Jan Slavík – historik, který si stál na svém

„Slavík sám sebe pojímal jako sociologizujícího historika, ovlivněného autentickým marxismem, jenž do dějinných interpretací vnáší pojmové kategorie a terminologické výklady. Jeho glosy vůči soudobému českému dějepisectví byly sršaté a nevybíravé. Mnohdy trefil přímo do černého, jindy naopak míjel cíl o celé kilometry. Vnitřně se cítil být solitérem. Před válkou k sobě sice přitáhl kruh levicově orientovaných historiků, nijak zásadně je však neovlivnil. Jeho marxismus byl totiž neortodoxní, a to mladí dogmatici nemohli potřebovat. (...) Přesto se však v předválečných letech mladí dogmatičtí marxisté k Slavíkovi hlásili. Fascinovala je totiž jeho metodologie (její nesoustavnost a eklektičnost nebyli s to nahlédnout) a především jeho směřování k syntéze, které tak rádi vyčítali Gollovi a gollovcům. Slavík však o syntéze rovněž spíše jen teoretizoval..."

Martin Nodl: Glosy historické, in: Souvislosti 2, 2010

Výstižná charakteristika Martina Nodla v jeho Glosáři ukazuje na několik rozporů, v nichž se projevuje Slavíkova osobnost a dílo. Podívejme se na ně poněkud zevrubněji: nepůjde samozřejmě o celkový obraz, spíše o vystižení několika podstatných rysů. (…)