Hra o genocidu

Hra o genocidu

Michal Petřík

Je velmi těžké psát článek na takto tragické téma. Cesta ke lži. To je asi nejlepší charakteristika dnešní nové evropské pojmové vlny, v jejímž důsledku může být rozdmýchána nacionální vášeň a nenávist, může být pošlapáno to, co vzniklo v poválečných desetiletích mírové spolupráce evropských států, a může dojít ke zneuctění památky těch, kteří obětovali své životy v boji proti nacismu.

Film Alphaville Jeana Luca Godarda, jednoho z autorů francouzské nové vlny, podává zprávu o světě, ve kterém se snaží jakýsi univerzální mozek určovat lidem nové významy slov a kde jsou trestáni a popravováni ti, kteří se nechovají podle univerzálního počítače Alfa 60 dostatečně racionálně. Takový svět nemůže být ničím jiným než zrůdným totalitním, nesvobodným režimem, který utiskuje a ničí život člověka.

Několik poválečných desetiletí jsme všichni žili v domnění, že se nemusíme dívat do slovníku, abychom zjistili, co rozumět pod pojmem genocida. I z etymologického pohledu je věc jasná: jde o zničení, vyhubení genomu, čili všech jeho nositelů. Jedná se o záměrné, vědomé vyhlazování, hubení, ničení předem definované skupiny lidí, a to na základě jejich dědičných znaků, nejčastěji rasových, národních, etnických či náboženských. Všem je dostatečně známo, jakým záměrným, vědomě plánovaným zločinem bylo genocidium takzvaných méněcenných národů a ras, prováděné jednotlivými mocenskými složkami nacistického německého státu.

V hodnocení uplynulých událostí jde vždy o to, aby nedocházelo k ahistorickým posunům v jejich vnímání a interpretaci. U značné části německé veřejnosti však k tomuto posunu bohužel již došlo. Za jednou provždy dané nelze považovat nic, a ačkoliv došlo k poválečné denacifikaci, nikdy neexistují záruky, že nemůže dojít k nějakým novým, dalším dezinterpretacím, ahistorickým nánosům, nepravdivým překroucením příčin a následků či k zamlčení skutečné podstaty německého nacismu a jeho historické jedinečnosti.

Zápůjčka pojmu „genocida" je dnes v módě. Loňský sraz sudetoněmeckého landsmanšaftu měl motto „Vyhnání je genocida", letošním mottem bylo „Vyhnání je vyvraždění národa, právo na vlast patří k budoucnosti". Bernd Posselt na patnácté českoněmecké konferenci o poválečném transferu prohlásil, že „vyhnání bylo genocidium a totéž, co vymýcení existence národa". To vše ukazuje, že se dnes stává samozřejmým něco, co až dosud bylo zcela nepředstavitelné.

Německo v tom není samo - obdobně se s pojmem genocida experimentuje i ve Francii. Ačkoliv zákon musí ještě projednat Senát a podepsat prezident, francouzské Národní shromáždění přijalo normu o trestnosti popírání „genocidy" Arménů ze strany Turků za první světové války. Dnes, po devadesáti letech, nemá zcela nezúčastněná země (nejde o sousední stát Turecka, natož Arménie) nic lepšího na starosti, než svým zákonem označovat určité zacházení za genocidu a zároveň popírání tohoto tvrzení za trestný čin!

Jde zde o slova, o jejich užití. To, co bylo až dosud zcela nezpochybnitelným, tedy obecná shoda ohledně jednoznačnosti pojmu genocida, je náhle relativizováno. Tehdejší Osmanská říše se pod náporem války hroutila a tamní Arméni otevřeně spolupracovali s cizími mocnostmi, zejména s Ruskem, které útočilo na zemi z východu a činilo si územní nároky. Není sebemenšího sporu o tom, že Arméni v tomto období velmi trpěli, ale i oni páchali nemalá zvěrstva na Turcích a příslušnících dalších muslimských národů - a oběti se počítaly v desítkách tisíc.

Znovu opakuji: podle mezinárodních konvencí se rozumí genocidou takové vyhlazování či likvidování dané skupiny lidí, které má za cíl zcela nebo částečně zničit národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu. Z francouzských snah lze vyčíst nízkou a účelovou hru s cílem zabránit užšímu zapojení Turecka do evropských integračních struktur z důvodů francouzské rivality, nezvládnuté imigrace, žárlivosti či obavy ze ztráty exkluzivity v mnohých oblastech. Podobné je to s německými vysídleneckými spolky.

Hra o genocidu, kterou dnes v Evropě mnozí rozehrávají, je nebezpečná. Nenechme si vzít naše slova. Jsme to my, kdo jim má právo dávat jejich obsah. Již Konfucius věděl, že ztratí-li slova svůj význam, ztratí lidé svou svobodu.