Karikaturní válka

Karikaturní válka

Jefim Fištejn

Reakce Evropanů na karikaturní válku, kterou jim vyhlásila část islámského světa, vyvěrá možná z ještě větší hloubky než z té podpovrchové vrstvy, kde leží školometská neúcta k náboženským autoritám.

Jednotlivosti prvního opravdu globálního pogromu není třeba popisovat. Všechno, co je dánské, se připravuje na nejhorší. První vlaštovkou pouličních protestů evropských muslimů byla demonstrace v Londýně. Transparent, pod nímž šla, stojí za povšimnutí: „Připravte se na skutečný holocaust!" Rozuměj: ten předchozí skutečný nebyl. Postoj většiny muslimských aktivistů v Evropě trefně přiblížil předseda Arabské evropské ligy Dayab Abu Yahya: hlavním problémem konfliktu je prý přesvědčení Evropanů, že v jejich vlasti je zaručena svoboda slova, kterou nyní brání před islámským útokem. Ve skutečnosti, tvrdí Yahya, žádná taková svoboda v Evropě již dávno neexistuje.

Z úst islámského aktivisty zní tato slova možná trochu nepatřičně, leč není málo Evropanů, kteří se pod ně podepíší. Doktrína politické korektnosti zacpává ústa leckterému jinak smýšlejícímu. Tolerance militantní a povýšená nad dogmatické náboženství umí být pěkně nesnášenlivá.

To může být vnitřní smysl a motor kampaně na podporu Dánska, která podvědomě nutí západní sdělovací prostředky přetiskovat jinak nepříliš povedené karikatury. „Dánské vtipy nejsou vtipné, ale my je prostě musíme bránit" - tento citát z redakčního úvodníku deníku Daily Telegraph se šíří na Západě rychlostí lesního požáru. Veškeré iniciativy jsou zcela spontánní, vychází z vnitřního pocitu ohrožení a jsou, řekl bych s trochou nadsázky, leckdy neuvědomělou reakcí Evropanů na situaci. Používají horizontální síťovou technologii, typickou pro lidová hnutí dnešních dnů. Pomocí mobilů a elektronické pošty tisíce Evropanů zahájily bojkot francouzského řetězce Carrefour, který, aby předešel atentátům a vydírání, poslušně vyřadil dánské zboží ze svého sortimentu. Stejným způsobem, aniž by se kde objevil jediný inzerát, natož nařízení mocenských orgánů, odstartovala v Americe kampaň pod heslem „Nakupuj dánsky". Narozdíl od okatě řízeného pobouření muslimských komunit ve vzdálených končinách světa, není reakce Evropanů uměle vybuzena, naopak prakticky všechny světské a duchovní vrchnosti pociťují z vývoje událostí značný diskomfort. Většina vlád se tak či onak omluvila a mám za to, že evropské mocenské struktury by se ráno chtěly probudit a zjistit, že se jim to jenom zdálo. Politici jsou sami zaskočeni postojem svých spoluobčanů, na které si zvykli nahlížet jen jako na potenciální elektorát. Jsou zaskočeni i tím, že svoboda vyjadřování, která pro ně dávno degradovala v řečnickou floskuli, může být někým brána s takovou prvobytnou vážností. Náhle se jim před očima otevřela propast, na jejímž dně zápasí svoboda s politickou korektností. Nejraději by tu první uškrtili nebo aspoň přiškrtili vlastníma rukama: když veřejnoprávní BBC vysílala pořad o prvním globálním pogromu způsobeném (opravdu způsobeném?) dánskými obrázky, citlivě rozostřila urážlivá místa tak, jak se to obvykle dělá s dětskou pornografií. To nedělá nikdy, ani tehdy, když ukazuje nenávistné protiizraelské obrázky z arabských učebnic - z toho logického důvodu, že předem ví: k žádným pogromům to nepovede.

Evropa se skládá ze zemí s převážně sekulárním obyvatelstvem - někteří tomu říkají postkřesťanská civilizace. Ač to někdo může vnímat jako nemilý a dráždivý paradox, právo Evropanů na vtipy s náboženským obsahem (jen se rozpomeňte na nepřeberné množství anekdot o Mojžíšovi a Ježíšovi, na jemně karikované postavičky různých církevních hodnostářů ražení polního kuráta Otto Katze) je jedním z mála zbylých práv zatím necenzurovaných různými „protifobními" zákonodárnými akty.

A v tom je pravá tragédie události. Evropan nebrání „první barikádu" svobody slova před útoky radikálních islamistů. Brání možná svou „poslední barikádu". „Dnes cenzoři přichází kvůli nepříliš povedeným karikaturám na Mohameda. Zítra přijdou, aby nás jednou provždy umlčeli." Toto vědomí nebo dokonce předtucha této hrozby lépe než cokoli jiného napomáhá šíření hesla „Dnes jsme všichni Dánové". Obrana Západu se, navzdory přání evropských elit, stává populárním, vskutku lidovým apelem.

Jakýsi mulláh Krekar stojící v čele islámské komunity Norska udeřil hřebík na hlavičku, když prohlásil: „Je úplně jedno, zdali se Dánsko omluví, nebo ne. Jde o válku, a ta byla zrovna vyhlášena." Tito lidé nevnímají své náboženské přesvědčení jen jako víru - je pro ně především radikální politickou doktrínou. Takové dogma se nemůže omezit jen na intimní vztah mezi člověkem a jeho Hospodinem, přestává jít jen o duše. Dožaduje se většího: chce krev a půdu. Evropa ty hodiny brala před sedmdesáti lety.

Na druhé straně tohoto podivného zápasu stojí společenství s hodnotami značně rozežranými bezbřehou všesnášenlivostí a politickou korektností. Tváří v tvář živé a sžíravé nenávisti mumlá cosi o kolísání cen ropy v důsledku dánské hlouposti. Politkorektnost již vyloučila nejdříve z amerického a pak i evropského lexikonu slova „Vánoce" nebo „Velikonoce" jakožto urážku citů náboženských menšin. Ze stejného důvodu muslimská obec v Británii prosazuje zákaz dětské knížky „Medvídek Pú" (přítelem Medvídka je totiž Prasátko) a jakýsi Rashad Ahtar dosáhl soudní cestou vyloučení čokoládové zmrzliny z jídelníčku Burger Kingu, neboť mu svým tvarem připomínala slovo Alláh napsané arabským písmem.

Komiksová válka je možná válkou, kterou Západ vyhlašuje setrvačnosti svého vlastního myšlení. Pak by v ní nemusel prohrát.