Militantní demokracie ve střední Evropě

„Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“

Voltaire

Má citovaný legendární výrok, který by mohl být použit v erbu evropské liberální demokracie, nějaké limity? Je bezvýjimečně platný i po zkušenostech s nástupem fašismu, nacismu a komunismu? Nebo má demokratická společnost právo (či dokonce povinnost) represivně vystoupit proti skupinám, které demokratické zřízení neuznávají a hodlají jej odstranit, a to ještě dříve než takové skupiny přejdou od slov k činům? Kladná odpověď na první (a třetí) otázku se opírá o koncept militantní demokracie (Militant Democracy), který rozpracoval Karl Loewenstein již před počátkem druhé světové války v USA, kam emigroval z Německa z důvodů rasové persekuce. Praktickou realizaci konceptu militantní demokracie ve středoevropských zemích (konkrétně v Německu, Polsku, Česku, Slovensku, Rakousku a Maďarsku) pak zkoumá recenzovaná publikace Miroslava Mareše a Štěpána Výborného. Jedná se přitom o problematiku ležící na pomezí práva a politologie a velkou předností autorů je proto fakt, že jsou vzděláni v obou těchto oborech. Zatímco Miroslava Mareše lze již pokládat klasika v problematice extrémismu a bezpečnostních studií, je Štěpán Výborný sice začínajícím avšak vysoce nadějným badatelem v tomto oboru.   

O faktu, že se nejedná o zcela zažitou problematiku, svědčí pojmová neujasněnost samotného označení tohoto konceptu, kdy vedle pojmu militantní demokracie lze použít i pojmy bojující demokracie event. bránící se demokracie, kterýžto pojem použil opakovaně i Ústavní soud (viz zejm. nález ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10). Autoři nicméně zvolili pojem militantní demokracie vhledem ke skutečnosti, že tento koncept počítá s nutností ofenzivního postupu demokratického zřízení proti ideovým nepřátelům, a to ještě předtím než tito iniciují naplnění hlavních hrozeb, které z jejich existence vyplývají. Recenzentovi však tento pojem implikuje spíše semiautoritářské režimy se silným vlivem armády latinskoamerického typu a plédoval by raději pro setrvání u (alespoň částečně) zažitého pojmu bránící se demokracie, který přece nevylučuje způsob obrany značně aktivního typu. Opositem militantní demokracie je pak demokracie tolerantní, ve které nejsou verbální projevy kriminalizovány, jejímž typickým příkladem je USA, i když i zde dochází v souvislosti s bojem proti terorismu k určitému posunu.

Nesporným kladem publikace je shodné a přehledné člení kapitol popisujících úpravu v jednotlivých zemích, které postupně představují historii zakotvení militantní demokracie v té které zemi, její aktéry (tedy zejm. ústavní orgány, specializované policejní a bezpečnostní složky, nevládní organizace, badatelské instituce apod.), možnosti omezení svody projevu, sdružovacího a shromažďovacího práva, možnosti lustrací a trestního postihu za nenávistně motivované násilné trestné činy, jakož i stav veřejné diskuse o militantní demokracii. Čtenář tak má významně ulehčenou možnost komparace. Největší pozornost je zaslouženě věnována Německu, ve kterém je koncept militantní demokracie rozpracován nejpodrobněji, přičemž z německé úpravy další země v menší či větší míře čerpaly.        

Pro státní zástupce a soudce je užitečný zejména popis platné trestněprávní úpravy v jednotlivých zemích, přičemž autoři dělí trestné činy extremistického charakteru na verbální (a pojednávají o nich v rámci kapitol o omezení svobody projevu) a násilné motivované předsudečnou nenávistí. Představují však i nejzajímavější trestní kauzy týkající se kupříkladu postihu tzv. osvětimské lži či prezentace závadové symboliky. Vzhledem k ne příliš rozpracované judikatuře v oblasti postihu extremismu je popis kazuistik nepochybně inspirativní. Z českého hlediska je např. neobvyklé, že některé slovenské soudy vyžadují detailní prokazování úmyslu pachatele i při prezentaci notoricky známých symbolů jako např. hákového kříže. Poněkud rozporná je maďarská praxe, kdy na straně jedné je tamní ústavní soud velmi benevolentní k nenávistným verbálním projevům a brání jejich kriminalizaci, na straně druhé však posvětil zákaz používání explicitně definovaných totalitních symbolů (mj. hákového kříže a rudé pěticípé hvězdy). Evropský soud pro lidská práva však tuto zákonnou úpravu shledal v rozporu s Evropskou úmluvou, a to ve vztahu ke kriminalizaci užívání rudé hvězdy vzhledem k její mnohovýznamovosti, přičemž maďarská vláda nebyla schopna poukázat na jediný případ, kdy by nošení rudé hvězdy vyvolalo byť i vzdálenou hrozbu narušení pořádku. Podle ESLP „omezování pouhého spekulativního nebezpečí jako preventivní opatření pro ochranu demokracie nelze považovat za naléhavou společenskou potřebu“. Tendence kazuisticky vymezovat „závadovou“ symboliku však v Maďarsku přetrvává.

Zajímavým zjištěním je skutečnost, že reálně nejmilitantnějšími demokraciemi je Německo a Česko, zatímco v ostatních zemích „Visegrádu“ faktická aplikace zákonné úpravy směřuje spíše do modelu demokracie tolerantní. Dopad této rozdílné praxe může být diskutabilní, nicméně podle názoru recenzenta s ní může souviset fakt, že extrémně pravicová scéna a její průnik do vysoké politiky je v Česku oproti Slovensku a Maďarsku významně omezenější.    

Publikaci lze doporučit soudcům, státním zástupcům, policistům i neonacistům.

JUDr. Jan Lata, PhD.