Jitřní voda

Montmajour

Před branou se prochází hrdlička, růžová a zlatistá jako její matka Provence.

Za branou se ohřívají dva psi a kocour, a stařena vám ukazuje slávu vyloupených hrobů a dí: „Moji psi se mladé hrdličky nedotknou, ani můj kocour…“ Ve zdech je nádvoří střežené arkádami, uprostřed v trávníku studně zarostlá věčným jarem a vůní.

Ale pravý div je teprve toto: Stařena otvírá bránu do refektáře mnichů, odtud se rozlévá teplý opar, a dvacet, třicet jehňátek a kozlat novorozených zdvihá bílé hlavičky, malátné a mlčenlivé, do světla zvenčí. Podivné kvítí polou živočišné v sivém přítmí, obracejí se k slunci, ještě plno snů země a tmy v lůnech a v krvi. Vlna bílá jako světlo měsíční a oči temné… Vegetace zčeřelá vánkem nenáhlého procitání, libá jako dětský polibek na tvář a jako šepot země po dešti. Jako naděje v srdci vzešlá a ještě nezakřiknutá.

Stařena zavřela a ponurý Montmajour ukryl své nejsladší tajemství, zachmuřil se do svého snu o trestech časných i věčných, ponurý Montmajour v zahradě oliv, znavený poutník Montmajour, s nohami bílými prachem a zvetšelými starobou, churavostí a zklamáním. Je smuten až k smrti, rád by se upamatoval na píseň svého svatého mládí, ale ve dne nemůže. Až v noci.

(Texty za života BR knižně nevydané)

(…)