Josef Pekař: pozdní romantik plující proti proudu

Už delší dobu mne zajímá, jak naši známí historikové 20. století chápali dobu, které se cítili být ještě velmi blízko, totiž dobu století pro ně minulého, dobu romantismu a revoluce osmačtyřicátého roku, dobu vytváření národních institucí i mytologií, dobu emancipace národa i společenských tříd, případně evropské souvislosti těchto dějů. A nejen to. Doufal jsem, že v jejich řádcích a v dalších textech naleznu jisté klíče k tomu, co považovali tito historičtí mistři za podstatné nejen v pohledu na „blízkou minulost", a též jak se vyrovnávali s otázkou své současnosti, již mohli chápat jako přelomovou. Vybral jsem ty historiky, kteří byli schopni - podle slov reprezentanta druhé generace hnutí Annales Fernanda Braudela - se povznést nad „ohňostroj blikajících událostí" a ponořit se hlouběji, pohlédnout skrze efemérní události do ponorných řek tendencí a trendů, jimiž jsme spoluurčováni. Prvním zastavením setrváme u Josefa Pekaře, naprosto výjimečného talentu české historiografie. Právě u něj nejvíce napadá staré rčení: stojíme na ramenou obrů... (...)