Kudy šel Jan Balabán

S Blankou Kostřicovou (1961) se známe poměrně dlouho, už z dob mého redaktorského působení v kulturní rubrice Lidových novin, kde jsem měl v letech 1996–1998 na starosti literaturu. Pravidelně posílala své vlídné, ale zároveň přesné a vystihující literární recenze. Znali jsme se však pouze po telefonu a z korespondence – tehdy ještě ne elektronické. Osobně jsme se potkali teprve nedávno: v lednu 2011 v pražské galerii Milénium na „dernisáži“ výstavy obrazů Daniela Balabána, spojené s uvedením sborníku věnovaného jeho mladšímu bratru Janovi, který v roce 2010 zemřel (Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem). V březnu letošního roku se mi dostalo té cti uvést v Brně „na Skleněnce“ knihu Blanky Kostřicové Sestupy a naděje Jana Balabána (2013), a tehdy jsme se také domluvili na rozhovoru pro Kontexty. Není to její první odborná kniha, neboť v roce 2008 jí vyšla studie Románový cyklus Jiřího Kratochvila. Zde je vhodné doplnit, že vystudovala filosofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor čeština – angličtina), kde absolvovala také postgraduální studium české literatury. Pracovala v Ústavu pro jazyk český v Praze, poté jako středoškolská učitelka v České Třebové, kde později pečovala o svou matku, a po jejím odchodu zde dnes žije na „volné noze“. Publikovala také několik povídkových sbírek: Třebovské povídky (2007), Ledovcová turistika (2007), Lyžařské povídky (2009), Dole a nahoře (2010), Kronika (2012). Není bez zajímavosti, že se závodně věnovala běhu na lyžích a dodnes se účastní veteránských závodů v bězích mimo dráhu. V letech 2008 a 2013 se zúčastnila mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu, která se konala v Dolní Moravě a v Janských Lázních. (…)