Krátká báseň

Když jsem zjara seděl s Vítem Slívou v Café Práh, podotkl jsem, že si začínám všímat jeho kratších básní. Zpozorněl, ale pak utrousil, že kdekdo jejich psaní považuje za „ctnost“ z nouze. Nesouhlasil jsem, ostatně již v Srdcáři, v úvodním zápisku z roku 2004, jsem si povzdychl: „Zjišťuji, že se mi verš zkracuje […] marně se tomu bráním.“ A jestli takzvaná krátká báseň není „vlastně dlouhá báseň psaná dovnitř“?

Doma jsem pozotvíral několik literárních slovníků… zevrubně se prolistoval „strukturalistickou“ částí své příruční knihovny, ovšem ani po privátních dotazech u několika literárních přátel, třeba Petra Krále – nezdá se, že by dosud někdo vzal za krátkou báseň jako takovou. Slovníky se drží zajetých kategorií (distichon, čtyřverší, haiku, monostich…), a pokud už se k ní někdo vyjadřuje, tak jen jakoby na okraj, kupříkladu… když Petr Hruška na záložce druhotiny Jaroslava Žily šlehne: „beskydské haiku“ – nikoliv pro ni samotnou, z domény jejího tajemství.  (…)