Kolymské peklo – osud Varlama Šalamova

Řekne-li se gulag, málokterý čtenář patřící k euroamerické kultuře bude mít jinou asociaci než jméno Alexandra Solženicyna. Ve svých novelách a románech se stal zprostředkovatelem fantasmagorické skutečnosti sovětského represivního aparátu, průvodcem po nepřístupných trestaneckých zónách - novodobé říši mrtvých. Zásluha Alexandra Solženicyna, považovaného za průkopníka lágrové literatury, je z hlediska mezinárodní rezonance tohoto tématu obrovská. Realita sovětských táborů nucených prací však byla mnohem horší než její obraz zachycený Solženicynem.
Nejtvrdší lágry, skutečné tábory smrti nacházející se za severním polárním kruhem, v Solženicynově Souostroví Gulag totiž chybějí. Na dotaz, proč tomu tak je, Solženicyn už jako slavný spisovatel žijící v emigraci odpověděl, že to již učinil Varlam Šalamov ve svých Kolymských povídkách. To je pravda. Jen je nutno dodat, že Solženicyn zemřel jako nositel Nobelovy ceny, Šalamov zapomenutý, po sedmnácti letech pobytu v sovětských koncentračních táborech a vězeních hluchý a slepý, v domově pro invalidy a choromyslné. (...)