Jak se vyhnout euru?

Vláda nedávno schválila tzv. konvergenční program, chystá se zveřejnit národní plán zavedení eura a může se zdát, že instalaci společné evropské měny v Česku (alespoň z procedurálního hlediska) nestojí nic v cestě. Existuje však cela řada dobrých důvodů, proč do eurozóny nespěchat. Jak na to a jaká jsou rizika?

Východiskem veškerých úvah musí nutně být podmínky, za nichž ČR vstoupila do EU a jež jsou explicitně definovány v tzv. přístupové smlouvě. Ta hovoří jednoznačně: ČR se ode dne svého přistoupení účastní hospodářské a měnové unie, ale vztahuje se na ni výjimka. Euro přijmout musí, ale není dáno kdy. Unie pouze stanovuje, jaká kriteria musí aspirant eurozóny splňovat.

Inspiraci pro oddálení přijetí eura lze hledat především ve Švédsku. To dlouhodobě tzv. konvergenční kriteria neplní, tudíž se k přijetí společné měny prozatím nekvalifikovalo, navíc zde v roce 2003 proběhlo referendum, v němž občané euro poměrem 56:42 (při 81% účasti) odmítli.

Státům, na které s vztahuje výjimka, je z hlediska načasování přijetí společné měny dána relativní volnost, byť politický tlak je může motivovat ke krokům opačným. Zde však může zafungovat právě referendum, které nejenže vyšle signál směrem k EU, ale zároveň umožní národním politikům přesunout břímě rozhodnutí na jednotlivé občany (ať už si o tom myslíme cokoli).

Jaká jsou rizika takového postupu? Předně je možné (byť nyní tomu nic nenasvědčuje), že se pro nás přijetí společné měny stane otázkou nutnosti. I když lze konvergenční kriteria neplnit a záměrně zůstávat bez eura, jejich dodržování není zcela iracionální. Pokud se tak ovšem stane, ČR s největší pravděpodobností přijde o svůj výjimečný status. Právě v tomto směru se jako nejlepší volba může jevit lidové hlasování. V případě ČR však taková eventualita není bez komplikací. Pomineme-li, že referendum může být považováno za „zbytečné", neboť ČR se k přijetí eura fakticky připojila již ratifikací přístupové smlouvy, je notoricky známo, že český právní řád nedisponuje zákonem o obecném referendu a jakékoli pokusy (byť zaměřené jen na speciální normu) budou vždy z mnoha důvodů vysoce sporné. Navíc i kdyby nakonec byl nějaký zákon přijat, nejenže neexistuje záruka, že referendum bude mít vůči EU zamýšlený efekt, ale především nelze předvídat, jak se k němu postaví čeští voliči.

Švédsko bylo ve snazší pozici. Bylo součástí víceméně „bezproblémové" vlny rozšíření a síla „politického signálu" potřebného vůči EU nemusela být zas až tak výrazná. Navíc jeho ambice nepřijímat euro byla už dlouho před referendem známa. Pozice ČR je nesrovnatelně komplikovanější: do EU vstoupila v rámci doposud největší vlny států a proti euru se otevřeně nepostavila. Opomínat nelze ani to, že ČR v rámci EU hledá pro své kroky politickou podporu jen obtížně.

Co se týče otázky vztahu lidového hlasování a českých voličů, nelze neodkázat na známé výtky, že referenda jsou ze své podstaty náchylnější vůči aktuálním náladám voličstva, resp. kampaním, které mají ovlivnit jejich výsledek. Ostatně jednoznačně se to ukázalo v případě lidového hlasování, které proběhlo v souvislosti se vstupem do EU. Proto je kalkul s referendem poněkud riskantní: při konstruování jeho parametrů je jen obtížně určitelné, zda povede k předpokládanému výsledku.

Jako nejpředvídatelnější se jeví cesta neplnění konvergenčních kritérií, a to v jejich celku. Kromě pěti známých kritérií zde spadají např. i legislativní požadavky, jejichž neakceptování může přijetí eura fakticky zabránit. Švédsko např. nepřizpůsobilo svou legislativu nezávislému statutu Evropské centrální banky (v případě ČR by se jednalo mj. o oddálení novely zákona o ČNB).

Další z možností je nepřistoupení ke kurzovému mechanismu ERM II, i když ostatní konvergenční kriteria budou naplňována. Vstup do fluktuačního pásma ERM II přichází zpravidla na řadu až v případě, že daná země plní všechny ostatní podmínky přijetí společné měny a je tedy „testem", zda je potenciální člen eurozóny schopen dostávat svých závazků i dlouhodoběji. Vzhledem k tomu, že země je povinna obstát v rámci ERM II po dobu minimálně dvou let, aby se kvalifikovala k přijetí eura, jedná se z hlediska oddálení vstupu do eurozóny o poměrně významný nástroj, zvláště pokud neexistuje jednoznačná povinnost, kdy má daná země podmínky ERM II začít plnit.

Důležitou roli hraje i faktor politického hodnocení naplňování konvergenčních kriterií. Stačí připomenout otázku posledního rozšíření eurozóny, na něž aspirovalo Slovinsko a Litva (přičemž pouze první ze států nakonec svého členství dosáhl). Z hlediska ČR to znamená, že před vstupem do eurozóny nelze ze strany institucí EU v otázce plnění konvergenčních kritérií očekávat jakoukoli benevolenci, což lze z hlediska oddálení tohoto kroku považovat za pozitivní.

Ať už bude postup ČR v otázce začleňování do eurozóny jakýkoli, měl by existovat především modifikovatelný plán naplňování konvergenčních kritérií a přijímání eura. K finální konverzi by přitom mělo dojít spíše později než dříve. ČR by měla k eurozóně přistoupit až tehdy, budou-li pro to vytvořeny ekonomické podmínky.

Bude-li se nakonec v ČR o euru rozhodovat referendem, je třeba neopomínat rizika tohoto nástroje jak ve vztahu k EU, tak i „dovnitř" a mít na paměti, že debata o důsledcích přijetí společné měny v ČR v pravém slova smyslu nejspíš neproběhne, protože podstatné otázky se pravděpodobně zúží na relativně snadno komunikovatelnou záležitost (ne)plnění konvergenčních kriterií. Na druhou stranu výsledky Eurobarometru ze září 2006, jenž se věnoval názorům na společnou měnu ve státech, které k EU přistoupily v roce 2004, ukázaly, že zastánci oddálení přijetí eura nejsou v současnosti zcela bez šancí.