Kánon Václava Klause: jeho síla a slabiny

Útlá knížka Václava Klause s názvem 30 let cesty ke svobodě, ale i zpět (Mladá fronta, Praha 2019) je určitým sumářem aktuálního myšlení našeho bývalého prezidenta. Pokud jej nazývám „kánonem“, pak ve smyslu opakovaných ideových postojů, sdílených dnes pouze malým kruhem výhradních Klausových stoupenců kolem Institutu VK, případně několika veřejnými intelektuály, kteří se ke Klausovi stále ještě hlásí – a kteří nebyli dosud exkomunikováni z jeho světa pro tu či onu odchylku od světonázoru mistra.
Aby bylo na počátku jasno: s mnoha Klausovými názory je v zásadě nemožno nesouhlasit, pokud člověk jen trochu myslí a pokud jen tupě nepřijímá všechny moderní a postmoderní jevy a společenské tendence. Ano, je zapotřebí odmítnout plytce negativní odsudky politické a ekonomické transformace 90. let; ano, je zapotřebí trvat na institucionálních změnách oproti změnám lidských povah; ano, je dobré nežít ve stereotypech typu stálého připomínání komunistického dědictví a intelektuálně mdlého srovnávání různých epoch; ano, je více než důležité vyzvednout triádu člověk (antropologická konstanta), rodina (jako základ společenského pobytu člověka a její výchovná potencionalita) a stát (v jeho přesně definovaných funkcích); ano, je jistě nutné varovat před politickými ideologiemi dnešní doby, jako je environmentalismus neboli klimatický alarmismus, genderismus nebo špatně chápaný multikulturalismus. S tím vším lze souhlasit, Klausově kritice lze bez potíží přitakat. (…)