Jazz ve fašistické Itálii

Umberto Eco se coby Giambattista Bodoni v poněkud opomíjeném románu Tajemný plamen královny Loany částečně vrací do dětství prožitého za fašistického režimu a vyrovnává se s rozpory, které tato doba vnímavému dítěti na prahu puberty nutně přinášela. Pro mne je zmíněná románová citace především velmi výstižným zachycením paradoxního přístupu italského fašismu k jazzu, k hudbě, která byla sice pronásledována, ale kterou Mussoliniho režim tak docela nevytlačil. Přece jen oproti nacistickému Německu či bolševickému Rusku zůstala Itálie i v tomto ohledu někde na půli cesty. (…)