Cesta do Středu skutečnosti

DUCH TĚŽŠÍ NEŽ HMOTA

Útlá, přesto závažná Hoškova studie se snaží nalézt jakýsi společný motiv v díle jednoho z nejznámějších anglických křesťanských spisovatelů C. S. Lewise. Badatel nemůže v tomto ohledu nikdy chybovat, pokud se zajímá přímo o autora, o jeho život. C. S. Lewis, jak je obecně známo, konvertoval ke křesťanství až v dospělém věku, a to po několikaletých rozhovorech se svými křesťanskými přáteli, po sveřepém intelektuálním odporu, když se Bůh dotkl jeho srdce. O co obtížnější byla jeho cesta ke konverzi, o to intenzivněji pak křesťanství zasáhlo do jeho díla. Vedle populárně teologických knih jako je „K jádru křesťanství“ a „Problém bolesti“ můžeme silné křesťanské motivy vidět i ve více beletristických „Radách zkušeného ďábla“ a „Letopisech Narnie“.

Pavel Hošek ve své studii hned v úvodu přichází, jak sám říká, s poněkud vágním pojmem „ontologická intuice“ (jakýsi vhled do podstaty bytí; pozn. red.), což má být právě onen středobod Lewisova díla. Posléze stručně představuje přátele a autory, kteří měli na Lewise největší vliv, načež se soustředí přímo na zásadní události autorova života, aby pak prokázal utajenou všudypřítomnost zpočátku zmíněné intuice.

Krásná literatura je často nahlížena jako úniková kratochvíle, ke které se utíkají ti, jejichž život se jeví jinak prázdným a nezáživným, někdy dokonce tísnivým místem. Tito náruživí čtenáři jsou pak považováni za snílky, kteří dostatečně nevyužívají možnosti jiných aktivit, které jim svět nabízí. Je to snad pochopitelné ještě pro svět dětství a dovolenou, ale v momentě, kdy člověk pracuje a živí rodinu, na takové plýtvání časem již není prostor. Co když je to ale naopak? Podle Lewise ve shodě se středověkými křesťanskými novoplatoniky žijeme na okraji skutečnosti, v jakémsi jejím stínu. A mimo jiné právě čtením se dotýkáme něčeho mnohem podstatnějšího, živějšího a mnohem konkrétnějšího, než je cokoliv, čeho se můžeme dotknout v běžném světě. Nelze to rozumově dokázat, ale literatura v nás vzbuzuje jakousi čím dál intenzivnější touhu po ztracené říši, po říši, kde je duch těžší než hmota, kde jsou věci na svém místě a vše má dokonalý smysl. Nejde však o statický jev, ale spíše o hudbu sfér, nadindividuální harmonii, či lépe „Veliký tanec kolem středu bytí“.

Ve svém do sebe zaměřeném životě jsme oslepeni vlastními zájmy, hledáme, jak se zajistit, jak dosáhnout svých cílů, jak ohlušit tiché volání, intuici, že tohle není všechno. Cesta k zajištění je však odstředivá. Pokud ji sledujeme ve snaze vzdálit se od hlasu, který přichází ze samého středu, blížíme se k okraji. Peklo zcela v duchu Augustinově je podle Lewise téměř ničím, ale i tak existuje. Z bytí se nelze vyrvat, lze být pouze na jeho samém okraji, kde se možná budeme cítit velmi zajištěni, avšak zároveň dokonale nešťastni. Pokud se s Pavlem Hoškem rozhodneme číst dílo C. S. Lewise, připravme se na cestu, kde, ať už chceme či nikoli, budeme vedeni jeho ontologickou intuicí do středu skutečnosti.

Libor Duchek