Jak polské elity ovládají populismus

Jak polské elity ovládají populismus

Artur Wolek

Pojem populismus nebudí mezi vědci a politiky dobré asociace, a přece se v intelektuálním prostředí vyskytuje tak často, že pokud se pokoušíme pochopit politiku, uchylujeme se k němu takřka bezděčně. V praxi veřejných diskusí se jeho významové pole skutečně rozšiřuje natolik, že se vztahuje téměř ke všem neobvyklým nebo nekonvenčním formám politické mobilizace.1 Navíc má „populismus" tak silný emocionální a axiologický náboj, že ti, kdo neakceptují určitou formu politické praxe, používají pro ni zpravidla právě tento výraz. Pokud německý odborník dospívá k závěru, že v zemích střední Evropy představovaly populistické strany po roce 1989 vždy více než 40 procent parlamentních mandátů a že na Slovensku nebo v Polsku to bylo přes 50 procent, pak „populismus" coby prostředek chápání reality postrádá smysl.2 Velká část publicistů a vědců jej odmítá používat a polský pravicový politik se raději uchýlí k invektivě, než aby konkurenta nazval populistou a přidal se tak ke sboru liberálních omílačů tohoto pojmu.

Eliminaci „populismu" z jazyka, jímž pojednáváme o politice, bychom však připustit neměli. Vždyť je to pojem, který upozorňuje na jistý aspekt moderní zastupitelské demokracie, jemuž jsme nepřivykli, který naše myšlení neovládlo.

Zastupitelská demokracie totiž předpokládá, že lze určit, který politický reprezentant má reálnou moc, a v případě potřeby jej pohnat k zodpovědnosti. Populismus vzniká tam, kde roste pocit bezmoci vůči vládnoucím, a to buď z důvodu jejich odtrženosti či zkorumpovanosti, anebo kvůli netransparentnímu charakteru stávající demokracie. Tam, kde neexistuje dominantní centrum, které by právoplatně rozhodovalo o veřejných záležitostech, kde se rozhoduje cestou chabě formalizované licitace různých mocenských vrstev a orgánů, stran, zájmových skupin, expertů - tam lze o zodpovědnosti vůči voličům mluvit sotva. Voliči si těžko mohou zachovat vliv na politiku, ba i pocit, že takový vliv mají.3 S tímto problémem se potýká většina současných demokracií.

Pokud - často nezávisle na deficitu demokratické zodpovědnosti - nastane krize, může „kulturní leitmotiv" nedůvěry vůči vládnoucím elitám přerůst v plnokrevný politický populismus.4 Základním rysem takového hnutí je pak jeho antiestablishmentový ráz projevující se zavržením status quo - pravidel hry považovaných dosud na nezpochybnitelné, jakož i použitím metod a odvoláním se k idejím, které byly dosud z veřejného prostoru vyloučeny.5

Populismus coby reakce na přílišnou komplikovanost moderní demokracie usiluje o zjednodušení jak světa politiky, tak řešení jeho problémů. Neodmyslitelným rysem populismu je tedy uvažování v kategoriích dichotomie odtržené, zkorumpované elity versus obyčejný člověk nebo lid, tábor vlastenců versus úplatné elity. Jeho důsledkem je pak emotivní, často přímo agresivní tón politického diskursu, jejž udávají populisté, protože základní pohon jednání populistů má negativní ráz. Populisté především říkají elitám: „Odejděte".

Mimo tyto základní rysy jsou odstíny populismu závislé na jeho okolnostech, realitě, na niž reaguje. Nemá žádné ideologické jádro, přesvědčení či hodnoty, které by vždy obhajoval, nýbrž si hesla a programové návrhy vypůjčuje od všech dostupných ideologií a stran, levicových i pravicových.

V Polsku takto chápaný, evidentní populismus coby významná politická síla neexistuje přinejmenším od dob vzestupu a pádu bývalého polsko-kanadského emigranta Stana Tymińského počátkem 90. let 20. století. Neexistují totiž hnutí, která by důsledně, podle výše zmíněných pravidel, zavrhovala zastupitelskou demokracii a navrhovala její nahrazení nějakou plebiscitní formou vztahu vládnoucí-ovládaný.6 Polští a zřejmě ani obecněji středoevropští populisté netíhnou k institucionálním experimentům. Symboly středoevropského populismu, Vladimír Mečiar a Franjo Tudjman, jsou současně otci zcela standardních liberálních ústav založených na principu reprezentace, které ostatně poté, co byly přijaty, raději obcházeli, než by je měnili. Středoevropským populistům jsou proti mysli spíše současní poslanci než parlamentarismus jako takový; chtějí omezit moc ústavních soudů, ale ne je zrušit či ovládnout, vadí jim konkrétní nekompetentní úředníci, ne samotná byrokracie, usilují o změnu personálního složení vládnoucích elit, ne o přeformátování vztahu elity-voliči.

Tady zřejmě spočívá nejzřejmější rozdíl mezi reálným polským populismem a ideálním typem populistického hnutí. Polští populisté přistupují velmi skepticky k heslu „Vox populi, vox dei", k přesvědčení, že lid má právo v každém okamžiku zpochybnit stávající řád či instituce, k oslabení mechanismů způsobujících dělení na elity a masy. Ve skutečnosti polská populistická hnutí, i pokud nebyla dílem elit (zcela jistě jím byla národně katolická Liga polských rodin či antikatolické Hnutí Palikota), rychle se transformovala ve více či méně standardní politické strany oligarchického rázu (Sebeobrana Andrzeje Leppera). Výrazně voličům sdělovala, že právě ona jsou jediným nástrojem boje s dosavadními elitami, jediným prostředníkem projevu odporu.

Tento specifický, nedůsledný polský populismus byl v Polsku na vzestupu v letech 2003-2004. Díky korupční aféře spojené se jménem filmového producenta Lwa Rywina, která zasáhla nejbližší okruh tehdejšího postkomunistického premiéra a novinářské elity spojené s někdejším disentem v rámci hnutí Solidarita, vyšla najevo absence legitimity polské demokracie neformálních dohod a institucí, jak se formovala na počátku 90. let 20. století. O nutnosti její zásadní proměny i o nutnosti odchodu elit, které za ni nesly zodpovědnost, začali mluvit nejen představitelé okrajových pravicových uskupení, ale také publicisté - a následně i politici - hlavního proudu.

Polský mediální trh procházel tehdy překotnými změnami, díky nimž byla oslabena převaha elit, které jej v předchozím desetiletí ovládaly. V roce 2003 začal vycházet první celostátní ryze bulvární deník, který při tvorbě své pozice stavěl na přízni čtenářů, ne na akceptaci „shora". Nedlouho předtím začala vysílat první čtyřiadvacetihodinová informační televize, které v Polsku nově definovala obsah „události" a stala se předvojem polské videodemokracie.

Všechny tyto nové hlasy zaznívaly populisticky. Upozorňovaly totiž na alienaci „politické třídy", na silnou homogenizaci politických, ekonomických a novinářských elit, na jejich nezodpovědnost vůči občanům, na institucionální vady polské demokracie, které takový vývoj událostí umožňovaly. Ačkoliv návrhy řešení polských problémů na počátku nového tisíciletí často nepostrádaly vytříbenost, která je populistům cizí, hlavní tón politické diskuse nepochybně udávala zjednodušující a emotivní hesla zaznívající u řečnického pultu v parlamentu a v televizních šotech („Je zapotřebí prásknout do koní", „Musíme převrhnout ten hráčský stůl", „Konec [poklidného] Versailles").

Dalo by se tedy říci, že před volbami 2005 získala celá polská politika populistický ráz. Nejenže se strany uchylovaly k populistickým metodám mobilizace či komunikace (tradičně označovaným jako demagogie), ale podstatou polské politiky se stalo zpochybňování zavedeného pořádku 90. let, ve jménu obnovení demokratických mechanismů reprezentace. Jak totiž píše Paul Taggart, populismus „má moc měnit pravidla hry závazná v zastupitelské politice, protože na tato pravidla pohlíží podezřívavě; už sama jeho existence budí nejasné pochyby o povaze hry," mění se styl, jakým je vedena diskuse, jakým se artikulují problémy a mobilizují voliči.7

Volby 2005 otevřely nejpodivnější, dosud trvající fázi polského nekonsekventního populismu. Dějiny populistických hnutí dokládají, že populisté, pokud se dostali k moci, nejsou pro voliče většinou už tak atraktivní a končí jako řadoví politici. Přestávají zkrátka reprezentovat protest občanů, a pokud se pokoušejí o naplnění svých požadavků, jsou nuceni konfrontovat se s realitou všedního dne, navrhovat konkrétní pozitivní řešení, která lze sotva vměstnat do dichotomického populistického schématu uvažování. Pokud se populistům po převzetí moci daří, podřezávají si sami pod sebou větev, protože pocit ostré krize, a tudíž populistická mobilizace, ochabuje. Pokud se jim nedaří, bývají odmítnuti jako další skupina nekompetentních politiků, kteří neplní vlastní sliby.

V Polsku se nenaplnila ani jedna z těchto variant. Strana Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského na jedné straně nedokázala změnit pravidla ovládající polskou politiku, na druhé straně způsobila, že spokojenost Poláků s vlastní životní situací (nikoliv však s establishmentem) vzrostla. Přesto se Právu a spravedlnosti podařilo zachovat mobilizaci vlastních voličů, předčasné volby v roce 2007 prohrálo jen s malým rozdílem a zachovalo si status hlavní opoziční strany. Občanská platforma (PO), vládnoucí od roku 2007, zvítězila i v následujících volbách, a nadále vede v průzkumech veřejného mínění - navzdory dalším a dalším politickým katastrofám a navzdory tomu, že její kabinet pod taktovkou Donalda Tuska se už mezi Poláky popularitě netěší.

K těmto jevům, z hlediska politologa překvapivým, mohlo dojít díky tomu, že elity Práva a spravedlnosti i Občanské platformy ovládly specifickou formu polského populismu první dekády nového tisíciletí. Robert Barr píše, že populistické hnutí z definice nemohou vytvořit „insideři", příslušníci dosavadních politických elit, protože „nejsou s to nabídnout hodnověrnou atraktivní image antiestablishmentu".8 Politici PO i PiS se jednak v letech 2003-2005 prezentovali jako věrohodná alternativa elit vládnoucích v Polsku od počátku 90. let, a navíc tento svůj obraz dokázali zachovat. V případě PiS k tomu došlo díky jeho politice „boje proti vládnoucím strukturám", ale také díky koalici s Ligou polských rodin a Sebeobranou, které establishment jednoznačně marginalizoval. Straně Jarosława Kaczyńského se tak podařilo vytvořit dichotomickou realitu, v níž vláda bojovala proti establishmentu, a díky tomu se sama neocitla mezi elitami. Vnitrokoaliční spory ve vnímání voličů Ligy polských rodin a Sebeobrany tuto vizi jednotného tábora odpůrců establishmentu evidentně nenarušily - ve volbách v roce 2007 totiž dali své hlasy PiSu.

Občanská platforma konstruovala svou důvěryhodnost jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že její elektorát sestával z osob, které ve vlastním vnímání dosáhly životního úspěchu, anebo se domnívaly, že jej mají na dosah, odvolávala se k jejich panickému strachu o vlastní status, pokud lze mírně zneužít pojem Charlese Wrighta Millse.9 Pokud „šílenci z PiSu" bojují s elitami, s lidmi, kterým se v životě zkrátka daří, pak je PO jedinou bariérou proti přehmatům PiSovské moci. Noví vládci z PiS jsou elitou uzurpátorů, odtrženou od občanů, ideologicky zaslepenou, a PO hájí normální, poklidně (a úspěšně) pracující lidi. Platforma tedy podporovala lékaře zneklidněné spektakulárním bojem PiS s korupcí ve zdravotnictví, vědce a novináře odmítající předkládat lustrační osvědčení, soudce pobouřené kritikou svého působení v 90. letech atd.

Navíc se Platformě i po vyhraných volbách podařilo udržet status jediné věrohodné bariéry před „šílenci z PiSu". Bylo to možné díky tomu, že obě strany udržovaly co nejhlubší polarizaci postojů a dichotomii politického diskursu, což je samo o sobě vlastností populismu.

Ten elity PO i PiS potřebovaly, protože jak v souvislosti s analogickou situací v Maďarsku píše Emilia Palonen, „polarizace řeší původní problém fragmentace [politických stran], absence jednoty, protože vytváří hranici, která opodstatňuje dvoupólovou existenci obou komunit. Ta vyžaduje permanentní artikulaci, tedy neustálé broušení ostří antagonismu, protože nové dělení nebo požadavky, které by jinak vyvstaly, by stav polarizace mohly narušit."10

Polský populismus po roce 2005 tedy nepotřebuje k tomu, aby byl antiestablishmentový, skutečný establishment. Tento základní negativní impuls populismu je uspokojen vystupováním proti druhé straně politického sporu. Právě skutečnost, že vystupujeme proti druhé straně, opravňuje k reprezentaci řadových občanů a k nesouhlasu s danými pravidly hry. Obě strany tedy v době, kdy vládly, používaly k boji s politickými protivníky prokuraturu a zvláštní služby, žádná z nich se nevyhýbala porušování procedur, aby ukázala svou starost o obyčejné lidi, obě se, pokud byly v opozici, s oblibou, ač nepříliš úspěšně opíraly o radikální protivládní demonstrace.

Dichotomická forma veřejného diskursu nejenže umožňuje prezentovat sebe i protivníka jako monolit, ale umožňuje zastírat nejednoznačnost používaných pojmů a navrhovaných řešení. Lze tak mobilizovat určité voliče bez antagonizace jiných. Pouze ve stínu „šílenců z PiSu" tvoří lékárník z městečka u německých hranic, varšavský právník i oligarcha Jan Kulczyk jedinou skupinu normálních lidí, kteří mají úspěch - a jenom ve srovnání ze „stranou zrady" jsou nezaměstnaný dělník z loděnic, historik držící hladovku na protest proti změnám učebních osnov a šéf pravicové kampeličky SKOK zkrátka vlastenci.

Pokud je tomu skutečně tak, jak píší Smilov a Krastev, a pojem „populismus" má smysl užívat proto, že lépe než jakýkoliv jiný pojem vystihuje „povahu výzev, jakým čelí liberální demokracie", podstatu klesající atraktivity liberálních řešení, pak je to v případě polského nedůsledného populismu ještě evidentnější. Ačkoliv liberální kritici tvrdí, že podstatou polského populismu je „porušování liberálních tabu" a inklinace k „diskriminační politice" vůči různým menšinovým skupinám, podstatou polského populismu je ve skutečnosti tendence k eliminaci politiky jako takové.11

Populismus je totiž především kulturním hnutím, snahou o svržení establishmentu. Politika mu slouží coby nástroj, protože se v ní ztělesňuje jednání vládnoucích vrstev s jejich nepochopitelnými rituály, komplikovanými procedurami, právem, které nezaručuje spravedlnost, nesplněnými sliby atd. Populisté nemohou do politiky jen tak jednoduše vstoupit, vést business as usual, protože ztratí důvěru těch, pro které je politika totožná se světem establishmentu, proti němuž protestují.

Elity PiS a PO to pochopily a nabídly polarizaci - realitu permanentně hrozící katastrofy, která vyžaduje neustálou mobilizaci. O politice takovým jazykem dlouho mluvit nelze. A skutečně - cenou za polarizaci bylo přenesení konfliktu do oblasti morálky. Netýká se už politických záležitostí - daní, přerozdělování, hospodářské politiky, ale morálky: vlastenectví a zrady, čestnosti a přetvářky, dobra a zla. Odsud je už jen krok k politickému užití náboženských symbolů, a politici PO a PiS ten krok učinili.

Politická volba ztrácí v tomto kontextu smysl, protože podstatou rivality stran už není nabízení alternativ v oblasti veřejné politiky, ale řízení emocí voličů (příslušníků bojujících komunit). Polarizovaný „diskurs" nelegitimizuje jakékoliv komplikovanější politické iniciativy, protože ty by předpokládaly utišení řeči emocí a morálky a aplikaci obecně závazných hodnotících kritérií na politiku. Ta ovšem neexistují, protože podstatou politiky se stalo zavržení pravidel hry ve jménu boje o morální hodnoty.

Západní badatelé populismu často upozorňují, že má na demokracii pozitivní dopad. Signalizuje elitám, podobně jako horečka v případě lidského organismu, že jejich schopnost reprezentovat občany je ohrožena. Podobně jako horečka tedy vyvolává reakci - oživuje veřejný diskurs, připomíná elitám, že musejí neustále dokazovat vlastní způsobilost k reprezentaci občanů, čímž posiluje legitimitu celého demokratického systému.12 Měl-li polský populismus takovéto důsledky, volby v roce 2005 jim učinily přítrž. Politici PiS a PO se nejen naučili s horečkou žít, ale dokážou vysokou teplotu používat k přiživování podpory pro své kroky i opomenutí. Elity ovládly antiestablishmentový populismus.

Poznámky

1. Y. Mény, Y. Surel, Zasadnicza dwuznaczność populizmu, in: Demokracja w obliczu populizmu, Y. Mény, Y. Surel (red.), Oficyna Naukowa, Varšava 2007, str. 33.

2. K.-O. Lang, Populism in Central and Eastern Europe - A Threat to Democracy Or Just Political Folklore?, „Slovak Foreign Policy Affairs" 2005, Spring, str. 13.

3. M. Canavan, Polityka dla ludzi. Populizm jako ideologia demokracji, in: Demokracja w obliczu populizmu... op. cit., str. 58; Y. Papadopoulos, Populizm, demokracja i współczesny model rządzenia, in: tamtéž, str. 97.

4. P. Taggart, Populizm i patologie polityki przedstawicielskiej, in: tamtéž, str. 119.

5. J. Szacki, Wstęp, in: tamtéž, str. 19-21.

6. „Populismus bezpodmínečně zavrhuje princip reprezentace," píší Mény a Surel, což je v jejich pojetí definiční vlastnost. Viz Y. Mény, Y. Surel, op. cit., str. 48.

7. P. Taggart, op. cit., str. 126.

8. R. B. Barr, Populists, Outsiders, and Anti-Establishment Politics, „Party Politics" 2009/1, str. 38.

9. C. Wright Mills, White Collar: The American Middle Classes, Oxford University Press, Oxford, 2002, str. 254-257.

10. E. Palonen, Political Polarisation and Populism in Contemporary Hungary, „Parliamentary Affairs" 2009/2 (62), str. 328.

11. D. Smilov, I. Krastev, The Rise of Populism in Eastern Europe: Policy Paper, in: Populist Politics and Liberal Democracy in Central And Eastern Europe, G.Mesežnikov, O.Gyárfášová, D. Smilov (red.), Institute for Public Affairs, Bratislava 2008, str. 7-10.

12. Y. Meny, Y. Surel, op. cit., str. 45-47.

Autor je politolog a vědecký pracovník Ústavu politických studií Polské akademie věd, přednáší také na Akademii Ignatianum v Krakově. Zabývá se politikou zemí střední Evorpy, polskou politiku komentuje mj. pro deník „Rzeczpospolita" a televizi TVN24.

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován coby reakce na článek Josefa Mlejnka jr. v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.