K strategiím fotografie třicátých let minulého století – volba záběru a cyklus

Surrealismus byl důležitý pro fotografii a fotografie byla neméně důležitá pro surrealismus. Spatřenou nadrealitu tkvící v realitě mohlo zastoupit jen mé­dium, které umělo snímat vizualitu co nejpodrobněji, exaktně, se zrcadlovou věrností – tedy fotografie. Pro daný účel sloužila přímá, nemanipulovaná fotografie jako náhražka reality, kterou nebylo možné vyjmout z místa, v němž byla nalezena, a vystavit ji. Pokud to možné bylo, vystavovali surrealisté tzv. nalezené předměty (objet trouvé ). Pařížští surrea­listé nalezli zázračnou dimenzi v některých dokumentárních snímcích Eugèna Atgeta (1857–1927). Největší ohlas vzbudily jeho fotografie výkladních skříní s korzety nebo s manekýny. V roce 1926 byly publikovány v La Révolution surréaliste, následujícího roku ta s manekýny v Teigeho Revui Devětsilu (ReD). Záhy byl Atget adorován jako předchůdce tehdejší „nové fotografie“ a roku 1929 začleněn do zlomové výstavy Film und Foto ve Stuttgartu. Je možné, že Atgetem byl inspirován cyklus zobrazující výkladní skříně s reflexy na sklech Sklo a odraz (později uváděn jako Reflexy, 1929) od Jaromíra Funkeho. Setkává se v nich svět před a za sklem – zrcadlem. Cyklus je realizací surrealistických „náhodných setkání“ i tzv. křečovité krásy, konkuruje fotomontážím. (…)