Kult opatrnosti

Evropská unie usiluje o „společnou zahraniční politiku", která nebude politikou národních států, založenou na národních zájmech a reálpolitice, ale politikou odpovídající její nadnárodní identitě a univerzalistickým cílům. Do popředí se také dostává ochrana životního prostředí. Politika se má řídit spíše principy než účelností, a spíše sdílenými starostmi než vlastními zájmy národů. Jakými principy, ptáme se tedy, a ve vztahu k jakým sdíleným starostem?

Hned v prvních diskusích o ochraně životního prostředí se evropští zelení začali dovolávat takzvaného principu obezřetnosti (Vorsorgeprinzip). Tento princip se objevil v předválečném Německu a později, v šedesátých letech, byl použit jako paušální ospravedlnění státního plánování. V sedmdesátých letech se aktualizoval pod jménem princip předběžné opatrnosti a nyní je na všech úrovních evropské politiky prosazován jako vodítko při rozhodování o regulačních opatřeních, tvorbě legislativy a využití vědeckého výzkumu. Roku 2002 se ho v projevu před Královskou společností dovolával i premiér Velké Británie, když ke shromáždění význačných vědců prohlásil, že „odpovědná věda a odpovědná tvorba politiky se opírá o princip předběžné opatrnosti". Přesto nikdo, jak se zdá, neví, co tento princip vlastně říká. Říká nám, že nemáme podstupovat riziko? Pak je to samozřejmě jen iracionální tvrzení, neboť se vším, co děláme, je spojeno jisté riziko. Nebo nám říká, abychom při podstupování rizika zvažovali výnosy a náklady? Pak nám pouze připomíná základní zákon praktického uvažování. Nebo tu jde o připojení nějakého nového axiomu k teorii rozhodování, který nám umožní vypořádat se s hrozbami moderních technologií takovým způsobem, aby byla zabezpečena budoucnost lidstva? Je-li to tento případ, pak musíme mít jasno v tom, co tento axiom tvrdí a na jakých základech stojí naše přesvědčení o jeho správnosti.

Dodatek ke Konferenci o životním prostředí, která se konala roku 1982 ve Stockholmu, doporučil princip předběžné opatrnosti jako přijatelný přístup k vědeckým inovacím, nijak ho ale nedefinoval. Od té doby byl tento princip ve výnosech Evropské unie opakovaně zmiňován jako autoritativní vodítko a logické zdůvodnění plíživě se rozpínajícího regulativního režimu, který má navenek chránit veřejnost, avšak ve svých důsledcích dusí inovace. Setkání právníků, vědců, filozofů a zelených aktivistů ve Spojených státech v roce 1998 vydalo Wingspreadské prohlášení, které definuje tento princip následovně:

„Zvyšuje-li nějaká činnost nebezpečí, že dojde k poškození životního prostředí nebo lidského zdraví, měla by se přijmout preventivní opatření, a to i v tom případě, není-li plně vědecky prokázán vztah mezi nějakou příčinou a účinkem." Tato definice neříká vůbec nic, neboť každá činnost může být pojímána tak, že jí vyhovuje.

A konečně roku 2000 vydala Evropská komise o tomto principu téměř třicetistránkovou zprávu, jež měla objasnit jeho uplatňování; potřebě jeho jasné definice se však opět vyhnula. Tento princip, říká se v ní, se může aplikovat, „když předběžné vědecké hodnocení naznačuje, že existují rozumné důvody k obavám, že potenciálně nebezpečné dopady na životní prostředí nebo zdraví lidí, zvířat a rostlinstva mohou být neslučitelné se zvolenou vysokou úrovní ochrany Společenství".

Nedefinovat, rovnou zakázat

Slova jako „předběžné", „potenciálně", „může" prozrazují zásadní nechuť upřesnit, co tato formulace znamená. A odkaz na „zvolenou vysokou úroveň ochrany Společenství" přirozeně vede k otázce „zvolenou kým?". Tato formulace ve skutečnosti opravňuje zakázat každou aktivitu, o níž by mohl nějaký byrokrat usoudit - na jakkoli vratkých základech - že se s ní možná pojí nějaké náklady.

Je udivující, že ačkoli nikdo neví, co princip předběžné opatrnosti vlastně říká, stal se nyní doktrínou evropského práva. Nedávné rozhodnutí Evropského soudního dvora odvolávající se na princip předběžné opatrnosti dovozuje, že italská vláda je oprávněna přijmout preventivní opatření proti prodeji geneticky modifikovaných potravin na základě toho, že „žádná lidská technologie by se neměla užívat, dokud se neprokáže její neškodnost pro lidi a životní prostředí". Vzato doslova, měly by se zakázat veškeré inovace v technologii výroby potravin, jichž jsme v poslední době svědky. Osobně jsem zcela nakloněn přijetí zákona, který by zakázal biologicky neodbouratelné obaly, neboť jsem si vědom, že velmi škodí životnímu prostředí. Ale na tento případ se nařízení Soudního dvora nevztahuje, protože pokus uplatnit je v této oblasti by způsobil, že by celý náš potravinářský průmysl uvázl na mrtvém bodě. Toto nařízení navíc tím, že všechno zakazuje, také všechno povoluje, neboť nás nutí pojímat všechno, co děláme, jako výjimku. Dá se tedy uplatňovat arbitrárně, aby zabránilo jakýmkoli iniciativám, s nimiž byrokraté momentálně nesouhlasí, bez ohledu na to, zda existuje nějaká seriózní studie účinků na zdraví, na životní prostředí a na život na planetě. To je nevyhnutelný důsledek zavedení nesmyslného všeléku do vlády zákona.

Je zde však ještě důležitější problém, který je třeba řešit. S tím, jak se byrokraté chápou úkolu vytvářet legislativu a parlamenty jednotlivých evropských zemí jsou odsuzovány do role agentur pro práci s veřejností, mění zákon svůj charakter. Místo toho, aby vytvářel rámec, v němž lidé mohou podstupovat riziko a přijímat odpovědnost za to, co dělají, stává se univerzální překážkou podstupování rizika - způsobem sejmutí odpovědnosti ze společnosti a jejího převedení do neosobní podoby, kde se spolehlivě rozpustí a může se na ni zapomenout. Jakmile existuje to nejmenší podezření, že něco bude nebezpečné, přijdou byrokraté s výnosem ve formě direktivy Evropské komise. Tyto direktivy jsou příkazy, o nichž se nedá vyjednávat a jež nemohou pozměnit ani národní parlamenty. K odpovědnosti za ně však nelze volat ani jejich autory. Princip předběžné opatrnosti ospravedlňuje vše, co dělají, neboť nepotřebují nic víc než „předběžné" vědecké hodnocení zavdávající „důvody k obavám", že „potenciální" účinky „mohou" být neslučitelné s „vysokou úrovní ochrany", kterou si tito byrokraté sami zvolili.

Výsledek lze ilustrovat na direktivním zákazu určitých ftalátů, které se používají jako změkčovadla PVC při výrobě dětských dudlíků, kojeneckých lahví atd. „Předběžné" vědecké hodnocení spočívá v povšechném tvrzení jednoho dánského badatele, že ftaláty mohou být karcinogenní. Výsledky jeho výzkumu nepotvrdil žádný z jeho kolegů a odmítl je dokonce i vědecký výbor Evropské komise samotné. Princip předběžné opatrnosti se však na základě tohoto ne-důkazu rozběhl a okamžitě jej proměnil v oprávněný důvod k panice. Podíváme-li se totiž na tento princip v souvislosti s jeho uplatněním, ve skutečnosti nám říká: „Myslíte-li si, že existuje nějaké riziko, pak nějaké riziko existuje, a jestliže existuje riziko, je třeba věc zakázat." Znovu tu máme co dělat s principem, který všechno zakazuje i povoluje. Jeho účinek je jak arbitrární, tak absolutní a umlčuje veškeré protiargumenty. Proto je tento princip neobyčejně účinnou politickou zbraní, jíž mohou využívat nejenom byrokraté, ale také všechny nikým nezvolené a nikomu neodpovědné nátlakové skupiny, aby nám ostatním vnutily svůj názor. Za výnosem zakazujícím ftaláty pochoduje pluk samozvaných ochránců životního prostředí, podle kterých je nepřítelem číslo jedna chemický průmysl. A nepřinese-li zákaz nikomu užitek, alespoň jím utrpí průmysl, který do daného produktu tolik investoval. A to je pro aktivisty samo o sobě dobrým výsledkem.

Bez rizik a bez rozumu

Princip předběžné opatrnosti je jasnou překážkou novátorství a experimentování. Jsou ale ještě hlubší důvody, proč by nás měl znepokojovat. Důvody, které se dotýkají samé podstaty lidské existence a naší schopnosti řešit praktické problémy. Princip předběžné opatrnosti předně znamená tendenci rozpojovat rizika, což vylučuje možnost rozumných řešení. Nebezpečí nikdy není jediné a ani k nám nepřichází pouze z jedné strany nebo pouze v jednom momentu v čase. Jestliže nebudu riskovat zlobu svého dítěte, vystavuji se riziku, že později budu mít co dělat se zkaženým, sebestředným klackem. Veškeré praktické uvažování znamená vzájemné porovnávání rizik, propočítávání pravděpodobností, snižování nejistot, zvažování zisků a nákladů. Tento způsob uvažování je pro nás téměř instinktivní a jako druhu nám zajistil ohromný úspěch. Součástí matematiky je teorie rozhodování, která se věnuje formalizaci našeho uvažování. Nic, co by připomínalo princip předběžné opatrnosti, v ní nenajdeme. Účelem tohoto principu totiž je izolovat každé riziko, jako by vůbec nesouviselo s ostatními. Rizika přicházejí podle tohoto principu jakoby zabalené každé zvlášť a na každé je třeba odpovědět stejně - „Ne!". Máme-li pocit, že dodržením tohoto příkazu na sebe bereme jiné riziko, odpověď je zase stejná - „Ne!".

Logicky se tedy tento princip rovná příkazu, který dal jistý americký prezident vysokému státnímu úředníkovi: „Nedělejte vůbec nic, jen tam buďte!" To ale státní úředníci neumějí. Byrokraté mají neodolatelnou potřebu působit tak, jako že něco dělají. Uvedený princip tedy vede k tomu, že se vydá zákaz s ohledem na určité riziko a všechna ostatní rizika se z rovnice vyškrtají. Co to znamená, živě dokládá jeden případ z nedávné doby. Evropské nařízení reagující na nepatrné nebezpečí, že by se do potravního řetězce člověka mohla dostat nemocná zvířata, vyžaduje, aby byl u každého zabíjení přítomen kvalifikovaný veterinář, který musí každé zvíře přicházející na jatka prohlédnout. Nic nenasvědčuje tomu, že je veterinární prohlídka za těchto okolností nutná nebo (v těch vzácných případech, že se na jatka dostanou nakažená zvířata) účinná. Princip předběžné opatrnosti nicméně přinesl své obvyklé plody a nařízení bylo uvedeno v platnost. Malá jatka po celé Británii byla nucena skončit, protože jejich ziskové rozpětí bylo stejně úzké jako u farmářů, jimž jatka sloužila, a kvalifikovaní veterináři požadovali platby odpovídající jejich kvalifikaci.

Na zemědělské hospodaření, sociální a ekonomický život zemědělských společenství a životaschopnost malých pasteveckých farem to mělo devastující dopad; stejně se toto nařízení podepsalo i na podmínkách zvířat. Místo aby naše stáda putovala na čtvrt hodiny vzdálená místní jatka, musí se dnes tři až čtyři hodiny trmácet do jednoho z velkých zpracovatelských závodů, které si mohou dovolit trvalou přítomnost veterináře. Farmářům, kteří jsou pyšní na svá zvířata a starají se o ně přes dvě zimy i víc, je líto se s nimi loučit za takových podmínek, a i sama zvířata velmi trpí. Takové poškození vztahu mezi farmářem a stádem se navíc nepříznivě odráží na krajině. Farmář, který už není schopen nést plnou odpovědnost za život a smrt svých zvířat, přestává v této nevýnosné činnosti vidět smysl. Malé pastevecké farmy, které vytvářely krajinu Anglie, dnes rychle mizí a místo nich se objevují anonymní agropodniky nebo rekreační jezdecká centra. To poškozuje nejen naši krajinu, ale i náš smysl pro národní identitu, jejímž nejmocnějším symbolem je právě krajina.

Jako by tato dlouhodobá daň byla málo, musíme platit také krátkodobou daň za kulhavku a slintavku. Dříve se tuto nemoc obvykle podařilo zvládnout v lokalitě, v níž propukla. Při posledních výskytech se ale přes zvířata putující na nějaká vzdálená jatka okamžitě rozšířila po celé zemi. Důsledkem bylo sice přechodné, nicméně totální zničení našeho chovu dobytka.

Odpovědný politik by bral v úvahu nejenom malé riziko, na které se zaměřuje uvedená direktiva, ale také obrovská rizika, jež pro farmářské společenství představuje zánik místních jatek, nebezpečí číhající na zvířata na dlouhé cestě, výhody lokalizované potravinářské výroby atd.. A měl by i motiv všechny tyto věci zvažovat - touhu být znovu zvolen v době, kdy budou patrné důsledky jeho rozhodnutí. Jakožto racionální tvor by si uvědomoval, že rizika nejsou žádné izolované částice, ale součást složitých organismů, utvářená proudem událostí. A v hloubi duše by věděl, že není nic nebezpečnějšího než rozdělovat rizika a k jednomu po druhém připojovat zákazy. Stejně ve svém soukromém životě uvažují i byrokraté. I oni jsou racionální tvorové a vědí, že rizika se musí podstupovat neustále a že je třeba je neustále navzájem porovnávat. Vydává-li ale byrokrat zákon pro jiné a nehrozí-li mu v případě, že rozhodne špatně, žádná ztráta, nevyhnutelně bude hledat nějaký jednotlivý, specifický problém, a aby ho vyřešil, sáhne po jediném a absolutním principu. Výsledkem je princip předběžné opatrnosti a všechna ta bláznivá nařízení, k nimž vede jeho bezohledné uplatňování.

Nezamýšlené důsledky

V tomto principu je totiž ještě jiná, hlubší iracionálnost. Je správné, berou-li zákonodárci v úvahu rizika, ne už ale, jestliže automaticky zakazují je podstupovat, a to i když doloží jejich izolovanost od ostatních relevantních faktorů. Se zvykem vyhýbat se nebezpečí se totiž pojí ještě větší riziko - že vytvoříme společnost neschopnou přežít skutečné ohrožení, kdy jediným východiskem je na nebezpečí nehledět.

Pokládat to za reálné nebezpečí není absurdní. Kolik pospávajících říší, ukolébaných dlouhodobou hojností, smetly barbarské hordy jenom proto, že basileus nebo kalif strávil život v bezpečném paláci. Historie skýtá plno příkladů varujících před zvykem třást se před každou výstrahou. Právě tento zvyk však podporuje princip předběžné opatrnosti. Absolutní výnosy proti rizikům přivolávají největší nebezpečí ze všech - že nás příští hromadné ohrožení zastihne bez té jediné věci, která by nám umožnila přežít.

Kdyby nás Clausewitz nenaučil ničemu jinému, jistě nás přesvědčil, že strategie v době války se drží zásad praktického uvažování, které platí stejně tak v době míru. Vítězství se nedosahuje uhýbáním před rizikem, nýbrž zvažováním rizik a uznáním, že jistota má své meze. Strategické myšlení ve válce se neliší od strategického myšlení v podnikání. Jestliže navíc v době míru dovolíme, aby zakrněla naše schopnost rozumně uvažovat, důsledky pocítíme za války. Prezident Roosevelt, který nebyl ochoten podstoupit riziko boje za ne zcela příznivých podmínek, byl nakonec stejně nucen bojovat - jenomže bez tichomořské flotily. To neznamená, že strategie „vysokého rizika" je vždy nejrozumnější. Znamená to pouze, že riziko je předpokladem strategického myšlení a strategické myšlení je nezbytnou podmínkou úspěchu. Ve válce je cenou za neúspěch ztráta všeho, v míru ztráta něčeho. Racionálně rozhodovat ale v obou případech znamená nikoli vyhýbat se rizikům, nýbrž mezi nimi volit.

Nejen v Evropě

I když z principu předběžné opatrnosti učinili základ svého legislativního programu eurokraté, neměli bychom si myslet, že tato nemoc praktického rozumu se omezuje pouze na Evropu. Ekologické nevládní organizace opakovaně využívají jinou ne-definici, která pochází z Ria z roku 1992. Podle Deklarace o životním prostředí a rozvoji „princip předběžné opatrnosti říká, že tam, kde je nebezpečí vážného či nevratného poškození, by se neměl nedostatek vědecké jistoty využívat jako důvod pro odložení nákladově efektivních opatření k prevenci zhoršení životního prostředí".

Díváme-li se na to z jedné strany, tvrdí se tu vlastně to, co dá zdravý rozum - že když podstupujeme nějaké riziko, máme učinit přiměřená opatření, abychom ho snížili. Na druhé straně se tu ale zase neříká nic jiného než „Ne!". A tímto druhým způsobem si uvedený princip pokaždé vykládají aktivisté, takže místo aby přispíval k řešení našich společných problémů, ve skutečnosti nám zabraňuje se s nimi vypořádat. A tak vlády všude po světě opouštějí programy jaderné energie, přestože představují nejlepší naději na čistou energii z obnovitelných zdrojů.

Neměli bychom si ani myslet, že tento princip se uplatňuje jen tam, kde se oficiálně uznává. U amerických zákonodárců nehrozí, že se ho budou dovolávat, protože si uvědomují, do jaké míry se dotýká zavedených občanských svobod. Americké věčné sudičství má ale stejný dopad jako evropský opatrovnický stát. V Americe jsou místa, kde si lékař netroufne přivést na svět dítě, protože se bojí žaloby za zanedbání povinné péče a soudního sporu, který by ho připravil o všechno, co má. Jak si lidé zvykají soudit se kvůli každému zranění, rychle se vytrácejí skautské výlety a dobrodružné hry. Místní zákonodárné sbory se pokoušejí sudičství zabránit pomocí zákonů, jimž je vlastní stejně šílený absolutismus jako evropským výnosům. Stát Massachusetts už dokonce přijal zákon proti suši - to znamená, že tento pokrm je povoleno jíst, pouze byl-li před konzumací buď uvařen nebo zmražen, takže už to vlastně žádné suši není. Důvodem je zcela mizivé nebezpečí, že člověku bude ze suši, jak se normálně podává, špatně. A občanům státu Massachusetts už není dovoleno to risknout. Výrobci vybavení dětských hřišť předpovídají, že z veřejných prostor zmizí houpačky, protože bezpečnostní nařízení, aby pod nimi byly instalovány nákladné ochranné podložky, je vlastně prohibitivní. Regulace týkající se dětských hraček, oblečení a aktivit jsou dnes tak přísné, že už není možné prožít dětství, o jakém jsme s takovou touhou a úžasem čítávali v americké klasické literatuře, třeba v Huckleberry Finnovi.

Nebojme se a rozlišujme

Hodnotíme-li tedy princip předběžné opatrnosti, měli bychom si uvědomit, že je jedním z aspektů kultury, která odmítá riziko a uhýbá před ním. Americké sudičství a evropské regulace mají stejný účinek - cenu rizika zvyšují do té míry, že riskovat už je ve skutečnosti iracionální. V Americe je tato cena peněžní, v Evropě trestní, ale efekt je stejný.

Racionální tvorové, kteří mají podstupování rizika ve své přirozenosti, už neriskují, jak by měli, protože soudní spory a zákon uměle zvedly cenu. Výsledek poškozuje nejen dospělé - mnohem hůře působí na děti a ohrožuje samu možnost toho, co se kdysi pokládalo za normální dětství. Chlapci chodívali do skautu, jezdili na tábory, kde se učili způsobům přežití, účastnili se atletických soutěží, v nichž posilovali tělo, které při tom samozřejmě někdy přišlo i k úrazu, vystavovali se různým těžkým zkouškám, aby zažili, jaké to je obstát, a vůbec vyhledávali všemožná nebezpečí, v nichž se upevňoval jejich charakter. Někdy se stala nehoda, někdy jim bylo ublíženo nebo sami ublížili. Přesto obecně vládlo přesvědčení, že se mládež takovými aktivitami nejenom utužuje, ale že ji i baví, učí se z nich a je díky nim lépe připravena vypořádat se se starostmi dospělého života a s požadavky běžného rozhodování.

Nic nenasvědčuje tomu, že se lidé mýlili, když takto uvažovali. Právě naopak, cítili pravdu, již neúnavně hájil Aristoteles - že předpokladem úspěchu v jednání jsou ctnostné návyky a že mají-li se ctnostné návyky vůbec osvojit, je třeba si je osvojit záhy. Mladí lidé, kteří jsou vedeni k tomu, aby sami promýšleli řešení praktických těžkostí, se učí umění přežít. Kdo se ustrašeně vyhýbá riziku, nemá schopnost čelit skutečnému ohrožení a přežít - stejně tak se mu nejspíše nebude dařit v běžném konkurenčním podnikání. Prohrává v lásce i válce a pocit bezpečí má jen tam, kde se může spolehnout na opatrovnický stát. Opatrovnický stát ale potřebuje lidi ochotné riskovat, protože právě na jejich daních celá stavba institucionalizované ustrašenosti stojí.

To neznamená, že bychom měli bagatelizovat obavy, kvůli nimž se jako iluzorní řešení navrhuje princip předběžné opatrnosti. Je jasné, že je třeba rozlišovat rizika, za něž platí člověk, který je podstupuje, a rizika, jejichž cena se převádí na nás ostatní. U rizik prvního druhu stačí uvést odpovídající varování, jakým jsou například opatřeny alkoholické a tabákové výrobky a jaké by mnozí z nás rádi viděli i u výrobků s nadměrným množstvím cukru a tuku, u televizních pořadů a u všech ostatních produktů, které kazí mysl a tělo těch, kdo je konzumují. Rizika druhé kategorie se ale snadno zvládnout nedají, protože za škody není plně odpovědný žádný jednotlivec a žádný jednotlivec je ani sám nemůže napravit. Proto potřebujeme politická opatření, která by snížila cenu toho, co svým jednáním způsobujeme, rozložením schopnosti to napravit. O takový princip se opírala stará praxe zálohování, která zbavovala svět skleněných lahví a která by mohla řešit i mnohem nebezpečnější situaci, kdy naše řeky, kanály a zavážky zamořují láhve plastové. Podle tohoto principu musí každý člověk, který využívá nějakou inovaci, platit úměrnou částku společensky distribuované ceny. Inovace pokračují a škody se dávají do pořádku. Tento druh řešení nedávno zobecnil Robert Costanza, ekonom z Marylandské univerzity, který se snaží nahradit princip předběžné opatrnosti něčím přesnějším.

Dokud ale není princip předběžné opatrnosti takto zpřesněn, je pouhou brzdou výzkumu, který je třeba provést, máme-li zvládnout rostoucí ekologické problémy. V naší dnešní situaci není nebezpečnější politiky. Máme-li tedy princip předběžné opatrnosti vůbec aplikovat, aplikujme ho na něj samotný. A odpovězme „Ne!".

Z časopisu The National Interest, léto 2004, přeložil Jiří Ogrocký.