Chtěl jsem být blanickým rytířem - vráceno z distribuce (ušpiněné, poškozený obal)

ROZHOVORY S ÚČASTNÍKY PROTINACISTICKÉHO A PROTIKOMUNISTICKÉHO ODBOJE

Pamětníků, kteří jsou ochotni říci něco ze svého životního příběhu bez příkras, zbytečného patosu, čtenářsky líbivých frází, bez sebelítosti, zato však s velkým nadhledem, humorem a neutuchajícím životním optimismem bez ohledu na prožitá utrpení, pomalu ale jistě každým rokem ubývá. Proto je více než na místě ještě na poslední chvíli zaznamenat jejich často velmi pohnuté životní osudy, které jako by kopírovaly všechny šťastné, ale spíše tragické epizody československých dějin 20. století. Vyzpovídat patnáct statečných, ale zároveň velmi skromných lidí, kteří se nebáli pro obhajobu pravdy a svých ideálů svobody a demokracie postavit tváří v tvář oběma totalitním režimům, se může zdát jako značně náročný úkol. Ne však pro ty, kteří zvládají formu rozhovoru, ať již ho vedou s jakýmkoliv člověkem a zároveň si ke svému vyzpovídání umí najít zajímavé lidi, se kterými je o čem mluvit. Obě tyto vlastnosti dovedně spojil ve své nejnovější práci rozhlasový redaktor, básník, publicista a pracovník literární redakce Českého rozhlasu 3 - Vlta­va Miloš Doležal, který je autorem řady rozhlasových dokumentů z období druhé světové války a komunistické perzekuce z padesátých let, literárních pořadů a portrétů. Tato dosavadní činnost mu velmi ulehčila práci při navázání kontaktů a poté při vlastním vedení rozhovorů. Tohoto úkolu se zhostil s velkou grácií, lehkostí a nezbytným profesionálním umem, zároveň však k celé látce přistupoval s úctou a patřičnou pokorou ke zpovídaným lidem. Vhodně kladené otázky přispěly k vytčenému cíli - totiž ukázat svět těchto „bojovníků" proti totalitám. Před pomyslnou „divadelní oponu dějin" tak postupně předstupují známé i neznámé osobnosti protinacistického i protikomunistického odboje, které autor charakterizoval jako blanické rytíře, jako vojsko, které dřímá a čeká, až nastane ten den, kdy bude nejhůře, kdy je společnost povolá, aby zachránili národ. Vedle sebe tak v knize najdeme například rozhovor s brigádním generálem Antonínem Husníkem, vězněm nacistických a komunistických kriminálů, MUDr. Milanem Zapletalem, který přežil osvětimské peklo, Josefinou Napravilovou, která po skončení druhé světové války pátrala po přeživších lidických a ležáckých dětech, Janem Zmrhalem, blízkým spolupracovníkem komunisty popraveného katolického kněze Josefa Toufara, P. Josefem Valeriánem, očitým svědkem tzv. babických procesů a vězněm komunistického režimu, brigádním generálem Zdeňkem Škarvadou, sestřeleným válečným stíhačem a vězněm nacistických lágrů či plukovníkem Jiřím Loudou, válečným radiotelegrafistou ve Velké Británii, komunistickým vězněm, významným heraldikem a autorem současného státního znaku. Výběr osob, které Doležal přesvědčil k rozhovoru, však nebyl nikterak nahodilý, ale dobře promyšlený, měl za cíl přestavit osobnosti nejen z různého sociálního prostředí, ale zároveň i s různými životními osudy. Z rozhovorů vyplývá velmi silné přimknutí všech zpovídaných k rodné zemi. Ideálem a zároveň následováníhodným vzorem je pro všechny masarykovské Československo. Toto jejich ukotvení nebylo jen dáno vlastním přesvědčením, ale i poměry v rodinách, ze kterých vyšli. Nepřekvapí proto, že po nástupu nejdříve hnědé a poté rudé totality pomáhali druhým, nebo se sami postavili na obranu nejen svých ideálů. Za tento svůj často marný boj zaplatili ztrátou svobody, konfiskací majetku, odloučením od nejbližších. I přes toto obrovské utrpení nepřestali věřit v návrat lepší a spravedlivější demokratické společnosti, která si bude vážit jedince se všemi jeho dobrými i špatnými vlastnostmi. Aktéři rozhovorů však svůj zrak neobrací jen k mezníkům, které patřily nejen v jejich životě, ale i v novodobých československých dějinách k nejdůležitějším, tj. k rokům 1938, 1948, 1968. S nemenší závažností vnímají i rok 1989, který vedl k pádu komunistického režimu a návratu demokracie. Slova mnohých zpovídaných však vedle velké naděje, kterou po roce 1989 očekávali, hovoří s hořkostí ještě o něčem jiném: místo opravdového a upřímného narovnání prožitých křivd z minulých období se dočkali jen velmi neochotného hledání spravedlnosti, o skutečném ocenění ze strany nového režimu ani nemluvě. Z textu tak plyne nutkavá otázka: Byl to úmysl či jen opomenutí kompetentních v hektické popřevratové době, která řešila „důležitější" věci? Samozřejmě, že postupem času se i toto opomenutí alespoň částečně napravilo, pachuť však přesto zůstala. Toto postesknutí však nemá být obžalobou, spíše hovoří o současném stavu společnosti, která často a ráda na podobné „hrdiny" zapomíná.