Levice a pravice

V historii politického myšlení není spor o platnost a neplatnost pojmů "levice" a "pravice" ničím novým. Debata nad tím, zda termíny "levice" a "pravice" mají smysl nebo zda jsou vyprázdněné, pokračuje i v České republice. Symbolické prvenství v označení těchto pojmů za prázdné je přisuzováno Jeanu-Paulu Sartrovi. Mnohé argumenty vyslovené na podporu tohoto názoru jistě stojí za zkoumání (proměny dominantních ideologií v čase, komplexnost politické reality moderních společností, nástup nových sociálních problémů a podobně). Akademickou debatu nad "levicí" a "pravicí" je však třeba odlišit od výkřiků používaných v politickém boji. Čas od času zažijeme volání, že levice, pravice či obojí jsou navždy mrtvé. Vítězové mají přirozenou tendenci tvrdit, že k jejich politické orientaci není alternativa, a poražení často tvrdí totéž. Těmito výkřiky není třeba se znepokojovat, pokud se však za nimi neskrývá odmítání politické demokracie.

Levice a pravice jsou prostorovými metaforami užívanými v jazyce politiky a politické vědy od dob Francouzské revoluce. Tyto metafory byly zcela náhodně odvozeny od místa, kam se konkurenční politické skupiny posadily na prvním zasedání Generálních stavů v roce 1789. Reakční a monarchističtí aristokraté seděli napravo, příslušníci třetího stavu a radikálové seděli nalevo. Obsah pojmů levice a pravice se však v čase proměňoval. Postupně začaly být základem sporu mezi levicí a pravicí určité sociálně-ekonomické hodnoty - levice považuje za spravedlivou větší rovnost ve společnosti, přesněji stejnost, pravice větší nerovnost, přesněji rozdílnost. S tímto základním sporem vycházejícím ze sociální struktury společnosti pak v různých dobách souvisely a souvisejí i jiné politické rozpory: liberalismus-autoritarianismus, materialismus-postmaterialismus atd. Rozpor levice-pravice však nad ostatními rozpory zpravidla dominuje.

Vědci studující levici a pravici (např. Marcel Gauchet či Norberto Bobbio) se shodují v tom, že tyto pojmy nikdy nebyly pevně definované. Vždy šlo o relativní, nikoliv o absolutní normativní termíny, o volné analytické kategorie, jejichž obsah - popisný i hodnotící - se lišil nejen v čase, ale i mezi zeměmi. Například pojem "levice" byl platný, když levice byla liberální, a stejně tak, když byla socialistická, a relativně pravicová "nová levice" je stále ještě levice. Podobnou významovou variabilitu bychom našli i na pravici. Levice a pravice nejsou ideologie. S jejich pomocí byl ale vždy popisován spor mezi politickými postoji, hodnotami, idejemi, ideologiemi a programy, mezi politickými stranami, hnutími a skupinami voličů, který je přirozeně přítomen v každé demokratické společnosti.

Spory jsou podstatou demokracie. Demokratická politika je založena na konkurenci kontrastních názorů, znamená spory mezi skupinami občanů, přičemž tyto skupiny lze podle jejich hodnot analyticky přiřadit na politickou levici, pravici a případně střed zejména podle toho, zda preferují rovnost před rozdílností, nebo naopak. Existence levice a pravice je pro demokracii důležitá. Volby přirozeně dělí soupeřící skupiny do dvou vzájemně konkurenčních táborů. Přehlédněme nyní, že ideálně se tak děje jen v určitých typech volebních systémů, lze však říci, že principem voleb je rozdělit společnost na minoritu a majoritu, z nichž jedna bude více levicová a druhá více pravicová. Všechno v demokratické politice musí být buď levicové nebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň, tvrdí Norberto Bobbio.

Podle Laponceho levice a pravice opravdu mizí jen ve dvou extrémních situacích, do kterých se společnost může dostat: v občanské válce a nedemokratickém režimu. Isaiah Berlin upozorňuje na skutečnost, že nedemokratické režimy záměrně odmítají dělení levice - pravice. Držitelé moci v nedemokratickém režimu odmítají alternativu ke svému způsobu vládnutí a své vizi společnosti a popírají tak i demokratický rozpor mezi levicí a pravicí. Komunistický režim u nás byl toho jasným příkladem. Dělení na levici a pravici bylo odmítnuto, pojem pravice byl tabu, pravicové strany nesměly existovat a jakákoliv možnost demokratického politického sporu o věcech, které se týkají občanů, byla vytěsněna.

Smysl pojmů levice a pravice však někteří, možná s dobrými úmysly, odmítli i po pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Argumentovali tím, že: a) v prvních demokratických volbách po pádu komunistických režimů vítězily v zemích střední a východní Evropy antikomunistické aliance či hnutí (OF a VPN v Československu, SDS v Bulharsku, DEMOS ve Slovinsku, Solidarita v Polsku), které nebyly ani levicové ani pravicové; b) transformaci v postkomunistických zemích prováděly jak strany levicové, tak pravicové.

Lze však na základě těchto argumentů říci, že levice a pravice jsou provždy mrtvé? Nikoliv. Oba argumenty staví na krátkodobých specifikách, která se týkají systému vládnutí a stavu stran. První svobodné volby v postkomunistických zemích se konaly ve zvláštní situaci, kdy v politice šlo o spor "demokracie versus nedemokratický režim". Takový spor však není sporem mezi levicí a pravicí, ale sporem mezi levicovými a pravicovými demokraty na jedné straně a levicovými a pravicovými nedemokraty na straně druhé. Demokraté se dokáží shodnout v tom, že po pádu nedemokratického režimu vybudují demokracii, avšak po ustavení jejích základů se jejich další spory stanou levo-pravými. Stejně tak fakt, zda se reformy uskutečňovaly v dané postkomunistické zemi více za vlády levice nebo pravice, je spíše výpovědí o specifické národní situaci. V zemích, kde reformy prováděla spíše levice (Polsko, Maďarsko), se komunistické strany začaly reformovat zevnitř a připravovat novou (zejména ekonomickou) politiku již během osmdesátých let, zatímco v zemích, kde je prováděla pravice, zůstaly komunistické strany vnitřně nereformovány a na reformy nepřipraveny (Československo).

Pojmy levice a pravice byly také odmítnuty v souvislosti s procesem evropské integrace. Existuje názor, že v Evropské unii se pojmy levice a pravice smazávají a v procesu přibližování k Evropské unii je důležité pouze to, kdo je proevropský a kdo proti. To je však velké a možná záměrné zjednodušení. Ve sféře politiky, která je dosud vyhrazena jednotlivým členským zemím Unie, jsou spory mezi levicí a pravicí stále velmi živé. Co se týče věcí, které patří do jednotné unijní politiky, pak zřejmě ke smazávání "levice" a "pravice" opravdu dochází. Jak ale ukazují časové řady výzkumů Eurobarometer, v očích občanů EU jde o stále méně legitimní proces, který je možná příčinou toho, proč vztah k EU není v členských zemích typicky levo-pravým tématem a proč se odpůrci (podobně jako příznivci) současného způsobu integrace rekrutují jak z řad konzervativců, tak liberálů, socialistů, komunistů i zelených.

Málokoho překvapí, že termíny "levice" a "pravice" běžně používají političtí a sociální vědci, politici a politické strany. Ale nejlepším důkazem o tom, do jaké míry jsou tyto metafory ve společnosti užitečné a živé, je to, že je používají i voliči. V mnoha zemích patří tyto termíny i do jejich politických představ. Pokud jsou voliči ve výzkumech požádáni, aby se zařadili na škálu levice-pravice, pak např. v Nizozemsku se zařadí všichni dotazovaní, v západní části Německa 95 % a ve Velké Británii 91 %. Podobně v České republice naprostá většina občanů dokáže říci, zda se pokládá za příznivce levice, středu nebo pravice. Neochota nebo neschopnost zařadit se na některé z vizuálních nebo verbálních škál, pomocí kterých se politická orientace obvykle ve výzkumech zjišťuje, se u nás pohybuje od 5 % dotazovaných v případě vizuální škály do 10 % u verbální škály. V Polsku a Slovinsku se na škálu levice-pravice zařadí 89 % dotázaných, v Maďarsku 69 % a v Rusku 43 % dotazovaných. Je zřejmé, že prostorové metafory jsou součástí politického diskurzu spíše na západě Evropy, zatímco směrem na východ jejich význam v tomto ohledu klesá. Tuto skutečnost však nelze přejít tvrzením, že levice a pravice nejsou platné. Je třeba zkoumat míru konsolidace demokracie v těchto zemích a stav politické scény.

Tam, kde voliči levo-pravé dělení používají, je patrné, že tak nečiní zcela bezmyšlenkovitě. Jejich představa o tom, co je nalevo či napravo, má vztah k existujícím politickým postojům, hodnotám, idejím i politickým aktérům. Proto se političtí a sociální vědci již několik desetiletí voličů dotazují, kam na škále levice-pravice řadí například sebe a ostatní politické aktéry. Tato "expertíza" bývá nesmírně poučná v tom smyslu, že poznáme mentální obraz politického prostoru dané společnosti, který mají obyčejní lidé. A pokud zjistíme, že tyto banální a náhodně vzniklé pojmy do tohoto mentálního obrazu patří, že voliči hrají hru na "levici" a "pravici" a že skupiny voličů mají na věci alternativní názory, pak destrukce tohoto dělení může vést pouze k jejich odcizení od politického systému.

Klára Plecitá-Vlachová (1971) Zabývá se sociologií politiky. Je spolueditorkou knihy Nerovnost, spravedlnost, politika (SLON) a autorkou kapitol v monografiích Zpráva o vývoji České společnosti 1989-1998, Ten Years of Rebuilding Capitalism: Czech Society After 1989, Česká společnost v transformaci (SLON) a Marketing Democracy: Changing Opinion about Inequality and Politics in East Central Europe.