... Je to útok toho, co nazýváme démonické, ve smyslu ničivého zla."

Dalo by se říci, že Amerika a Sovětský svaz tvořily osu zla. Ale Amerika, podle Heideggera, představovala větší a závažnější hrozbu, protože „bolševismus je pouze odnoží amerikanismu". V určitém vstřícném gestu vůči levici po druhé světové válce Heidegger hovořil o zahájení „dialogu" s marxismem, který je možný díky jeho vnímavosti k obecné ideji dějin. Podobný kontakt s amerikanismem byl vyloučen, protože Amerika byla bez skutečného vědomí dějin. Amerikanismus byl „nejnebezpečnější formou nevázanosti, protože se projevuje ve způsobu života střední třídy propojeném s křesťanstvím, a to vše v atmosféře, jíž naprosto schází vědomí dějin". Když Spojené státy vyhlásily válku Německu, Heidegger napsal: „Dnes víme, že anglosaský svět amerikanismu je rozhodnut zničit Evropu... Vstup Ameriky do této světové války není vstupem do dějin, ale je to poslední americký akt amerického nedostatku dějinného vědomí."

Tím, že z Ameriky vytvořil takový symbol, se Heideggerovi podařilo do něj zahrnout problémy či neduhy moderní doby od rozšíření okamžité globální komunikace po lho­stejnost k životnímu prostředí a redukci kultury na spotřební zboží. Obzvláště ho zajímala konzumnost, kterou považoval za symbol své doby. „Konzumnost pro konzumnost je jediná procedura, která výrazně charakterizuje dějiny světa, jenž se stal nesvětem... Být dnes znamená být nahraditelný." Amerika byla domovem tohoto způsobu myšlení, byla symbolem vlády náhražky, podporující po­hlcení jedinečného a autentického jednotvárným a standardním. Heidegger citoval pasáž z německého básníka Rainera Marii Rilka:

„Teď z Ameriky pocházejí naprosto nerozlišené věci, pouhé věci vzhledu, šalebné zboží... Dům po americku, americké jablko a americké víno nemají nic společného s domem, ovocem či hrozny, k nimž se upínaly naděje a myšlenky našich předků."

Podobně jako Nietzsche i Heidegger vylíčil Ameriku jako útočnou sílu zabírající duši Evropy a zbavující ji hloubky a ducha. „Kapitulace německé podstaty před amerikanismem už zašla tak daleko, že někdy vede ke zničujícímu důsledku, kdy se Německo ve skutečnosti cítí zahanbeno, že jeho národ byl kdysi považován za ‚národ básnictví a myšlení'." Evropa byla téměř mrtvá, ale ne úplně. Mohla se opět stát schopnou přijmout to, co Heidegger nazval „Happeningem", ovšem pouze tehdy, kdyby byla schopna sebrat svou vnitřní sílu, odmítnout amerikanismus a zatlačit ho zpět na druhou polokouli.

Heideggerovy politické názory jsou dnes obecně odsuzovány kvůli jeho brzké a otevřené podpoře nacismu a mnozí se domnívají, že jeho vliv na následující politické myšlení v Evropě byl zanedbatelný. Nic by však nemohlo být vzdálenější pravdě. Heideggerovy hlavní myšlenky byly dostatečně tvárné, aby je po mírné úpravě mohla snadno převzít levice. Po válce bylo Heideggerovo myšlení, zbavené svého národního socialismu, ale posílené svým antiamerikanismem, přijato řadou příslušníků levice, často bez udání zdroje. Ve spisech myslitelů jako Jean-Paul Sartre byl „heideggerismus" spojen s komunismem a tato prapodivná dvojice se stala jádrem intelektuální levice v Evropě po následující generaci. Zbraně antiamerikanismu se ze zřejmých důvodů chopily komunistické strany. Používaly ji tak často a tak účinně, že začala být obecně považována za výtvor komunismu, který by zmizel, kdyby někdy komunismus zanikl. Pád komunismu však posloužil na­opak k odhalení skutečné hloubky a síly anti­amerikanismu. Oddělen od komunismu, který mu dával určitou sílu, ale rovněž omezoval jeho přitažlivost, pronikl antiamerikanismus do hlavního proudu evropského myšlení více než kdy předtím.

Dnes zbývá už jen jedno rameno onoho heideggerovského, nechvalně známého obchvatu, jediná zřejmá síla ohrožující Evropu. Pokud Evropa kdysi zakládala svou identitu na tom, že je „uprostřed" (že je „třetí silou"), tak dnes mnozí tvrdí, že musí nalézt svou identitu v tom, že se stane „pólem opozice" vůči Americe (a vůdcem „druhé síly"). Tuto logiku rozvíjí Emmanuel Todd ve své knize, v níž uvádí, že Evropa by měla uzavřít novou „dohodu" s Ruskem a Japonskem, která by sloužila jako protiváha americké říše.

Skutečný střet civilizací?

V dnešní době je velmi potřebné, aby Evropané i Američané porozuměli vývoji této mocné doktríny antiamerikanismu. Dokud její vliv přetrvává, je racionální diskuse o praktických rozdílech mezi Amerikou a Evropou stále obtížnější. Neřeší se otázka či problém její hodnoty, a namísto toho mají komentátoři sklon postupovat od závěrů k faktům, nikoli od faktů k závěrům. Ať už se argumenty na první pohled jeví jakkoli rozumně, jsou prosazovány s cílem podpořit nebo upevnit už dříve existující koncept Ameriky vykonstruovaný Heideggerem a dalšími. V minulosti měli evropští političtí vůdcové pádné důvody k odmítání tohoto přístupu. Praktické zájmy jako spojenectví, osobní vztahy a kontakty navázané s americkými představiteli, obchodní vztahy a strach z komunismu přispěly k oslabení antiamerikanismu. Ale v poslední době jsou evropští vůdci v pokušení používat antiamerikanismus jako snadný způsob, jak se vlichotit určité části veřejnosti, především intelektuálním a mediálním elitám. To bohužel dodalo antiamerickému cítění novou míru legitimity.

Antiamerikanismus nejen že neumožňuje racionální diskusi, ale ohrožuje i myšlenku zájmového společenství mezi Evropou a Amerikou. Dokonce ohrožuje samotnou myšlenku Západu. Podle nejpropracovanějších názorů antiamerikanismu neexistuje mezi dvěmi stranami Atlantiku žádné zájmové společenství, protože Amerika je odlišné a nepřátelské místo. Aby se tato skutečnost dala „prokázat" bez použití tak evidentně hodnotících termínů jako „degenerace" nebo „místo katastrofy", dávají zastánci tohoto názoru rozdílům existujícím mezi Evropou a Amerikou míru významu, která neodpovídá jejich skutečné závažnosti. Je pravda, že Evropané vydávají více na sociální stát než Američané a že zrušili trest smrti, kdežto mnohé americké státy ho stále používají. Když ale posloucháte, jak se o těchto skutečnostech mluví, zdálo by se, že se jedná o odlišné civilizace. Tento typ analýzy jde až tak daleko, že zpochybňuje dokonce i společné sdílení demokracie. Protože demokracie je dnes nesporně považována za dobrou věc, Amerika nemůže být skutečnou demokracií (pochopitelně pomineme, že je možné tvrdit, že oddanost demokracii představuje nejzákladnější příklad amerikanizace). A proto se tvrdí, že americký kapitalismus je výsměchem myšlence rovnosti nebo že nízká volební účast vylučuje Ameriku z tábora demokratických států.

Náprava roztržky

Rozumně uvažující člověk by dnes stěží popíral závažnost mnoha obvinění namířených proti „modernosti". Stejně tak by rozumně uvažující člověk nepopíral, že Amerika, jako jeden z nejmodernějších a nejmocnějších států, byla skutečným původcem mnoha trendů modernosti, které tak nevyhnutelně mají americké zabarvení. Je však možné to vše uznat bez ztotožnění modernosti s jediným národem či místem, jako kdyby problémy modernity byly výhradně amerického původu nebo jako by se s otázkou, jak je řešit, potýkali pouze Evropané a Američané nikoli. Antiamerikanismus se stal pro líného člověka únikem před řešením těchto otázek. Těm, kdo tuto nálepku používají, umožňuje vyhnout se konfrontaci s některými zapeklitými otázkami, k jejichž položení je nutí jejich vlastní analýza. Uvedu jeden do očí bijící příklad. Amerika je neustále kritizována, že je příliš moderní (například vytvořila „rychlé občerstvení"), s výjimkou situací, kdy je kritizována, že není dostatečně moderní (značná část populace je stále věřící).

Skutečný dialog mezi Amerikou a Evropou bude možný až tehdy, když Evropané zahájí dlouhý a namáhavý proces osvobození se z okovů antiamerikanismu - proces, který už naštěstí několik odvážných evropských intelektuálů podnítilo. Ale je rovněž důležité, aby Američané neudělali tu chybu, že by antiamerikanismus využívali jako záminku k ignorování kritiky namířené proti jejich zemi. Tento sklon je typičtější pro konzervativní intelektuály než pro liberály, kteří argumentům antiamerických myslitelů tradičně naslouchali s úctou. Řada konzervativních názorů z poslední doby až příliš rychle odmítala výhrady vůči současnému americkému strategickému myšlení a hned byla hotova je přisoudit, bez dostatečné analýzy, nejhorším prvkům z historického arzenálu antiamerikanismu, od antitechnologismu po antisemitismus. Bylo by více než ironické - bylo by tragické - kdybychom při boji s antiamerikanismem přijali ideologii antievropanství.

Profesor politických věd na University of Virginia a spoluautor knihy The Perfect Tie: The True Story of the 2000 Presidential Election (Rowman & Littlefield, 2001).

Podle časopisu The Public Interest, léto 2003, připravil Jiří Svoboda.