Job i král Lear aneb Jeden druhého břemena noste

Věnováno Janu Jakubu Zahradníčkovi k jeho sedmdesátinám

Duchovní krajina básníka, překladatele a esejisty Jana Zahradníčka (1905–1960) byla zabydlena celou řadou blízkých lidí, druhů, souputníků a mistrů-učitelů. Mezi ty veledůležité zcela jistě patřil Otokar Březina, a především Jakub Deml (1878–1961), o čtvrt století starší básník, kněz, vydavatel, inspirátor a v Zahradníčkově případě i otcovský přítel a duchovní rádce, věrně jej doprovázející od konce dvacátých let až za smrt. V jednom z listů adresovaných Demlovi ve 30. letech mladý básník otevřeně a synovsky vyznává: „Připadáte mi s Otokarem Březinou jako dvě knížata, před jejichž skvoucí zbrojí bledne sláva valné části české poezie, a dodám ještě, že jsem hrdý na to, jak Vás vidím, neboť vidět, toť milovat, toť být obdařen. […] V příštích dnech Vám pošlu svou novou sbírku veršů a prosím Vás, aby Vy jste ji vlídně přijal.“ (…)