Joseph Roth – mistr nostalgie

Na vrcholu panování, které začalo roku 1848 a trvalo až do roku 1916, vládl František Josef, císař rakouský a král uherský, přibližně padesáti milionům poddaných. Němčina byla mateřským jazykem ani ne čtvrtiny z nich, a dokonce i v samotném Rakousku byl každý druhý člověk Slovan - Čech, Slovák, Polák, Ukrajinec, Srb, Chorvat, Slovinec. Každá z těchto etnických skupin toužila stát se svéprávným národem se vším, co k národu patří, včetně národního jazyka a národní literatury.

Chybu císařské vlády lze zpětně vidět v tom, že tyto aspirace brala na příliš lehkou váhu a příliš věřila, že výhody přináležitosti k osvícenému, prosperujícímu, pokojnému multietnickému státu vždy převáží nad vlivem separatismu a tlakem protiněmeckých (nebo v případě Slováků protimaďarských) předsudků. Když válka - uspíšená spektakulárním teroristickým aktem nacionalistů - roku 1914 vypukla, mocnářství bylo příliš slabé na to, aby odolalo armádám Ruska, Srbska a Itálie na svých hranicích, a rozpadlo se.

„Rakousko-Uhersko už není," zapsal si Sigmund Freud v Den příměří roku 1918. „Nechci žít nikde jinde... Dál budu žít s torzem a představovat si, že je to celek." Freud vyjádřil pocity mnoha Židů rakousko-německé kultury. Rozkouskování staré monarchie a přepsání mapy východní Evropy, které vytvářelo nové vlasti založené na národnosti, bylo ke škodě především Židům, protože neexistovalo území, k němuž by se mohli vztahovat jako k vlasti svých předků. Starý nadnárodní císařský stát jim vyhovoval a poválečné uspořádání pro ně znamenalo pohromu. Po prvních letech nového, okleštěného, sotva životaschopného rakouského státu, v němž se nedostávalo potravin, přišla inflace, která zničila úspory střední třídy, a narostly pouliční násilnosti paramilitantních sil pravice a levice, což nejistotu Židů ještě zvětšovalo. Někteří se začali jako k národní vlasti upínat k Palestině, jiní se obrátili k nadnárodnímu krédu komunismu.

Nostalgie po ztracené minulosti a úzkost z budoucnosti bez domova jsou jádrem zralého díla rakouského spisovatele Josepha Rotha. „Nikdy nebudu moci zapomenout na válku a konec mé vlasti, jediné, kterou jsem kdy měl, rakousko-uherské monarchie," napsal roku 1932. „Tuto vlast jsem miloval," pokračoval v předmluvě k Pochodu Radeckého. „Dávala mi možnost být vlastencem a světoobčanem zároveň a mezi všemi rakouskými národy také Němcem. Měl jsem rád ctnosti a přednosti této otčiny a dnes, kdy je mrtvá a pryč, mám rád dokonce i její vady a nedostatky." Pochod Radeckého je velká elegická báseň na habsburské Rakousko, již složil poddaný z okrajového území císařství; je to velký německý román autora, který neměl do německé spisovatelské obce téměř žádný přístup.

Moses Joseph Roth se narodil roku 1894 v Brodech, městečku střední velikosti v císařské provincii Haliči, jen pár kilometrů od ruských hranic. Halič se stala součástí rakouského impéria v roce 1772 po dělení Polska; byla to chudá oblast s velkou populací Ukrajinců (kterým se v Rakousku říkalo Rusíni), Poláků a Židů. Brody byly střediskem haskaly, židovského osvícenství. V devadesátých letech devatenáctého století tvořili dvě třetiny jejich obyvatel Židé.

V německy mluvících částech říše se haličští Židé netěšili velké úctě. Když si Roth v mládí hledal svůj prostor ve Vídni, svůj původ zamlžoval a tvrdil, že se narodil v převážně německém Schwabendorfu (tento výmysl se objevuje i v jeho úředních listinách). Jeho otec byl podle něho (střídavě) majitel továrny, armádní důstojník, vysoký státní úředník, malíř a polský aristokrat. Nachum Roth ve skutečnosti pracoval v Brodech jako agent firmy německých obchodníků s obilím. Moses Joseph ho nikdy nepoznal: roku 1893, krátce poté, co se oženil, postihlo Nachuma při cestě vlakem do Hamburku jakési pominutí smyslů. Byl převezen do sanatoria a odtud předán do rukou jistého divotvorného rabiho. Nikdy se nevyléčil a do Brodů se již nevrátil.

Mosese Josepha vychovala jeho matka v domě svých rodičů, prosperujících asimilovaných Židů. Chodil do školy židovské obce, kde se učilo německy, a potom na německé gymnázium v Brodech. Polovina jeho spolužáků byli Židé - mladým Židům z východu otevíralo německé vzdělání dveře k obchodní kariéře i k dominantní kultuře.

Roku 1914 se Roth zapsal na vídeňskou univerzitu. Vídeň měla v té době největší židovskou obec ve střední Evropě, asi 200 000 lidí, kteří žili v jakémsi dobrovolném ghettu. „Je dost těžké být Ostjude" - Žid z východu - poznamenal Roth, ale „není tvrdšího osudu, než být Ostjude outsider ve Vídni." Ostjuden se museli potýkat nejenom s antisemitismem, ale také s povýšeností západních Židů.

Roth byl výborný student a vynikal zejména v německé literatuře, i když na své učitele většinou hleděl s po­hrdáním, protože se mu zdáli být servilní a pedantičtí. Toto opovržení se odrazilo i v jeho raných pracích, v nichž je státní vzdělávací systém podán jako hájemství kariéristů nebo ustrašených, přízemních upachtěnců. Přivydělával si jako soukromý učitel synů jisté hraběnky a při této práci si osvojil takové dandyovské manýry jako líbání rukou dámám nebo nošení vycházkové hole a monoklu. Začal uveřejňovat básně.

Vzdělání, které ho vedlo k akademické kariéře, ukončila válka. Překonal své pacifistické sklony a roku 1916 se dal odvést, přičemž zároveň přestal užívat jméno Moses. V důsledku vysokého etnického napětí v císařské armádě byl přeložen z německy hovořící jednotky a léta 1917-1918 strávil v polské jednotce v Haliči. Doba jeho služby se stala zdrojem dalších smyšlených historek, například o jeho důstojnické kariéře nebo o tom, že byl válečným zajatcem v Rusku. Ještě po letech kořenil svou řeč oficírskou hantýrkou.

Po válce začal Roth psát pro noviny a brzy získal mezi Vídeňany své čtenářstvo. Před válkou byla Vídeň hlavním městem velké říše; nyní to bylo ožebračené dvoumilionové město v zemi s pouhými sedmi miliony obyvatel. Roth hledal se svou manželkou Friederike lepší příležitost, a proto se odstěhovali do Berlína. Tam psal jednak pro liberální noviny, ale také pro levicové Vorwärts, v nichž své příspěvky podepisoval „Der rote Joseph", Rudý Joseph. Vyšly mu první Zeitungromane, „novinové romány", nazvané tak nejenom proto, že přebíraly témata z jeho novinářské práce, ale také proto, že text členil do krátkých, živých oddílů. V Pavučině (1923) se jasnozřivě zabývá mravní a duchovní hrozbou fašistické pravice. Román vyšel tři dny před prvním Hitlerovým pokusem o puč.

Roku 1925 jmenoval přední liberální deník Frankfurter Zeitung Rotha svým pařížským dopisovatelem a dával mu plat, který z něho činil jednoho z nejlépe placených novinářů v Německu. Roth sice přišel do Berlína, aby udělal kariéru jako německý spisovatel, ve Francii však zjistil, že v jádru je „Francouz z východu". Byl uchvácen, jak říkal, hedvábností Francouzek, zejména z Provence.

Už od mládí ovládal jasnou a plynulou francouzštinu. Nyní si vzal za vzor Stendhala a Flauberta - především Prosté duše od Flauberta - díky nimž si rozvinul svůj příznačně exaktní zralý styl. (O Pochodu Radeckého později uvedl, „Der Leutnant Trotta, der bin ich", čímž se vědomě hlásil k Flaubertovu „Madame Bovary, c'est moi".) Pohrával si dokonce s myšlenkou, že by se ve Francii usadil a psal francouzsky.

Po roce ho však Frankfurter Zeitung v jeho pařížském působišti vyměnily. Zklamaný Roth požádal o cestu do Ruska. Jeho zvyk (jak sám říkal) „přistupovat k jistým institucím, mravům a obyčejům buržoazního světa ironicky" by neměl být chápán, upozorňoval vydavatele, jako diskvalifikace pro podávání zpráv o Rusku a „problematických důsledcích" ruské revoluce. Jeho série článků o Rusku se setkala s velkým úspěchem; pak následovaly reportáže z Albánie, Polska a Itálie.

Nepřestával psát beletrii a velmi se snažil udržet si od pouhé žurnalistiky odstup. „Nepíši takzvané vtipné komentáře. Zachycuji rysy doby... Jsem kronikář, ne reportér, jsem spisovatel, ne výrobce úvodníků."

Roku 1930 vydal svůj devátý román Job: Příběh prostého člověka. Navzdory, nebo možná naopak díky sentimentálnímu, pohádkovému závěru - stárnoucího Mendela Singera stíhaného ranami osudu a upadajícího do bídy newyorského slumu najednou zabezpečí slabomyslný syn, jehož zanechal ve Starém světě a který se, aniž o tom otec věděl, stal slavným hudebníkem - znamenal Job mezinárodní úspěch (Roth přiznal, že by závěr nikdy nenapsal, kdyby nehledal pomoc v pití). Hollywood natočil podle Joba film očištěný od všech židovských prvků, nazvaný Hříchy člověka. Dva roky po Jobovi následovala Rothova nejambicióznější kniha Pochod Radeckého. Za jeho života vyšlo ještě šest dalších románů, už menšího rozsahu, a několik krátkých povídek.

Pochod Radeckého, zdaleka nejvýznamnější Rothův román, jediný, na němž pracoval bez zbytečného spěchu, sleduje osudy tří generací rodiny Trottů, služebníků koruny: první Trotta je prostý voják, který byl za hrdinský skutek povýšen mezi nižší šlechtu; druhý je vysoký provinční úředník a třetí armádní důstojník, který, jakmile se vymaní z vlivu habsburské mystiky, rozpouští svůj život v nicotnosti, aby nakonec bez potomků zahynul ve válce.

Trajektorie rodiny Trottů zrcadlí trajektorii mocnářství. Ideál obětavé služby, ztělesněný v prostředním Trottovi, v jeho synovi slábne ne proto, že by se císařství pustilo objektivně nějakým špatným směrem, nýbrž kvůli změně atmosféry, v níž je už starý idealismus neudržitelný. (Právě tato změna atmosféry je počátkem rozkladu starého Rakouska v knize Roberta Musila Muž bez vlastností.) Mladý Trotta, který se narodil v devadesátých letech devatenáctého století, snad reprezentuje generaci Rotha a Musila („Der Leutnant Trotta, der bin ich"), ale nejtragičtější postavou knihy je jeho otec, který musí na konci svého života nejenom spolknout hanbu za selhání syna, ale též objevit - což činí s obdivuhodnou pokorou - že přesvědčení, jemuž věnoval svůj život, vyšlo z módy. Právě na něm vidíme, oč složitější je Roth jako umělec než jako apologeta Habsburků, jímž se později stal.

V Rothově světě nachází císařství své nejvěrnější stoupence mezi poddanými, kteří stojí zcela na okraji. Trottové, jeho vzoroví Rakušané, nejsou německého, ale slovinského původu. Když nechal Roth vymřít jednu větev rodu, našel si vzdáleného bratrance Trottů, aby s ním v románu Kapucínská krypta (1938), poněkud méně výrazném pokračování Pochodu Radeckého, dovedl fiktivní historii zániku ideálu mocnářství až k cynismu a dekadenci poválečné Vídně.

Friederike Rothová mezitím duševně onemocněla a byla hospitalizována. Třicátá léta strávila v ústavech pro choromyslné v Německu a Rakousku. Když se k moci dostali nacisté, byla jednou z lidí vybraných k euthanazii. Roku 1933 Roth Německo nadobro opustil, nějakou dobu se potuloval po Evropě a nakonec se usadil v Paříži. Překlady jeho děl vycházely v řadě jazyků; ve většině ohledů byl úspěšným autorem. Jeho finanční záležitosti byly nicméně neuspořádané. Navíc už dlouho hodně pil a v polovině třicátých let upadl do alkoholismu. V Paříži si zbudoval svou základnu v hotelovém pokojíku a dny trávil dole v kavárně, kde psal, pil a bavil přátele.

Ve svém nepřátelství k fašismu i komunismu se prohlašoval za katolíka a angažoval se v roajalistické politice, konkrétně ve snahách dostat na trůn prasynovce posledního císaře Otto von Habsburka. Když roku 1938 hrozila Rakousku německá anexe, vypravil se tam jako zástupce roajalistů přesvědčit vládu, aby předala kancléřství Ottovi. Byl však nucen potupně odjet, aniž mu byla udělena audience. V Paříži vybízel k vytvoření rakouské legie, která by Rakousko vojensky osvobodila.

Vyskytly se také příležitosti utéci do Spojených států, Roth je ale nevyužil. „Proč tolik piješ?", ptal se ho jeden starostlivý přítel. „Ty si myslíš, že utečeš? I tebe to smete," odpověděl Roth. Zemřel roku 1939 v jedné pařížské nemocnici po dnech strávených v deliriu tremens. Bylo mu čtyřicet čtyři let.

Přestože Rothova pověst se dodnes opírá o jeho romány, zejména o Pochod Radeckého, průběžně si cvičil ruku i na kratších prózách. První jasně mistrovskou prací mezi nimi je „Přednosta stanice Fallmerayer" z roku 1933. Fallmerayer je chladný, soběstačný muž typu, s nímž se u Rotha setkáváme často - člověk, který prochází láskou, manželstvím a rodičovstvím svědomitě, ale bez citu. Pak zasáhne osud. Poblíž města kdesi v rakouské provincii, kde je přednostou stanice, se stane železniční neštěstí. Jednu z cestujících, hraběnku Walewskou, přenesou do jeho domu, aby se tam vzpamatovala z otřesu. Když hraběnka odjede, Fallmerayer si uvědomí, že se do ní zamiloval.

Za několik měsíců - píše se rok 1914 - vypukne mezi Rakouskem a Ruskem válka. Fallmerayer bojuje na východní frontě a při životě ho drží pouze odhodlání hraběnku znovu uvidět. Ve volném čase se učí rusky. Jak lze očekávat, jednoho dne se ocitne v blízkosti statku Walewských. Ohlásí se; hraběnka se stane jeho milenkou.

Idylu přeruší bolševická revoluce. Fallmerayer zachrání hraběnku před rudými a odveze ji po moři do bezpečí její vily v Monte Carlu. Avšak právě když se zdá, že jejich štěstí bude zajištěno, objeví se hrabě Walewský, kterého pokládali za mrtvého. Starý a nemocný hrabě se dožaduje péče, již mu jeho žena nemůže odmítnout. Fallmerayer zhodnotí situaci a beze slova odchází. „Od té doby o něm nikdo nic neslyšel."

Rothův smysl pro to, čeho lze a čeho nelze dosáhnout ve formě krátké povídky, je neomylný. Romanopisci - například Tolstému, jehož vliv je patrný nejenom v tomto příběhu, ale také v právě dokončeném Pochodu Radeckého - by mohl sled událostí od prvního setkání přednosty s hraběnkou až k příjezdu hraběte sloužit pouze jako příprava scény pro skutečnou otázku: Co si Rakušan středního věku, který kvůli ženě opustil rodinu a zemi a nyní neví kudy kam v poválečné Evropě, počne se životem? Roth tuto otázku vůbec neotvírá. Aniž popírá schopnost lásky učinit z nás plnější lidi, dovádí Fallmerayera na pokraj jakéhosi co dál a nechává ho tam.

„Císařova busta" (1935) přesně zapadá do Rothovy ultrakonzervativní fáze. Děj je zasazen do Haliče bezprostředně po světové válce a odvíjí se kolem donkichotského hraběte Franze Xavera Morstina, který navzdory tomu, že jeho vlast nyní patří k Polsku, ponechává před svou rezidencí bustu císaře Františka Josefa a stále nosí uniformu důstojníka rakouské kavalerie. Příběh vypráví nejmenovaný vypravěč, který cítí jako svůj úkol připomínat tento nenápadný, tichý protest proti běhu historie.

Vypravěč nemarní čas a hned nás seznamuje s názorem na moderní dobu. V průběhu devatenáctého století, poznamenává kousavě, se zjistilo, že „každý člověk musí být příslušníkem nějaké rasy či národa": „Všichni ti lidé, kteří nikdy nebyli nic jiného než Rakušané... se začali podle ,příkazu doby' označovat za část polského, českého, ukrajinského, německého, rumunského, slovinského nebo chorvatského ,národa'." K těm nemnohým, kteří se nepřestali vnímat „nadnárodně", patřil hrabě Morstin.

Před válkou míval hrabě jakousi sociální roli jako prostředník mezi místními lidmi a státní byrokracií. Teď je bez moci a vlivu. Vesničané - Židé, Poláci, Rusíni - k němu ale i dál chovají úctu. Tyto lidi je podle vypravěče třeba pochválit za to, že odolávají „nepochopitelným vrtochům světových dějin". „Celý širý svět se od vesničky Lopatyny neliší tak moc, jak nám chtějí namluvit vůdci a demagogové," dodává ponuře.

Když nové polské úřady nařídí císařovu bustu odstranit, Morstin dohlíží na její slavnostní pohřeb. Pak odjede na jih Francie dožít své dny a napsat paměti. „Můj někdejší domov, monarchie... to byl velký dům se spoustou dveří a pokojů pro spoustu různých lidí," píše. „Tento dům rozdělili, zničili a nechali zchátrat. S tím, co je tu teď, nemám nic společného. Jsem zvyklý žít v domě, ne v kabině."

Práce jako „Císařova busta" a Kapucínská krypta jsou konzervativní nejenom politickým náhledem, ale i literární technikou. Roth není modernista. Důvody toho spočívají částečně v ideologii, částečně v jeho povaze a částečně, upřímně řečeno, také v tom, že Roth nestačil držet krok s trendy literárního světa. Roth mnoho nečetl a rád citoval Karla Krause: „Spisovatel, který tráví čas čtením, je jako číšník, který tráví čas jídlem."

Podle článku publikovaného v časopisu The New York Review of Books při příležitosti anglického vydání Sebraných povídek Josepha Rotha připravil Jiří Ogrocký. Kráceno a upraveno.