Machovcův Ježíš

Obdivovatelů známého českého filosofa Milana Machovce (1925-2003) není málo. Je to logické: patřil k myslitelům, kteří dokázali skvělé myšlenky nejenom tvořit, ale také formulovat a předávat. Otázku pojetí Ježíše Krista považuji za jeden z ústředních problémů celé Machovcovy filosofie, o kterém sice souhrnně pojednal ve své knize Ježíš pro moderního člověka, ale jenž zřetelně rezonoval v plném objemu jeho díla. Proto jsem předkládanou studii nekoncipoval jako rozšířený referát o jedné knize - to by bylo příliš laciné - ale pokusil jsem se ji pojmout obecněji, se zřetelem k vývoji Machovcových postojů k Ježíšovi, vlastně historicko-chronologicky. Výsledkem by měl být plastický nástin Machovcovy koncepce Ježíše, ve které nám tato postava nevystupuje jako hrdina jedné autorovy knihy, ale svým způsobem jako hrdina celého jeho života a díla. Chceme-li však porozumět Machovcovu chápání Ježíše v plném kontextu jeho celoživotní tvorby, musíme nejprve porozumět smyslu dynamiky filosofova myšlení. Ovšem jakou smysluplnou myšlenkovou genezi lze shledat u člověka, který svou kariéru začínal jako (nebojme se říci) dogmatický marxista, pokračoval coby reformní komunista, v době normalizace se stal signatářem Charty 77, své univerzitní výstupy v závěru života zakončoval slovy: „dá-li Bůh, za týden nashledanou" a nakonec si na své poslední cestě přál slyšet Otčenáš? Avšak snad právě to mne učinilo Machovcovým obdivovatelem, že jsem jeho dílo a nakonec i jeho samotného dokázal přijmout ne jako fenomény rozporuplné, ale naopak vnitřně vlastně nesmírně konzistentní ve svém úsilí o „hledání moudrosti", které by mělo být cílem každého filosofa a které - je-li skutečně autentické a prožívané - musí v dynamice svého vývoje zaznamenávat jisté turbulence. (...)