Íránský jaderný program: řešení v nedohlednu

Již téměř čtyři roky se mezinárodní společenství snaží vyřešit problém íránského jaderného programu. Během této doby proběhlo několik nadějných jednání, jejich celkový výsledek však zůstává nulový. Není proto divu, že se stále častěji objevují hlasy volající po radikálním vojenském zásahu a "definitivním" řešení íránského jaderného problému. Vojenský zásah (ať už si pod tímto pojmem představíme cokoliv) je však v daném případě velmi pochybným východiskem, které by více problémů vyvolávalo, než kolik by jich řešilo. Proč tomu tak je? Mají západní diplomaté tváří v tvář "teheránským fanatikům" šanci vyjednat přijatelné řešení? A pokud takové řešení existuje, proč o něj v současnosti nikdo neusiluje?

Hodný a zlý policajt

Problém íránského jaderného programu, tak jak jej dnes známe, vznikl krátce poté, co v prosinci 2002 americké televizní stanice uveřejnily satelitní snímky dokazující, že Írán v rámci svého civilního jaderného programu podniká významné aktivity, které nedeklaroval Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE). Spojené státy na zveřejnění okamžitě reagovaly pohrůžkou sankcí a předání případu Radě bezpečnosti (RB) OSN. Do celé záležitosti se překvapivě energicky vložila i Evropská unie, respektive zástupci Německa, Velké Británie a Francie, označovaní jako EU-3. Toto neformální uskupení donutilo Írán k pokání (v podobě přijetí Dodatkového protokolu ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní) a doznání (v podobě plné spolupráce s inspektory MAAE). Evropané předložili Íránu jasně formulovanou nabídku. Výměnou za to, že se vzdá aktivit, jež je možné zneužít pro vojenské účely (obohacování uranu), dostane se mu plného začlenění do mezinárodního společenství a široké politické a zejména ekonomické spolupráce s Evropskou unií. Pro případ, že by Írán tuto velkorysou nabídku odmítl, deklarovali Evropané odhodlanost předat jej do rukou "zlého policajta" - Spojených států - a přejít k tvrdším metodám řešení.

V prosinci 2004 se po podpisu tzv. pařížské dohody zdálo, že taktika Evropanů a účinnost jejich "měkké moci" je funkční alternativou k postupu, který prosazovaly Spojené státy. Írán se v rámci procesu budování vzájemné důvěry vzdal veškerých aktivit spojených s obohacováním uranu. Jako vzorná smluvní strana se však choval pouhých několik málo měsíců a již v dubnu 2005 prohlašoval, že z uzavřené dohody pro Írán nevyplývají žádné právní závazky. Definitivní zhroucení jednání přinesl výsledek íránských prezidentských voleb.

Kdo je Mahmúd Ahmadínežád?

Letité snahy předešlých íránských představitelů o zlepšení obrazu islámské republiky ve světě byly během několika měsíců úřadování nového prezidenta převálcovány. Výroky o vymazání Izraele z mapy (o to pozoruhodnější, že na žádné íránské oficiální mapě Izrael nenajdete) či popírání holocaustu vyvolaly ve světě vlnu pobouření. Jejich autorem je muž, jehož jméno se velmi rychle naučili vyslovovat politici i žurnalisté po celém světě - Mahmúd Ahmadínežád (či přesněji Ahmadí-Nežád).

Zvolení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem Íránu 24. června 2005 bylo překvapením nejen pro mnohé západní analytiky, ale i pro Íránce samotné. V širší povědomí vstoupil Ahmadínežád až v roce 2003, kdy se stal starostou Teheránu. Během svého působení se proslavil náboženským konzervatismem (prosadil například oddělení výtahů pro muže a ženy na teheránských úřadech či pohřbení padlých z íránsko-irácké války na hlavním teheránském náměstí) a populismem. Populistická byla i jeho volební kampaň, v níž voličům sliboval například spravedlivější dělení zisků z těžby ropy. Snaha o naplnění těchto slibů je patrná i z nárůstu íránského rozpočtu, který meziročně stoupl o neuvěřitelných 50 procent. Mnozí však upozorňují, že ani to k uspokojení všeobecných očekávání nebude stačit.

Jednu z možností, jak odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, skýtá prezidentovi jaderný program. O svém postupu v této otázce nenechal Ahmadínežád nikoho na pochybách, když už v průběhu prezidentské kampaně označoval vměšování do íránského "mírového" jaderného programu za nepřípustné. V jeho politice vůči Západu se mísí islamistická ideologie, nacionalismus a podezřívavost vůči vnějšímu světu. Jaderný program vnímá Ahmadínežád jako nezcizitelné právo a součást národního rozvoje, stejně jako záležitost posilující íránské mocenské postavení, a tím i jeho pozici v boji proti bezvěrcům na Blízkém východě.

Ahmadínežádův světonázor utříbily jeho zkušenosti z islámské revoluce (je podezříván z toho, že se podílel na zajetí rukojmí na americké ambasádě v letech 1979-1981) a účast v íránsko-irácké válce v letech 1980-1988. Poznatky, které si z války odnesl, říkají, že Írán ochrání svou suverenitu a integritu pouze spoléháním se na vlastní síly, nikoliv skrze mezinárodní společenství a mezinárodní právo, které nezabránilo Saddámu Husajnovi v masovém použití chemických zbraní vůči Íráncům. Ahmadínežád ve svých prohlášeních mnohokrát připomenul původ těchto zbraní a podporu, která se Iráku dostávala ze strany těch, kteří teď tak hlasitě vystupují v boji proti proliferaci zbraní hromadného ničení. Pokud Írán skutečně směřuje k získání jaderných zbraní, je jedním z důvodů i válečná zkušenost z osmdesátých let, která říká, že Irák zbraně použil proto, že jej Írán nebyl schopen od tohoto kroku efektivně odstrašit.

Íránsko-irácká válka je záležitostí, na kterou se Íránci snaží spíše zapomenout. Nikoliv však Mahmúd Ahmadínežád a lidé jeho generace, kteří dnes vehementně připomínají svou zkušenost a oprašují zašlou slávu revolučních myšlenek, které je svého času povzbuzovaly v boji proti sekulárnímu Iráku a bezvěrcům, kteří mu pomáhali.

Rizika vojenského řešení

Politická nemotornost íránského prezidenta v kombinaci s neoblomností v jednáních o zastavení jaderného programu neustále pobuřují západní politiky, kteří stále častěji spekulují o nejrůznějších možnostech řešení íránského problému. Naděje na diplomatické urovnání se zdá být nízká, přesto je veřejné mínění jak v Evropské unii, tak Spojených státech jednoznačně proti vojenskému řešení. Nejnovější vlnu širokého rozhořčení a kritiky přineslo nedávné zveřejnění informací (poprvé je přinesl 8. dubna magazín The New Yorker) o tom, že administrativa prezidenta George W. Bushe zvažuje plány vojenského řešení íránského jaderného problému. Skutečnost, že se podobná možnost na příslušných místech diskutuje a rozebírá, není nijak překvapivá; v ideálním případě by exekutiva jakéhokoli státu měla být připravena na veškeré možnosti, které jí její zahraničněpolitické angažmá může nastražit. Bylo by ovšem zarážející, kdyby analytici příslušných institucí došli k závěrům, že jakýkoli vojenský zásah by americké bezpečnostní zájmy spíše ochránil, nežli poškodil. Důvody pro toto konstatování je možné vysledovat hned v několika rovinách.

V podstatě nerealizovatelným řešením je regulérní pozemní invaze do Íránu. Spojené státy na takovouto operaci nemají dostatečné prostředky. Podobné řešení by podle odhadů předpokládalo nasazení minimálně půl miliónu mužů, což je při současných angažmá v Iráku a Afghánistánu nedosažitelné číslo. Navíc ztráty, které by Spojené státy v takovém případě utrpěly, by byly s válkou v Iráku nesrovnatelné. Íránská armáda je o třídu zdatnějším soupeřem s potenciálem velmi vážně poškozovat americké zájmy na celém Blízkém východě (vlastní balistické střely schopné zasahovat cíle v Perském zálivu a Izraeli).

Častěji je zvažován omezený preventivní letecký zásah proti íránským jaderným zařízením podobný izraelskému zásahu v iráckém Osiraku z roku 1981. Jak ukazují výsledky vzorové izraelské akce, je zřejmé, že i toto řešení skrývá mnohá úskalí. Podíváme-li se blíže na to, co izraelský zásah přinesl, je nutné konstatovat, že v podstatě nic. Rok 1981 není definitivní tečkou iráckého jaderného programu, nýbrž bodem jeho zásadní akcelerace. Po roce 1981 se irácký jaderný program diverzifikoval a rozrostl natolik, že o deset let později byl Irák podle mnohých odhadů pouhý rok od zkompletování jaderných zbraní. Letecký zásah nejenže nezlomil odhodlání Saddáma Husajna získat jaderné zbraně, nýbrž je umocnil. Jaké indicie říkají, že by tomu v případě íránského režimu a jeho jaderného programu mělo být jinak? Budou pak Spojené státy "ukončovat" íránský jaderný program v pravidelných intervalech?

Další ryze praktický problém pro letecký zásah představuje prostorová rozlehlost íránského programu, který rozhodně není koncentrován v několika málo špatně chráněných zařízeních. Je tomu přesně naopak. Navíc neexistuje jistota, že zasahující strana disponuje informacemi o všech íránských jaderných zařízeních. Měřítkem úspěchu letecké akce by nebylo to, kolik zařízení bylo zničeno, nýbrž kolik jich zničeno nebylo. Jaderný program by i z tohoto pohledu bylo možné maximálně přibrzdit, nikoliv eliminovat.

V případě vojenského zásahu by Írán byl schopen velmi účinně znepříjemňovat Spojeným státům život (a v důsledku celému mezinárodnímu společenství), především skrze obchod s ropou. Írán by mohl stáhnout vlastní ropu ze světových trhů, a tím zásadním způsobem zvýšit její cenu. Kromě toho by byl díky své geografické poloze při uzavření Hormuzského průlivu (či útoku svých řízených střel na toto místo) schopen efektivně blokovat veškerý ropný export z oblasti Perského zálivu.

Odplatné kapacity Íránu mohou být navýšeny i podporou terorismu proti americkým či západním cílům kdekoliv ve světě. Snaha o spolupráci s iráckou šíitskou většinou by byla vážně narušena a protiamerická rebelie by byla Íránem jistě štědře podporována. Proíránsky orientovaný Hizballáh dokáže operovat i mimo tradiční území Libanonu a Izraele. Vlna protiamerického odporu by teroristické akce mohla rozšířit i za hranici dosavadních íránských organizačních vzorců.

Destabilizace situace na Blízkém východě by doznala ještě povážlivějších rozměrů, než je tomu v současnosti. Další zemi s nefungujícím státním aparátem, neschopnou plnit některé základní funkce (jakou je zatím Irák), si tento strategický region nemůže dovolit.

Limity diplomatického řešení

Je možné, že v rétorické rovině zůstane vojenské řešení i nadále možností, o níž se občas bude spekulovat či kterou zejména americká strana "nebude vyvracet". V praktické rovině je ale zřejmé, že jiné než diplomatické řešení celého problému není možné. Zásadní otázkou však zůstává, co má být cílem diplomatického řešení, k jakému stavu se má celé jednání ubírat. Pro Spojené státy je největším problémem Íránu jeho islamistický režim, pro Evropskou unii jsou to íránské jaderné zbraně jako takové. Oba přístupy mají své významné nedostatky.

Přistupovat k jednání s jakoukoli politickou reprezentací s tím, že usiluji o její odstoupení nebo svržení, je postoj, který předem eliminuje možnost kompromisu. Zcela jasně to ukazují úspěšná jednání s Libyí, završená v prosinci roku 2003, na jejichž základě se Kaddáfího režim vzdal veškerých aktivit směřujících k produkci zbraní hromadného ničení. Podstatou tehdejšího přístupu britských vyjednavačů byl princip "změna politiky, nikoliv režimu". Kdykoli se Spojené státy do jednání pokusily propašovat jedince snažící se do projednávané agendy zahrnout i otázku charakteru libyjského politického zřízení (např. John Bolton či Condoleezza Riceová), bylo britskou stranou vyhrožováno, že nadějně rozpracovaná jednání okamžitě ukončí. Americká strana v tomto ohledu opakovaně ustoupila a Velká Británie tak spolu s dalšími evropskými partnery mohla vyjednat dohodu, jež je zřejmě nejzářivějším úspěchem neproliferační politiky posledních deseti let.

Základní východisko Evropské unie, tedy "nejaderný Írán s jakýmkoli režimem", je ale podstatně komplikovanější záležitostí. Základem tohoto přístupu je podezření, že Írán svými současnými aktivitami jednoznačně směřuje k zisku jaderných zbraní, což může, ale také nemusí být pravda. Írán v četných prohlášeních tuto možnost rezolutně odmítl. Evropský předpoklad proto značně limituje dosažení dohody, když s Íránem nakládá jako se stranou, která k jednáním nepřistupuje s čestnými úmysly.

Jaké základní indicie napovídají, že Írán skutečně usiluje o zisk jaderných zbraní? Předně je to utajování výzkumných aktivit a rozsáhlých laboratorních komplexů do roku 2002. Další známkou je velikost celého jaderného programu. Írán tvrdí, že zvládnutí celého cyklu výroby jaderné energie je jeho nezadatelným právem vyplývajícím ze Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Horečně však rozvíjí pouze technologie obohacování uranu, s čímž kontrastuje fakt, že se v zemi nacházejí pouze dva téměř dokončené komerční jaderné reaktory a v nejbližších deseti letech se žádný další pravděpodobně nedostaví. Aktivity vedoucí ke zvládnutí velice nákladné výroby jaderného paliva pro takto omezený energetický sektor jsou z ekonomického hlediska zcela iracionální.

Dalším důvodem pro podezřívavost vůči íránským jaderným ambicím je skutečnost, že situace této země souhlasí s mnoha vzorci proliferačního chování, které známe z dřívějška. Jinak řečeno, Írán má mnoho dobrých důvodů jaderné zbraně skutečně získat. Prostý pohled na mapu říká, že pouze severní hranice (Arménie, Ázerbájdžán, Turkmenistán) představuje území, z něhož Íránu nehrozí žádné zvláštní nebezpečí. Ve všech ostatních sousedních státech jsou buďto přítomny americké jednotky (Afghánistán, Irák, Saudská Arábie, Turecko), nebo jde o země, které jsou významnými americkými spojenci (Pákistán). Kromě bezpečnostních důvodů tu ale existují i další. Jaderné zbraně jsou v některých částech světa stále vnímány jako prestižní záležitost, navíc - pokud by je Írán skutečně získal - byla by velmi posílena jeho role na celém Blízkém východě. Írán by mohl poskytnout bezpečnostní záruky (tzv. jaderný deštník) spřáteleným zemím. Jeho zahraniční politika by se tak stala podstatně asertivnější, zatímco role Spojených států v regionu by byla umenšena.

Další motiv by Íránu přibyl v okamžiku, kdy by jej Evropská unie a Spojené státy svým postupem přivedly do úplné mezinárodní izolace. Pokud jsou řeči o ekonomických sankcích na jedné straně a rétorická cvičení o nezadatelném právu na rozvoj mírových technologií na straně druhé pouze "kulturistikou", kdy se oba rivalové před sebou navzájem natřásají a ukazují si svaly, pak je možné, že se ještě dočkáme překvapivého zvratu v podobě vzájemně uspokojivé dohody. Lze však jen stěží očekávat, že by Spojené státy po téměř čtvrtstoletí přistoupily na přímá či dvoustranná jednání s Íránem bez toho, že by se od těchto jednání předem dal očekávat pozitivní výsledek. Ten většinou přinášejí negociace, které jsou vedeny v tichosti a dlouhodobě předjednávány. Současná atmosféra silných slov na obou stranách podobný vývoj v podstatě znemožňuje, protože ústupek od neustále opakovaných požadavků by mohl být v domácích politických kruzích vykládán jako projev slabosti.

Jak by tedy mohlo vypadat životaschopné diplomatické řešení? Předně (nepříliš překvapivě) musejí obě strany v mnohém ustoupit. Íránu by mělo být dovoleno provádět obohacování uranu, nicméně maximálně v laboratorním rozsahu a pod bezpodmínečným dohledem MAAE. Írán by tak získal nízko obohacený, vojensky nezneužitelný uran, jehož množství by nepřesáhlo několik gramů ročně (pro jadernou zbraň je nutné získat nejméně 50 kg). Palivo pro jeho jaderný reaktor v Bušeru by dodávalo Rusko (vzhledem k různým technickým omezením tomu stejně nemůže být jinak). Toto řešení by umožnilo íránským politikům zachovat si před veřejností tvář, jelikož by uhájili "nezcizitelné" právo Íránu na obohacování uranu a mírový jaderný výzkum, a zároveň by ubezpečili Západ o tom, že Írán v dohledné době nezíská jaderné zbraně.

Pokud se kdy dočkáme diplomatického řešení, bude se nejspíš pohybovat ve zmíněných mantinelech. Bohužel se v současnosti zdá pravděpodobnější, že nás i v nadcházejících měsících čeká mnoho silných slov a prodlužování současné patové situace. Poté, co 30. dubna vypršela lhůta Rady bezpečnosti OSN, v níž měl Írán ukončit aktivity spojené s obohacováním uranu, nadchází kritické období. V něm se členové Rady musejí shodnout na společném postupu a přijetí sankcí. Najdou-li zainteresované strany nějaké řešení a vyzní-li celý tento proces jinak než do ztracena, bude to velkým překvapením.

Autor je interním doktorandem působícím na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.