Ještě jednou k sociálnímu státu

Dosavadní diskuse o otázce a platnosti tzv. Pečinkova paradigmatu nastolila řadu otázek, které se dají v podstatě shrnout do několika základních bodů. Je vůbec možné proti vizi sociálního státu, respektive klientského socialismu postavit takovou vizi, díky níž by mohla opět uchopit moc pravice? Je vůbec možné překonat dlouhodobý návyk na poskytovaný sociální transfer? Je možné za něj hmatatelně nabídnout něco jiného? Navíc nabídnout takovýto produkt natolik srozumitelně a jasně, aby dokázal přitáhnout ve volbách pozornost a hlasy i těch voličů, kteří jsou závislí na dávkách?

Podle názoru Petra Nečase či Ivana Langera se stát chová jako dealer a občané na dávkách jako narkomani. Tento příměr naprosto přesně vystihuje nejenom vztah jako takový, ale zároveň i jeho hloubku a vážnost problému. Přirozené lidské vlastnosti (homo economicus) odpovídá dosahování co nejvyššího zisku, vlastního prospěchu za spotřeby co nejnižší energie, a to i na úkor dalších jedinců, v tomto případě plátců. Tato přirozenost u značné části občanů nemizí bohužel ani za předpokladu, že se takové jednání či chování ve svém důsledku ukáže jako iluze, kterou je nakonec každá droga. A právě této přirozené lidské vlastnosti, přirozené, byť nakonec sebedestruktivní, umějí socialisté dokonale využít ve svůj mocenský prospěch. Co proti takto hluboké, až atavistické zkušenosti nabídnout? Lidový kapitalismus (stát vlastníků), snížení daní a podobně?

Zní to sice hezky, ale znamená to osobní angažovanost, přijetí odpovědnosti za svou osobu, prostě léčbu drogové závislosti. A ta bolí, moc bolí, tím více, čím hlouběji je návyk zažrán pod kůži. K přijetí léčebného programu za svůj je pak začasto nutné projít katarzí. Té však mnohdy předchází pád až na dno jako v případě Argentiny, či poznání bezvýchodnosti dalšího pokračování v závislosti jako v případě Velké Británie před čtvrtstoletím. K tomu, aby se občané proti klientskému socialismu vzepjali ještě dříve, než na ně dolehne jeho dvanáct ran egyptských, by snad mohlo dojít pouze za předpokladu marketingově a propagačně bravurně zvládnuté politické diskuse vrcholící v přesvědčivé volební kampani nebo za předpokladu existence charismatického vůdce, který by dokázal závislou část voličů získat pro podporu příslušných záměrů. Takového však dnes po odchodu Klause na hrad bohužel nemůže pravice nabídnout.

V politice stejně jako v historii neexistuje kdyby... Nicméně jak by asi působilo, kdyby se před dvěma lety volebnímu maskotu ČSSD hošíkovi Socánkovi a jeho prolhaným tvůrcům postavil namísto telefonátů a mobilizace Klaus coby strýček Sam s jednoduchým poselstvím „Na rovné dani vyděláte i Vy!"? Stejně zkratkovitě a úderně bude muset pravice, respektive ODS působit v příštích volbách, mají-li lidé místo dalších podvodných slibů levicových konkurentů přijmout bolestivou, leč poctivou léčbu z jejích rukou. Strategie bude o to těžší, že se ODS bude muset vyvarovat šíření vyslovených lží a falešných nadějí, neboť ztráta kredibility je (jak ukazuje vývoj preferencí) pro politickou stranu ničivější než momentální ztráta volebního vítězství. Na straně druhé pak těžko může pravice vábit voliče na „krev, slzy a pot", pokud z těla závislého ještě netečou. Jak tento tanec mezi vejci nakonec zvládne, zůstává zatím velkou neznámou.