Vybrané spisy I

První díl vybraných spisů katolického teologa a biskupa skryté církve Jana Konzala (1935–2021) obsahuje jeho zásadní texty, které vyšly knižně v druhé polovině devadesátých let. Jde především o syntetickou teologickou práci Orientace, na které Konzal pracoval již v dobách normalizace. Následují literární příběhy reflektující Konzalovu bohatou pastorační zkušenost Křesťanovy slepé uličky a Chuť změny, chuť kořisti. Výbor uzavírá obsáhlý rozhovor Zpověď tajného biskupa, který s Konzalem vedl Bob Fliedr. Svazek je doplněn předmluvou prof. Jiřího Hanuše, který jako historik významně přispěl k analýze a interpretaci dějin skryté církve, a studií Martina Šályho o teologii Jana Konzala.

„Byl bych rád, kdyby církev uvěřila, že je Pánova, že nepatří sobě, že jejím úkolem není starat se o sebe. Já si myslím, že tomu moc nevěří. Za druhé bych byl rád, kdyby se jí podařilo uvěřit, že blahoslavenství nejsou prázdná slova, že Bůh má pro ně slabost. Za třetí toužím po tom, aby deklarovala, jak vypadá změna smýšlení. Lidé dnes dovedou převlékat kabát, ale změnit smýšlení tak, jak to uměl apoštol Pavel, když se s brekem rozešel se svou minulostí, to se nedaří. Já mám obavu, že moje církev je strašně pyšná, strašně hrdá na to, že dobře věří. Za čtvrté, aby přestala zachraňovat svoji pozici ve světě. Církev totiž věnuje své pozici a pověsti spoustu sil a energie, a přitom na tom vůbec nezáleží. Za páté bych si přál, aby brala vážněji povolání být svátostí tohoto světa. My tady nejsme proto, abychom udělovali svátosti, ale abychom byli svátostí těm, kteří na naše svátosti kašlou. Přestože lidé kašlou na naše rituály, potřebují se setkat s Bohem – ale nám se do toho nechce. Za šesté, aby se odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí a které třeba nemá ráda. A za sedmé bych si přál, kdyby si konečně přestala namlouvat, že je matka církev. Ona ve skutečnosti miluje otcovsky, ne mateřsky. Matka totiž miluje bezpodmínečně, ale církev miluje podmínečně jako otcové. Ti říkají, když budeš dobrej, když se vyučíš a dotáhneš to tam a tam, tak tě budu mít rád. Takovou jistotu‘ lidé znají na tisíc způsobů, ale potřebují mít někoho, kdo je přijme, i když zkrachují. Přál bych si, aby církev přestala řečnit, že je matkou, a začala matkou skutečně být.“

Jan Konzal v rozhovoru s Bobem Fliedrem