Komentář: Parlamentní volby 2002: předběžná analýza

Od vyhlášení výsledků červnových voleb do Poslanecké sněmovny PČR jsme mohli každý den poslouchat a číst takové množství komentářů a interpretací, že v sobě jen těžko překonávám pocit zbytečnosti, když k nim přidávám ještě další. Nejsem si ostatně ani jistý, zda čtenáři budou mít po letošní předvolební a povolební mediální smršti vůbec ještě chuť něco dalšího o volbách číst. Důvod, proč se k nim přesto vracím, je především ten, že si jejich výsledky zaslouží určitý typ předběžné racionální analýzy, které nám bylo zatím nabídnuto poskrovnu. Předběžné proto, že text píši týden po volbách, kdy chybí jak nezbytný odstup a detailní data, tak i informace o tom, jak se vyvíjejí povolební jednání.

Výsledky letošních voleb zřejmě mnohé pozorovatele (zpravidla angažované) i samotné politické aktéry natolik překvapily, že je začali interpretovat zcela bez ohledu na skutečná čísla a data. Příkladem může být opakované tvrzení, že ve volbách zvítězily proevropské síly nebo že volby nejsou porážkou pravice a vítězstvím levice, ale porážkou "nedemokratických sil", že v nich voliči dali jasně najevo svou vůli po většinové vládě složené z ČSSD a Koalice nebo že volby rozhodla četnost pozvání představitelů jednotlivých stran do pořadů televize Nova. Pokud by tyto výroky pronášeli jen politici, bylo by možné se nad nimi pousmát. Jestliže však těmto smyšlenkám uvěřili také někteří vlivní žurnalisté a dokonce i politologové, pak je možná přece jen dobré se k výsledkům voleb vrátit a podívat se na ně bez emotivní předpojatosti. Toho lze dosáhnout např. tak, že se místo vytváření složitých intelektuálních a/nebo ideologických konstrukcí podíváme na výsledky voleb zdravým rozumem a co nejjednodušeji.

Rozumné hodnocení úspěchu nebo neúspěchu politického subjektu ve volbách je vždy založeno především na kombinaci následujících tří kritérií: 1. srovnání výsledku s výsledkem strany v předcházejících volbách, 2. srovnání dosaženého výsledku s očekáváním (které je zpravidla založeno na dlouhodobé tendenci signalizované průzkumy voličských preferencí) a 3. porovnání výsledku s výsledky jiných stranicko-politických subjektů (pořadí, konstelace, získaná pozice v systému apod.). Budeme-li letošní volby hodnotit podle souboru těchto tří velmi jednoduchých kritérií, dojdeme k následujícímu zjištění: ve volbách uspěla KSČM a také ČSSD, neúspěšná byla ODS a Koalice, zvláště US-DEU.

O tom, že nejvýznamnějšího úspěchu v těchto volbách dosáhla KSČM, není asi třeba příliš diskutovat. KSČM dokázala jako jediná z parlamentních stran svůj volební zisk oproti předcházejícím volbám zvýšit, a to dokonce o více než sedm procent (+7,2), tedy v podstatě o třetinu. Tento evidentní úspěch nelze zcela oslabit tvrzením, že vysoké volební zisky komunistů jsou pouze odrazem skutečnosti, že k volbám přišlo velmi málo voličů a kdyby volilo více lidí, byl by zisk komunistů mnohem menší. Tento argument je nepodložený už proto, že nevíme, jak by tito lidé skutečně volili. Navíc to již žádnými sociologickými metodami nezjistíme, protože jejich současná odpověď by byla zkreslena tím, že znají volební výsledky. Ale především komunisty volilo reálně více lidí (1998: 659 tis., 2002: 883 tis., tedy zhruba o 220 tis. více) než v předcházejících volbách, což je údaj, který je nezávislý na volební účasti. Všechny ostatní parlamentní strany vykazují v počtu odevzdaných hlasů ve srovnání s rokem 1998 významnou ztrátu. V tomto kontextu je úspěch KSČM evidentní a je nutno ho přijmout jako fakt.

Protože si řada komentátorů s úspěchem KSČM neví rady, pokouší se ho vysvětlovat nacionalizací české politiky, kterou údajně vyvolala ODS, s tím, že voliči, kteří na hesla o obraně nacionálních zájmů slyšeli, dali svůj hlas komunistům. Tato úvaha, která má "obvinit" z úspěchu komunistů ODS, je velmi nebezpečná. Ne snad proto, že je namířena proti občanským demokratům; na to, že ODS je činěna odpovědnou za většinu problematických momentů české politiky, si již její příznivci i odpůrci zvykli. Zmíněná myšlenka je nebezpečná proto, že zabraňuje rozpoznání skutečných příčin komunistických úspěchů a pomáhá vytvářet dojem, že jsou výsledkem jen náhodné shody okolností. (Mimochodem národní zájmy nehrály nakonec v rozhodování voličů téměř žádnou roli, protože se k nim hlásily v principu všechny strany, vítězné i poražené a navíc míra úspěchu ve volbách není identifikovatelná s intenzitou důrazu na nacionální témata u kandidujících subjektů. Viz Proglas 5/2002.)

Volební úspěch komunistů má však mnohem hlubší strukturální příčiny a byl už dlouho předvídatelný (ale spoň jako tendence). Vzpomeňme jen na to, že již v první polovině uplynulého volebního období signalizovaly průzkumy volebních preferencí nárůst obliby KSČM a že dokonce v letech 1999 a 2000 komunisté několikrát v preferencích předstihli sociální demokraty. Tento údaj nebylo nikdy možno interpretovat jako skutečnou změnu poměru sil na české levici, ale bylo ho nutno chápat jako signál rostoucí akceptace KSČM v určitých voličských skupinách. Navíc od roku 1996 počet skutečných voličů KSČM pozvolna roste (1996: 626 tis., 1998: 659 tis., 2002: 883 tis.) a souběžně s tím se zpomaluje proces oslabování jejich členské základny (1995: -38 %, 1997: -21 %, 1999: -4 %). To všechno jsou indicie naznačující, že se KSČM podařilo postupně adaptovat na nové podmínky a že její letošní volební úspěch není náhodný.

Volební výsledky KSČM ovšem nejsou závislé na tom, co udělá ODS nebo některá ze stran Koalice, ale jsou vázány především na ČSSD. Sociologické průzkumy již dříve potvrzovaly přímý transfer hlasů mezi KSČM a ČSSD; tato skutečnost je pak navíc politologicky doložitelná voličskou klientelou, blízkostí podstatných částí politického programu, postoji při parlamentních hlasováních atd. Komunisté samozřejmě částečně bojují o protestní voliče se stranami na kraji politického spektra (např. typu Republikánů M. Sládka), ale hlavní souboj svádějí se sociální demokracií o skupiny sociálně slabších, levicově orientovaných voličů. Vzhledem ke svému charakteru, historii a programu nemají prakticky žádnou šanci oslovit "středové" voliče. A zde se dostáváme k nejpodstatnější věci, která vysvětluje letošní volební úspěch komunistů. Do voleb v roce 1998 vstupovali sociální demokraté jako opoziční strana, která měla především díky svému předsedovi Miloši Zemanovi velmi radikální politickou rétoriku. Díky tomu se ČSSD podařilo integrovat část protestních, levicově orientovaných voličů a do značné míry tak zabránit výraznějšímu nárůstu hlasů pro komunisty. O čtyři roky později však sociální demokraté - jako vládní strana, která je navíc u moci držena za pomoci "pravice" - "bonus" protestní levicové síly bojující s establishmentem ztratili. Tato situace samozřejmě nutila sociální demokracii více bojovat o středové voliče se stranami Koalice a do jisté míry s ODS a neumožňovala jí dost účinně soupeřit s KSČM o radikálněji levicově orientované voliče a voliče ve špatné sociální situaci, kteří chtějí vyjádřit svůj nesouhlas s politickým vývojem. Tyto voličské skupiny naopak získala KSČM. Přestože v době psaní tohoto textu nemám k dispozici podrobnou analýzu volebních výsledků, už z geografického rozložení získaných hlasů je zřejmé, že moje hypotéza je volebními výsledky podporována. KSČM je nejsilnější v regionech s vysokou nezaměstnaností (Ústecký kraj, Znojemsko), kde se nepodařilo provést restrukturalizaci takovým způsobem, aby se aleapoň zvýšilo pozitivní očekávání nejvíce postižených skupin obyvatelstva (málo kvalifikovaní, lidé v předdůchodovém věku, zaměstnanci v zemědělství a související výrobě apod.). Tyto voličské skupiny už dávno nezajímá minulost KSČM, ale chápou tuto stranu jako levicovou protestní sílu, která může přinést změnu.

Jedině v tomto kontextu je možno správně rozumět úspěchu KSČM. Současně je potřeba říci, že komunisté se zřejmě přiblížili svému maximu a že letos měli téměř ideální podmínky pro dosažení úspěchu. Jejich růstový potenciál je však omezen právě na výše zmíněné voličské skupiny a je závislý na tom, v jaké konstelaci bude ČSSD vládní stranou. U těchto skupin voličů také komunistům pomáhá to, že jsou politicky a do značné míry i společensky drženi v částečné izolaci, která posiluje jejich pozici protestní síly. V poslední době jsme nicméně svědky postupného slábnutí společenského a politického konsensu, který tuto izolaci umožňoval - a výsledky letošních voleb tento proces zřejmě ještě urychlí. Ačkoliv do budoucnosti nevidíme, mohu na základě dosavadního vývoje a dat, která máme k dispozici, předpokládat, že KSČM nemůže ve stávající podobě dosáhnout výraznějšího úspěchu, než jak tomu bylo v těchto volbách.

Volby skončily nepochybným úspěchem i pro ČSSD, které se podařilo ztratit jen o něco více než dvě procenta hlasů (-2,1 %). Uvážíme-li, že sociální demokraté dosáhli tohoto výsledku poté, co po čtyři roky nesli samostatně vládní odpovědnost a navíc byli drženi u moci svým hlavním ideovým protivníkem, pak je skutečně nutno zisk přes 30 % považovat za úspěch. Ten je samozřejmě o to větší, že pozici ČSSD jako voličsky nejsilnějšího stranicko-politického subjektu potvrdil s takovým odstupem (5,7 %), kterého žádná vítězná strana v ČR po roce 1992 nedosáhla (roku 1996 byl rozdíl mezi ODS a ČSSD 3,2 %, v roce 1998 mezi ČSSD a ODS 4,6 %).

Důvodů, proč se sociální demokraté stali znovu nejsilnější stranou, je mnoho. Z celého souboru příčin lze asi těžko jmenovat jednu, která přiměla nejvíce lidí, aby dali svůj hlas právě ČSSD. A zde jsme zřejmě u podstaty věci. ČSSD svou komplexní nabídkou dokázala udržet většinu svých pevných voličů a znovu přesvědčit část nevyhraněných voličů, že je stranou, která jim bude vadit nejméně. Sociální demokraté mohli těžit z příznivé ekonomické situace bez větších sociálních výkyvů, ale také - díky opoziční smlouvě - z politické stability, jejímž se stali pro část voličů symbolem. Není to paradox; spíše jde o výsledek správné strategie sociálnědemokratického vedení, podle které se před volbami ČSSD dokázala od opoziční smlouvy distancovat a předstoupit před své voliče bez předběžných závazků vůči ODS. Této politické "očistě" napomohla i výměna v čele strany, třebaže její vliv na volební výsledek nelze přeceňovat. Zajímavé je v této souvislosti to, že Vladimír Špidla je ve srovnání s Milošem Zemanem z pohledu voličů, kteří se identifikují s politickým středem, zřejmě vnímán jako více akceptovatelný politik, přičemž ve skutečnosti jsou Špidlou prezentované názory mnohem méně liberální a více inklinující k levicovému křídlu evropské sociální demokracie, než jak tomu bylo u Miloše Zemana. Nicméně úspěchy ČSSD nestojí a nepadají s předsedou. Strana disponuje velmi pestrou nabídkou různých politických osobností od všeobecně populárních S. Grosse a P. Buzkové, přes "odborníky" typu J. Tvrdíka či J. Rusnoka, "ekology" typu M. Kužvarta či "intelektuály" typu P. Dostála, až po "odboráře" typu Z. Škromacha. Každý volič má možnost identifikovat se s některou tváří ČSSD, která je symbolizována těmito typy politiků.

Velmi podstatným faktorem úspěchu ČSSD je však také celková opatrnost a verbální umírněnost, s níž strana přistupuje k řešení většiny společensky citlivých politických problémů. Razantní přístup Miloše Zemana byl téměř vždy doplňován opatrným, až neangažovaným přístupem ostatních čelných představitelů, a to i v těch otázkách, kde se pozice sociálních demokratů zdá být jasná. Ať už to byla např. krize kolem České televize, problematika Benešových dekretů, hájení zájmů ČR při jednáních o vstupu do EU, ale třeba i nákup stíhaček, sociálnědemokratičtí politici se nikdy v mediálních diskusích nestávají těmi úplně nejhlavnějšími protagonisty zmíněného problému; a i tam, kde evidentně a ve skutečnosti velmi razantně prosazují svoje zájmy, vystupují navenek opatrně, rozhodně často umírněněji než jejich protivníci či spojenci v jednotlivých kauzách. Tato kombinace vcelku jasných politických představ s určitou opatrností a přizpůsobivostí je zřejmě tím, co v české politické kultuře přináší úspěch. Ale na jeden podstatný faktor volebního vítězství nesmíme zapomenout: je jím slabost soupeřů sociálních demokratů ve středu politického spektra.

Není žádným tajemstvím, že zde pro ČSSD představuje hlavního konkurenta v boji o hlasy voličů především Koalice, ve velmi omezené míře pak ODS. O neúspěchu Koalice není potřeba podrobněji psát; v Proglasu č. 3/2001 jsem uveřejnil článek o tehdejší Čtyřkoalici, v č. 5-6/2001 o KDU-ČSL. Odkazuji zde na tyto texty, protože moje tehdejší analýzy platí i dnes a do značné míry vysvětlují současný volební neúspěch Koalice, stejně jako skutečnost, proč se na společné, paritně vytvářené kandidátce prosadili tak výrazně zástupci KDU-ČSL.

V této souvislosti je snad jen třeba upozornit na to, že zatímco volby skončily pro Koalici jednoznačnou porážkou (KDU-ČSL, US a DEU získaly v roce 1998 dohromady 19 % hlasů), podařilo se křesťanským demokratům svoji faktickou pozici (počet mandátů) udržet a vylepšit. Zkušení lidovečtí politici už nějakou dobu věděli, že projekt Koalice je odsouzený k nezdaru, stejně jako to, že krátce před volbami není výhodné Koalici úplně rozbít. Proto se zbavili ODA, která by jim jako součást koalice mohla zabránit v zisku parlamentního zastoupení (pro tříčlennou koalici je vstupní hranice 15 %), a domluvili zásadu, že kandidátky budou vytvářeny tak, aby po volbách mohly vzniknout samostatné poslanecké kluby. V té chvíli bylo rozhodnuto, protože při poměru členské a voličské základy KDU-ČSL a US-DEU nemohly v systému s preferenčními hlasy volby dopadnout z vnitro-koaličního hlediska jinak. Uvážíme-li, že KDU-ČSL nikdy v polistopadových volbách samostatně nedosáhla desetiprocentní hranice, bude po opadnutí povolebních emocí výsledek KDU-ČSL zřejmě možno interpretovat jako úspěch. Porážka Koalice je tudíž vlastně výhradní prohrou US-DEU, která se tak ocitla na hranici své existence. Její sázka na spojenectví s lidovci a odpor k ODS, jež je stále jedním z konstitutivních prvků její identity, ji zatahují do účasti v levicové vládě, což může vést k tomu, že tato nepevná strana ztratí poslední zbytky svého ideově politického profilu a po příštích volbách upadne do bezvýznamnosti.

Vedle US-DEU je dalším poraženým v těchto volbách ODS. Nejde jen o to, že ODS byla v těchto volbách znovu předstižena sociální demokracií, ale podstatná je i míra této porážky. Od voleb v roce 1996 volební zisky občanských demokratů kontinuálně klesají (1996: 29,6 %, 1998: 27,7 %, 2002: 24,5 %) a letošní volební výsledek pod 25 % lze považovat za kritický. Ukazuje totiž, že občanští demokraté nejsou momentálně úspěšní v oslovování jiných voličských skupin než těch, které tvoří jejich pevné voličské jádro. Uvážíme-li, že ODS nemá v pravé části politického spektra prakticky žádnou konkurenci (což je její zásluha) a že o další hlasy nerozhodnutých nebo nevyhraněných voličů bojuje ve "středu", pak je možné i bez uvádění podrobnějších sociologických zjištění předpokládat, že volební skupiny, s nimiž se vyhrávají volby, už ODS nedokáže adekvátně oslovit.

Před čtyřmi lety bylo volební výsledek ODS možno považovat za úspěch. Volby se odehrávaly nedlouho poté, co strana na přelomu let 1997 a 1998 prošla těžkou krizí, která vedla mj. k založení Unie svobody. ODS byla v té době jen několik měsíců v opozici a byla velkou částí veřejného mínění činěna odpovědnou za dosavadní politický vývoj. Tehdy nešlo ani tak o vítězství ve volbách, které bylo nedosažitelné, ale ODS se snažila především o uhájení pozice nejsilnější pravicové strany a o to, aby náskok sociálních demokratů nebyl příliš velký. Do letošních voleb šla ODS ve zcela jiné pozici a ve zcela jiné politické konstelaci, proto je její letošní výsledek skutečnou porážkou. Její příčiny byly bezprostředně po volbách viděny ve špatném závěru volební kampaně, v přílišné orientaci na osobu Václava Klause, v celkovém obratu české společnosti doleva, v nepřízni velké části sdělovacích prostředků apod. Přestože některé z těchto věcí jistě svou roli sehrály, hlavní příčiny neúspěchu je nutno vidět jinde.

Klíčovou roli sehrálo důsledné zachovávání opoziční smlouvy, která ve své poslední fázi rozhodujícím způsobem oslabila důvěru voličů v ODS. Nechci se k této otázce vracet podrobně, protože jsme v Proglasu o opoziční smlouvě, její původní nezbytnosti a posléze o nutnosti ji vypovědět psali s F. Mikšem mnohokrát (viz seznam textů z Revue Proglas v závěru tohoto příspěvku). Snad jen stručně připomenu, že opoziční smlouvu bylo z hlediska ODS nutno vypovědět po dvou letech, nejpozději však poté, co se nepodařilo prosadit ani ústavní změny, ani úpravu volebního zákona. Od té chvíle byla totiž opoziční smlouva politicky jen stěží obhájitelná, její přetrvání náhle začalo dávat za pravdu kritikům, kteří ji od počátku považovali jen za prostředek, jak pro ODS získat ústavní funkce, a ODS se jejím zachováváním nutně musela dostávat do defenzívy. Trvání na platnosti opoziční smlouvy navíc snižovalo důvěryhodnost celé volební kampaně ODS a v očích voličů zpochybňovalo její pozici pravicové alternativy. Občanští demokraté se nedokázali ani v závěru kampaně dostatečně odpoutat od opoziční smlouvy, a to ani ve chvíli, kdy se ČSSD ze všech závazků vyvázala. Vznikl tak dojem, že ODS chce v nějaké formě spolupráce se sociální demokracií pokračovat, což výrazně oslabilo sílu její argumentace. Nerozhodnutí voliči tak vlastně od ODS nedostali záruku, co se stane s jejich hlasem a zda s jeho pomocí bude ODS skutečně vytvářet pravicovou vládu a realizovat pravicovou politiku. ODS spíše vyvolávala dojem, že se navzdory silné rétorice zase pokusí vytvořit nějakou formu dohody se sociální demokracií. Tato skutečnost byla ovšem ještě zdůrazněna tím, že ODS zůstala v pravé části spektra prakticky bez partnerů a že jak ona, tak strany Koalice tvrdily - nebo alespoň naznačovaly - že jsou spíše otevřeny spolupráci s ČSSD než se sebou navzájem. Celé volební období tak strany pravého středu soupeřily více mezi sebou, než aby se staly skutečně důvěryhodným soupeřem ČSSD.

Se slabostí pravicových stran zřejmě souvisí i podstatný příznak letošních voleb, kterým byla velmi nízká voličská účast (jen 58 %, pro srovnání 1996: 76,4 %, 1998: 74,0 %). Tento údaj sám o sobě není dobré nějak dramatizovat. Čím více se politika v demokratické společnosti stává běžnou záležitostí, na níž jsou lidé zvyklí, tím méně jsou volby chápány jako osudové rozhodnutí. A to je dobře. Dobré samozřejmě není to, že lidé nechápou, jak je důležité ovlivňovat i ta "všední" rozhodnutí, a na možnost odevzdat svůj hlas rezignují. Tato tendence je nicméně pozorovatelná i v řadě jiných zemí počítaných mezi vyspělé demokracie. Lze tedy předpokládat, že v budoucnu bude volební účast mezi šedesáti a sedmdesáti procenty spíše standardní než výjimečná. V české společnosti k rozhodnutí nejít volit nepochybně přispívá i celá podivně deformovaná diskuse o občanské společnosti, jež je zde zvláštním způsobem stavěna proti politickým stranám (viz Proglas č. 7/2000). V této atmosféře se potom není co divit, že si někteří občané položí otázku, proč by vlastně těm "zkaženým" stranám vůbec měli dávat svůj hlas. Jiná část oprávněných voličů ovšem nešla k volbám i proto, že měla pocit, že subjekty, které jim vyhovují svým programem, nejsou dostatečně důvěryhodné, aby je mohli volit. Podíváme-li se totiž pozorně na letošní údaje o volební účasti a srovnáme-li je s úbytkem voličů jednotlivých stran proti roku 1998, tak zjistíme, že s největší pravděpodobností k volbám nepřišla především část bývalých voličů pravice a pravého středu. V roce 1996 ODS volilo 1 795 tis. lidí, v roce 1998 1 656 tis., v roce 2002 už jen 1 167 tis., tj. proti roku 1998 -489 tis.. US+KDU-ČSL+ DEU volilo v roce 1998 dohromady 1 137 tis. voličů, roku 2002 Koalici 681 tis. voličů, což je ve srovnání s rokem 1998 -456 tis. Celkem tedy strany hlásící se k pravé části politického spektra proti minulým volbám ztratily 945 tis. voličů. Tento údaj také ukazuje, že je potřeba velmi opatrně hodnotit to, zda v ČR nastal obrat doleva.

V parlamentních volbách bezesporu zvítězila levice a strany, které ji reprezentují, ať už v umírněné nebo krajní poloze (ČSSD a KSČM), dosáhly dohromady přesvědčivé většiny v Poslanecké sněmovně. Z tohoto hlediska lze skutečně hovořit o "obratu doleva". Na druhé straně však nelze tvrdit, že se změnila celková nálada voličů ve prospěch levice, protože i když sečteme přírůstek voličů KSČM (+224 tis.) se ztrátou ČSSD (-488 tis.), dostaneme ve srovnání s rokem 1998 stále ještě záporné číslo (-264 tis.). To znamená, že levice si v podstatě své voliče udržela (i když v jiném rozložení a ne všechny) a pravice je ztratila, aniž by se ovšem tito bývalí pravicoví voliči přesunuli doleva. Spíše to vypadá, že tyto občany nedokázala ani ODS, ani Koalice přesvědčit, aby jim dali svůj hlas. To ale jistě není pro tyto strany o nic lepší zpráva, než kdyby se bývalí pravicoví voliči skutečně rozhodli volit levici.

Na závěr této předběžné analýzy bych rád poukázal na jeden důležitý fenomén české politiky. Je jím pozoruhodná strukturální stabilita stranicko-politického systému, která je doprovázena jeho procesuální nestabilitou. Stabilita se týká skladby relevantních subjektů systému. Do Poslanecké sněmovny se od roku 1992 nedostala (s výjimkou US, která se stala parlamentní stranou v roce 1998) žádná nová politická strana a všechny současné parlamentní strany (kromě US) jsou v něm zastoupeny už od voleb v roce 1992. Od roku 1992 parlamentní zastoupení navíc ztrácely jen strany, které měly volební zisky menší než 7 %. Po propadu krajní pravice (SPR-RSČ) a "výměně" ODA za US v roce 1998 je pak struktura relevantních parlamentních stran již neměnná. Stranicko-politický systém je nicméně nestabilní ve své procesuální stránce (v oblasti interakcí), protože se mění vztahy mezi jednotlivými stranami a tedy i jejich koaliční priority. Tyto změny jsou takového charakteru, že voliči ani na základě výsledků voleb nemají jistotu v tom, jaké složení a ideově-politický profil bude mít budoucí vláda. Možná i v této interakční nestabilitě systému je možno hledat jednu z příčin neochoty části voličů jít k volbám.

Nespokojenost s opoziční smlouvou i jejími parlamentními kritiky a vznik řady nových stranických subjektů vytvářely - alespoň podle médií - zdánlivě podmínky pro proniknutí jiných stranicko-politických subjektů do Poslanecké sněmovny. Skutečnost, že se tak nestalo a že řada voličů raději k volbám nešla, svědčí na jedné straně o nepřesvědčivé nabídce mimoparlamentních stran, na straně druhé o tom, že stávající parlamentní subjekty pokrývají celou ideově-programovou škálu, která je voliči požadována. To, proč tyto potenciální voliče nedokáží zmobilizovat (ve smyslu funkce politických stran, ne volebního hesla), je už jiná otázka. Jak výsledky voleb ukazují, musejí si ji klást především pravicové strany a strany ve středu politického spektra, chtějí-li po příštích volbách více určovat českou politiku. Ostatně k tomu, co znamenají tyto výsledky pro konzervativně-liberální politiku v ČR a jaké jsou její možné perspektivy, se v Revue Proglas ještě - s větším odstupem - vrátíme.

Odkazy na související texty v Revue Proglas

Fiala, P.: Opoziční smlouva a strategie českých politických stran. Proglas 7/1998, s. 2-5.
Fiala, P.; Mikš, F.: Předpoklady pravicové koalice. Proglas 2/1999, s. 1-4.
Fiala, P.; Mikš, F.: ODS a doplňovací volby do Senátu. Proglas 7/1999, s. 1-3.
Fiala, P.; Mikš, F.: Opoziční smlouva: pokus o předběžnou bilanci. Proglas 9/1999, s. 1-4.
Fiala, P.; Mikš, F.: Unie svobody, Čtyřkoalice a ODS. Proglas 4/2000, s. 1-3.
Fiala, P.; Mikš, F.: Občanská společnost a politické strany - skutečnost a ideologie. Proglas 7/2000, s. 1-5.
Fiala, P.; Mikš, F.: Krajské a senátní volby. Proglas 9/2000, s. 1-4.
Fiala, P.: KDU-ČSL - hledání v období změn. Proglas 5-6/2001, s. 12-16.
Fiala, P.: Čtyřkoalice mezi integrací a rozpadem. Proglas 3/2001, s. 10-14.
Fiala, P.: Nacionalizace české politiky? České politické strany a národní zájmy. Proglas 5/2002, s. 9-11.