Mao žije

Mezi pozoruhodné rysy dvacátého století patří nejen nesmírné množství ukrutností, které v něm byly spáchány, ale také neochota tyto hrůzné činy pojmenovat, natož pak odsoudit. Z těchto zločinů, jež začaly masovým vražděním pod taktovkou Lenina a Stalina v Sovětském svazu a pokračovaly nacistickým holocaustem a genocidami spáchanými v Číně a Kambodži, jsou obvykle přiznávány a všeobecně dobře známy pouze hrůzy nacismu. Poznání ostatních zločinů je dosud většinou omezeno na úzký okruh specialistů. Platí to především pro zločiny Mao Ce-tunga, který v roce 1949 založil Čínskou lidovou republiku a zůstal až do své smrti v roce 1976 jejím vůdcem.

Čína se nikdy Mao Ce-tunga nezřekla - dosud v ní nedošlo k jeho odsouzení, které by bylo obdobou odsouzení Stalina Chruščovem na sjezdu strany v roce 1956. Mao Ce-tungovo nabalzámované tělo je uloženo na Tiananmenském náměstí a vláda v Pekingu se k němu dosud odvolává jako k nejzazšímu zdroji své legitimity. Až na čestné výjimky se s ním stále ještě nedokázali vypořádat ani západní badatelé, ačkoli se alespoň někteří z nich již vypořádali s Leninem a Stalinem. Žádný soudný člověk by si dnes nepověsil doma na stěnu portrét Hitlera. Sbírat plakáty, odznaky, bysty a jiné kýče s Mao Ce-tungem je však dosud v mnohých západních zemích považováno za přijatelné, a je to dokonce i módní.

Jednou z příčin tohoto stavu je možná i fakt, že Mao Ce-tung byl na mezinárodní scénu uveden jako hrdina. V dlouhém interview s americkým novinářem Edgarem Snowem byl světu představen jako laskavý a skromný muž, který je čistě náhodou také oddaným revolucionářem. Tento rozhovor, jenž se odehrál v odlehlém koutě Číny v centrále komunistické strany, se stal základem pro Snowovu knihu „Rudá hvězda nad Čínou", jež se tiskne v podstatě nepřerušeně od svého prvního vydání v roce 1936 až do dnešní doby. Téměř všechna pozdější líčení jsou tak či onak ovlivněna Snowem.

V době, kdy se s ním potkal, bylo Mao Ce-tungovi dvaačtyřicet let. Jak americkému novináři sdělil, narodil se v provincii Chunan (na jižním okraji centrální Číny) v rodině rolníka, ve svém dětství a mládí byl rebelem, studoval na pedagogické fakultě a pomáhal založit Komunistickou stranu Číny.

Mao pochopil, jak se můžeme u Snowa dočíst, že Komunistická strana Číny může uspět pouze tehdy, bude-li stranou miliónů zbídačených rolníků a nikoli pouze (jak tomu chtělo faktické vedení strany v Moskvě) stranou hrstky čínských továrních dělníků. Maova strana se proto od počátku vyznačovala silnou příměsí domácích, čínských prvků. Tato pozoruhodná a, jak se zdá, životaschopná směs tradičních prvků a modernity (či její komunistické podoby) byla velmi atraktivní pro mnohé Číňany, jejichž pocit národní identity byl otřesen pádem starého řádu, k němuž došlo v roce 1912, kdy abdikovala poslední dynastie.

Maovy liberacionistické záměry přirozeně vyvolaly znepokojení mezi statkáři a příslušníky „gentry", kteří podporovali tehdejší centrální vládu Čankajška v Nankingu. Čankajšek a jeho spojenci podnikli do oblastí, v nichž měli komunisté své základny, pět „vyhlazovacích tažení". Páté tažení, na jehož přípravě se podílelo i Německo, by zajisté přivodilo konečnou porážku komunistů nebýt (podle standardní verze) geniálního průlomu, tzv. „Velikého pochodu", v jehož průběhu se komunistům postupujícím pod Maovým vedením odlehlými oblastmi a hrdinně se bránícím útokům svých pronásledovatelů - nacionalistů - podařilo přesunout do bezpečí na severozápad Číny, kde Snow zaznamenal Maovo úchvatné vyprávění.

Pak přišla druhá světová válka a jedinými Číňany, kteří se skutečně chtěli bránit proti Japoncům, byli (podle oficiální verze) komunisté (Čankajšek měl údajně mnohem větší zájem o boj proti Maovi). Mao tehdy podnítil mohutnou revoluční vlnu, jež se proměnila v ohromnou vojenskou sílu, a ta nejenže pomohla zahnat Japonce, ale také mu a jeho stoupencům umožnila, aby se v občanské válce, jež následovala v letech 1945-1949, chopili moci. I tato část Maova příběhu byla později učiněna součástí Snowova vyprávění, její nejvlivnější a nejpůsobivější verze však pochází z pera Barbary Tuchmanové.

V Stilwell and the American Experience in China, 1911-1945 (1971) a dalších svých pracích Tuchmanová tvrdí, že podporou Čankajškových nacionalistů si Spojené státy vsadily na špatného koně. Zastánci tohoto názoru, někdy označovaného jako škola „ztracených příležitostí v Číně", dodnes věří, že kdyby Spojené státy tehdy zvolily jinou politiku, nejenže by byly ušetřeny budoucích konfliktů s Čínou o Koreu, Vietnam a Tchajwanskou úžinu, ale mohl se proměnit i sám Mao. Stal-li by se spojencem USA (což si přál) a nikoli Sovětského svazu (k čemuž ho USA samy přinutily), vládl by v Číně mnohem demokratičtějším a prozápadnějším způsobem.

Ačkoli se Mao nakonec stal spojencem Sovětského svazu, mnozí západní učenci a komentátoři mu byli nadále příznivě nakloněni. Samozřejmě, že konfiskace půdy bohatých a její přerozdělení mezi chudými stejně jako vyčištění od zločinu takových nechvalně proslulých měst jako Šanghaj se neobešlo bez krveprolití. Mao také zaútočil na inteligenci a za oběť mu padli i někteří z jeho dřívějších přívrženců, jak tomu bylo například v kampani „Sta květin" v polovině padesátých let, kdy byli lidé vyzýváni, aby režim kritizovali; jakmile však jejich kritika překročila jisté meze, byli nemilosrdně likvidováni. Později se prostřednictvím „Velkého skoku" (1959-1961) pokusil nahradit nedostatek kapitálu ohromným rezervoárem čínské pracovní síly s cílem urychlit růst ekonomiky, čímž bohužel způsobil smrt nesmírného počtu lidí v důsledku hladovění. Na konci svého života byl veden obavami z toho, že v Sovětském svazu téměř vyhasl revoluční zápal, k odstartování Velké proletářské kulturní revoluce (1965-1976), v jejímž průběhu byly marginální skupiny, především studenti a mládež, nabádány ke vzpouře proti zavedeným autoritám.

Všechny tyto Maovy nedostatky byly sice náležitě zaznamenány, nikoli však skutečný rozsah lidských obětí a ničení, k nimž v jejich důsledku došlo. Mao byl neustále vnímán jako člověk, jenž hledá nové cesty k budování socialismu, a z tohoto důvodu mu mnohé - ne-li vše - bylo odpouštěno. Simone De Beauvoir v roce 1955 usoudila, že „způsob, jakým Mao užívá moc, není o nic více diktátorský než způsob, jakým moc užíval například Roosevelt". Jean-Paul Sartre zase oslavoval jeho „revoluční násilí".

Intelektuálové opěvovali Maovy úspěchy, zatímco všechny alternativy navrhované jeho nacionalistickými oponenty, stranami požadujícími zavedení parlamentní demokracie, či kritiky rekrutujícími se z řad emigrantů zavrhovali jako beznadějné slepé uličky. Učenci, kteří vyjádřili jiný názor, za něj často zaplatili svojí akademickou kariérou. Samozřejmě se přiznávalo, že když Mao reformoval systém, proléval při tom krev a vládl pevnou autoritativní rukou. Kdo by se v tom však šťoural, když viděl výsledky, kterých bylo dosaženo. Jak v roce 1972 po svém návratu z Číny prohlásil vlivný harvardský profesor John K. Fairbank, „maoistická revoluce je celkem vzato tou nejlepší věcí, která se čínskému lidu v posledních stoletích přihodila".

Podobné názory jsou dosud velmi rozšířeny jak mezi odborníky, tak i širokou veřejností. Žádná americká učebnice čínských dějin neřadí Mao Ce-tunga po bok Stalina či Hitlera. A od šedesátých let dvacátého století neodsoudil vedoucí představitel žádné zahraniční země čínský komunismus s přímočarostí, kterou někteří z nich dokázali projevit ve vztahu k Sovětskému svazu. Ačkoli je přítomnost Maova odkazu v Číně dosud zcela evidentní, Evropská unie se dnes již nemůže dočkat, až se jí podaří zrušit obchodní embargo uvalené na Čínu po masakru na Tiananmenském náměstí z roku 1989 a začne čínskému komunistickému režimu prodávat moderní zbraňové systémy. Izrael dodává Pekingu zbraně již dlouhou dobu (ačkoli se to má nyní, jak se zdá, změnit). Americké společnosti, včetně Loralu, Boeingu a Microsoftu, napomohly Číně při realizaci jejích zbrojních programů a opatření zaměřených na potlačení svobody projevu a bránění přístupu k informacím na internetu. Ačkoli většina nesvobodných lidí z celého světa dnes žije právě v Číně, běžní turisté, uzavření do pohodlí nových čínských luxusních hotelů, si většinou vůbec neuvědomují brutalitu, která je obklopuje, a pokud si ji uvědomují, chlácholí se myšlenkou, že i přes všechny tyto represivní tendence se vše nakonec díky rozvoji podnikání a obchodu změní k lepšímu.

Je třeba, aby znovu zapřemýšleli. Naštěstí je zde nyní něco, co jim může při jejich přemýšlení pomoci - mohou si přečíst šokující knihu, která se velmi rychle vyhoupla na první místo seznamu anglických bestsellerů. Jmenuje se Mao: neznámý příběh (Mao: The Unknown Story). Ve spolupráci se svým manželem Johnem Hallidayem (narozeným v Irsku v roce 1939) ji napsala Jung Čangová (narozená v Číně v roce 1952). Halliday, jenž je vynikající stylista a ovládá velmi dobře ruštinu a další jazyky, působil po nějakou dobu jako editor britského listu New Left Review. Čangová, jež žije v Anglii, byla dosud známa především jako autorka Divokých Labutí (Wild Swans, 1991), brilantně zbeletrizovaného příběhu tří generací žen její vlastní rodiny: babičky, konkubíny, která musela žít se svázanýma nohama; matky, původně nadšené komunistky, která později vystřízlivěla; a jí samotné, dívky vyrůstající uprostřed anarchie a násilí kulturní revoluce, během níž pracovala jako „bosá doktorka" na zbídačeném venkově, zatímco její matka byla poslána do koncentračního tábora a její otec byl dohnán k šílenství.

Mao: neznámý příběh není obyčejnou knihou. Chceme-li nalézt knihu srovnatelnou, musíme sáhnout po Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Gulag nebyl prvním negativním pojednáním o sovětském komunismu a Mao není první knihou představující Mao Ce-tunga a jeho přisluhovače jako zločince. A podobně jako Gulag i Mao je knihou, která ačkoli obsahuje fakta, je zároveň i něčím víc; přestože se opírá o nesmírné množství přesných a dobře doložených faktů, promlouvá z ní romanopisec a moralista, nikoli bezkrevný učenec. Peking je touto knihou již natolik vyděšen, že se rozhodl zakázal dokonce i číslo Far Eastern Economic Review, které o ní informovalo. Můžeme si však být zcela jisti, že v Číně budou brzy v oběhu pirátské kopie, není-li tomu tak již nyní. Ačkoli Čangová a Halliday nejsou prvními, kdo ukázali na Maovy zločiny, jejich kniha je i přes své nedostatky (o nichž řeknu více později) dílem, které nelze ignorovat. Podobně jako Solženicynovo Souostroví Gulag zasazuje Mao smrtelnou ránu celému jednomu způsobu uvažování.

Jaký byl Mao ve skutečnosti?

Mao, jenž před námi vyvstane při čtení knihy Hallidaye a Čangové, je ve všech ohledech odpudivý. Je nevzdělaný, posedlý touhou po moci, bezohledný sobec a ukrutný masový vrah.

Autoři předně ukazují, že Mao byl ignorant, který nenáviděl vzdělání a intelektuály. V mládí byl flákačem, a ačkoli se u něj projevovalo jisté nadání, nedokázal se ukáznit a studovat, a to ani „klasická díla marxismu-leninismu", která jeho vrstevníci ovládali zrovna tak dobře, jako jejich otcové klasickou čínskou literaturu. Na rozdíl od mnohých jiných, kterým se podařilo propracovat na vrchol komunistické hierarchie, nestudoval Mao před uchopením moci nikdy v zahraničí. A i pak studoval jen v Moskvě, která tvořila jeho představu „Západu". Starobylá vydání klasických děl čínské literatury umístěná na polici stojící v hlavě jeho obrovské postele - knihy, které tak zapůsobily na návštěvníky jeho skryté svatyně a jejichž fotografie byly podrobně zkoumány západními výzvědnými službami ve snaze proniknout do jeho „myšlení" - pocházela většinou z lupu ukořistěného v knihovnách odsouzených učenců a byla zde pouze vystavena na odiv.

Maův odpor vůči vzdělání se pojil s jeho vášnivou touhou zničit čínské kulturní dědictví. Když se v roce 1949 chopil moci, Peking, hlavní město pamatující vládu Mongolů a dynastií Ming a Čching, byl dosud nedotčen a zachován i se svými masivními kamennými hradbami a branami, stovkami chrámů, tradičními domy s nádvořími a nádhernými, taškami pokrytými střechami, pamětními oblouky či pailou a charakteristickým dramatickým uměním, kuchyní, zvyky a tradicemi. To vše přežilo válku s Japonskem a bylo by dnes nejúžasnějším světovým souborem historických památek, pokud by to ovšem stále ještě existovalo.

Mao přikázal, aby vše bylo zničeno. V roce 1958, v předvečer jeho kampaně, byl pořízen seznam zhruba 8 000 dochovaných historických památek hlavního města. Mao měl v úmyslu ponechat z nich pouze 78; většina byla zničena.

Jelikož byl sám nevzdělaný, postaral se, aby se vzdělání nedostalo ani druhým. V rozporu s obecně rozšířenou představou Západu o Maově podpoře vzdělanosti v Číně, vydával Mao na vzdělání svých spoluobčanů méně než jeho předchůdci. Zároveň drasticky omezil přístup Číňanů ke vzdělaní. „Jeho politika," píší Čangová a Halliday, „usilovala nikoli o zvyšování úrovně vzdělanosti společnosti jako celku, ale zaměřovala se na nepočetné elity specializující se především na exaktní vědy a další ,užitečné' předměty." Všichni ostatní Číňané měli zůstat „negramotnými či pologramotnými lidmi určenými pro otrockou práci".

Co se týče Maovy posedlosti mocí, usiloval o ni od počátku svého členství v komunistické straně. Zároveň se pokoušel dosáhnout fyzické likvidace všech, kdo mu stáli v cestě. Již ve dvacátých letech vraždil své kolegy, doháněl k sebevraždě své podřízené a krok za krokem si upevňoval svoji pozici prostřednictvím řady konspirací a zrad.

K nejdůležitější z nich došlo v průběhu Dlouhého pochodu. Jak Čangová a Halliday dokazují, standardní verze této hidžry je pouhým mýtem. Celé dílčí epizody včetně veliké bitvy u hořícího mostu v Dadu jsou výmysly. Hlavním Maovým cílem nebylo podle autorů knihy ani tak zachránit komunistickou stranu jako ochromit početně silnější a efektivnější armádu, jíž velel Čang Guotao, nadaný komunistický generál. Místo toho, aby mu Mao pomohl, ponechal ho, oslabeného a nechráněného, jeho osudu. To mu pak umožnilo převzít velení.

Sovětský vliv

Nejzajímavějším odhalením této části knihy je však míra sovětského vlivu na vznik a vývoj čínského komunistického hnutí, které je tradičně líčeno jako hnutí národní, jehož spojení s Moskvou bylo pouze oportunní. Podle Čangové a Hallidaye však Čínská komunistická strana ve skutečnosti byla - počínaje svým založením (agentem Kominterny), přes způsob financování, komunikace a vedení až po strategii - pouhým agentem ve službách sovětské politiky, a to i tehdy, když tato politika byla v rozporu s čínskými národními zájmy. Stalin velmi rychle postřehl, že v Maově osobě se spojují ambice, inteligence a bezohlednost, které, jak věřil, mohou Sovětskému svazu posloužit lépe než servilně ortodoxní marxismus jeho mnohých čínských rivalů.

Podřízení čínských zájmů sovětským se nejzřetelněji projevilo v konfliktu s Japonskem za druhé světové války. Stejně jako Čankajšek i Mao si byl vědom toho, že válka s Japonskem bude pro Čínu znamenat katastrofu. Avšak Stalin, který se obával japonské invaze z východu do Sovětského svazu, si ji přál. Mao rychle pochopil, že by mu mohla posloužit k dosažení jeho vlastních cílů: umožní-li Japoncům, aby zničili Čankajš­kovy ozbrojené síly, a současně napomůže k udržení silného Sovětského svazu, zvětší se jeho vlastní šance na to, aby Čankajška vytlačil z pozice vůdce Číny. Proto také podle Čangové a Hallidaye komunisté v ozbrojených silách vyvinuli tak velké (úspěšné) úsilí za rozpoutání války s Japonskem. Zároveň, v rozporu s tím, co tvrdí rozšířený mýtus, to také byl důvod, proč se Mao rozhodl vytrvat v ní až do konce.

Samozřejmě že pro některé čínské komunisty, kteří byli zároveň vlastenci, zašel Mao příliš daleko. Mao Ce-tung se však dokázal vypořádat i s nimi. Ve své pevnosti v Jün-nanu organizoval s pomocí Kang Shenga, ďábelského experta tajné policie, čistky proti těm, kdo se protivili jeho vůli, a posílal je do moderně vybavené mučírny nazývané „Datlová zahrada". (Ačkoli se jedná o zařízení, o kterém místní lidé dobře věděli, žádný ze západních návštěvníků Mao Ce-tunga a jeho hlavního stanu v době války se o něm nezmiňuje). Další své odpůrce Mao systematicky likvidoval v průběhu následujících dekád. Velké množství jich nakonec přišlo o život o tři desetiletí později v období kulturní revoluce.

Mao dokázal lidmi dokonale manipulovat. Čangová a Halliday přesvědčivě dokazují, že kampaň „Sta květin", v jejímž průběhu lidé vystupovali s kritikou režimu, aby pak byli zatýkáni, nebyla výsledkem chybné kalkulace (jak tvrdí Maovi sympatizanti), ale pečlivě připravenou pastí. Podobně ani idea „Velkého skoku" se nezrodila z marxistické fascinace industrializací, ale byla motivována Maovou snahou vyždímat z čínského lidu potraviny, aby mohl uhradit náklady na import zbraní a na dárky pro vedoucí představitele zahraničních zemí. A kulturní revoluce, kterou autoři po právu nazývají „velikou čistkou", neměla vůbec žádnou souvislost s obnovou zkostnatělé strany - byla docela obyčejnou mstou.

Jednu z nejpozoruhodnějších ukázek svého dokonalého umění manipulovat lidmi Mao předvedl počátkem sedmdesátých let v souvislosti s politikou Nixonovy administrativy „otevírání se" Číně. I v tomto případě, jak se v knize dozvídáme, se jednalo o pečlivě navnaděnou past. Iniciativu měl Mao, nikoli Washington. Když Nixon v únoru 1972 přijel na svou pověstnou návštěvu, byl přesvědčen, že má nad Maem převahu. Ve skutečnosti však již v červenci předchozího roku vykonal u Maa tajnou návštěvu jeho vlastní poradce pro otázky národní bezpečnosti Henry Kissinger, „obtěžkán štědrými dary, které dal, aniž by výměnou za ně o cokoli požádal". Nejenže Nixon nabídl na podnosu Tchajwan, ale ke všemu i slíbil, že se Američané stáhnou jak z Vietnamu, tak i z Koreje.

Mao Neznámého příběhu je zároveň, jako ostatně i mnozí jiní tyrani, vnitřně nejistý a ustrašený. Když v roce 1949 dorazil před Peking, dříve než se odvážil do města vstoupit a chopit se moci, musel překonat krizi provázenou záchvatem úzkostného strachu. Byl pověrčivým člověkem, který se nikdy neodvážil vstoupit do Zakázaného města, ve kterém žili čínští císaři, přestože se jeho rezidence nacházela v jeho sousedství. Všude, kam měl jít, musely být napřed postaveny a ochrankou naplněny vily se zdmi odolnými proti bombám. Udržoval si od populace bezpečný odstup a v pozdějších letech svého života využíval systému podzemních chodeb, které spojovaly jeho rezidenci, Velkou halu lidu, s vojenským velitelstvím na západním předměstí.

Mao se vyžíval v mučení. Mučil ženy, které ho obklopovaly, včetně čtyř žen, jež měl postupně za manželky. Když lékaři u Čou En-laje, nejpopulárnějšího představitele režimu, zjistili rakovinu močového měchýře, Mao nařídil, aby o tom nebyl informován a aby nebyl léčen. Dokonce i v době, kdy se Čou aktivně účastnil důležitých jednání se Spojenými státy, si Mao se svým věrným služebníkem pohrával a dělal vše pro to, aby mu zajistil pokud možno co nejbolestnější smrt.

Největší masový vrah 20. století

Mao však byl především největším masovým vrahem dvacátého století. Velká část jeho obětí byla zabita přímo rukama svých vrahů, jak tomu bylo např. při mučení a čistkách v Jün-nanu. Poté, co se komunisté v roce 1949 chopili moci, se tyto praktiky rozšířily po celé Číně. Mao explicitně stanovil numerické hodnoty, kterých bylo třeba při vraždění dosáhnout, a neopomněl při tom zdůraznit jeho „revoluční" význam. V roce 1954 se vyjádřil o svých komunistických protějšcích ve východní Evropě, že jsou příliš měkcí v otázce nutnosti „eliminovat všechny ty kontrarevolucionáře", a ke členům svého užšího vedení se obrátil s naléhavou výzvou: „Musíme zabíjet. A říkáme, že zabíjení je dobrá věc."

A nebyla to pouhá rétorika. Milióny lidí byly zlikvidovány již v prvních letech jeho tyranie. Později, za hladomoru v letech 1959-1961, z něhož autoři knihy viní Maovo rozhodnutí konfiskovat na venkově úrodu, zahynulo řádově 50 miliónů lidí - mužů, žen, dětí i nemluvňat. Nijak vzácné nebyly ani případy kanibalismu. Sám Mao si nicméně nadále užíval lukulských hodů, které mu museli připravovat jeho polohladoví služebníci.

A tak to pokračovalo, takže když v roce 1976 Mao zemřel, byl podle odhadu Čangové a Hallidaye zodpovědný za smrt celkem asi sedmdesáti miliónů Číňanů.

Kniha je napsána s takovým vášnivým zanícením a její tvrzení se opírají o takovou spoustu faktického materiálu, že se sotva najde čtenář, kterého nechá lhostejným. Číňané říkají, že „nabrousit meč trvá deset let". Čangová a Halliday na svém díle pracovali ještě o dva roky déle. Halliday strávil celou jednu dekádu v archívech nacházejících se mimo čínské území, včetně archívů Kominterny v Moskvě a archívů východoevropských komunistických stran. Výsledkem tohoto studia je nejen spousta nových faktických informací, ale i jasnější obraz vlivu, s jehož pomocí Sovětský svaz v první polovině dvacátého století ovládal jak Čínskou komunistickou stranu, tak i nacionalisty. Prostá a čtivá anglická próza této knihy je nepochybně dílem Hallidayovým, ačkoli lze v pozadí velké části textu cítit myšlení jeho ženy. Co se týče Čangové, její zásluhou je prostudování veškerých čínských materiálů a provedení mnoha set rozhovorů s lidmi v Číně a ostatních částech světa, kteří se osobně setkali s Mao Ce-tungem nebo o něm něco věděli.

Samozřejmě že již dávno nežijeme v době, kdy se s ventilací názorů na Mao Ce-tunga muselo teprve začínat. Jak jsem již naznačil, Čangová a Halliday nejsou prvními, kdo odhalili Mao Ce-tunga jako jednoho z největších zločinců lidských dějin: v průběhu uplynulých dekád se našlo několik nečínských učenců a žurnalistů, kteří měli odvahu jít ve svých závěrech důsledně až tam, kam je vedla fakta. Výsledky jejich bádání byly v nedávné době potvrzeny (a výsledky bádání jejich kolegů tvořících „hlavní proud" naopak zdiskreditovány) čínskými učenci jako Čen Jian, jenž v práci nazvané Maova Čína a studená válka (Mao's China and the Cold War, 2001) předložil reprezentativní pojednání o čínské zahraniční politice, které je ve shodě s tím, co píší Čangová a Halliday a očití svědkové jako Li Čchi-suj, jehož Soukromý život předsedy Maa (ETC Publishing, Praha 1996) představil Maa poprvé jako člověka, či přesněji jako nelidského netvora. Nové dokumenty neustále vycházejí na světlo i zásluhou celé řady disidentů žijících v dnešní Číně, ačkoli čínská vláda dělá vše pro to, aby je umlčela.

Hledání kořenů genocidy

Tím se ale opět dostáváme k otázce postojů Západu. Důkazů pro obžalobu Mao Ce-tunga bylo vždy více než dost. Je však ostudné, že mnozí odborníci na Čínu a další lidé, kteří měli přístup k informacím, před těmito důkazy zavírali oči z obavy, aby nenarušili iluzorní představu o Maovi jako lidském a laskavém vůdci. Podobně jako když začaly na veřejnost pronikat první zprávy o holocaustu i zprávy o zoufalé situaci v Číně v letech 1959-1961, kdy zde Mao způsobil hladomor, byly buďto ignorovány či zatajovány. Když Mao 9. září roku 1976 zemřel, New York Times mu věnovaly trojité palcové titulky a dvoustránkový nekrolog vycházející ze standardní verze, ignorující či bagatelizující nesmírnou spoustu tehdy již dostupných faktů, které s ní byly v rozporu.

Kniha Mao: neznámý příběh je proto nejen obdivuhodným, ale i velmi přínosným počinem. Přináší ucelený a přesvědčivě vykreslený obraz destrukce životů miliónů nevinných lidí a ukazuje, jak jeden nesmírně zlý člověk téměř zničil celou jednu civilizaci. Něco v ní ale schází - odpověď na otázku, co je třeba nyní dělat. Má veškeré to krveprolití, na které již nikdy nebudeme moci zapomenout, ještě nějaký jiný význam kromě toho, že je hrůzným mementem? Je možno z něj vyvodit nějakou výzvu k činu, již by bylo možno adresovat nám samým či Číňanům? Ačkoli zde kniha mlčí, je zřejmé, že správná odpověď zní „ano".

První věc, kterou je třeba udělat, je zjistit jména mrtvých, lokalizovat jejich ostatky a uctít je, jak již bylo příkladným způsobem učiněno u obětí holocaustu a začíná se nyní dělat i v případě obětí komunismu v Rusku a dalších zemích východní Evropy. Co se však týče Číny, nejenže je ještě na hony vzdálena tomu, aby podobný proces iniciovala, jakékoli aktivity v tomto směru jsou v ní dokonce přísně zakázány. V Číně nebyla doposud publikována ani jediná kniha, v níž by byly přiznány Maovy zločiny, a jeho obětem zde ještě nebyl postaven ani jeden památník. Nikdo zde neodpovídá na dopisy matek studentů, kteří byli 4. června 1989 zabiti na Tiananmenském náměstí.

Až budou mrtví uctěni, musíme se pokusit všemu porozumět. Čangová a Halliday sice popisují zlého člověka, vůbec se však nepokoušejí prozkoumat otázku původu tohoto zla a vysvětlit, jak se mohlo rozšířit po celé čínské společnosti. Takový úkol není vůbec snadný. Například Hillel Halkin nedávno v souvislosti s kritikou interpretace holocaustu Hannah Arendtovou poznamenal, že ačkoli holocaust možná skutečně byl „dílem byrokratů", jednalo se o byrokraty, jejichž „myšlení bylo formováno Německem výmarské republiky, Německem císaře a Německem křesťanských církví. Přesvědčit je, že si židé zaslouží smrt, bylo tak snadné, protože toto přesvědčení bylo připraveno dřívějším Německem. Jinak řečeno, jedná se o pokus nezůstat u mechanistického přístupu Arendtové a pokusit se postihnout živoucí lidskou společnost - pochopit, že Hitler nebyl pouze ďáblem, který nějakým záhadným způsobem sestoupil na německý národ a uhranul mu.

Pokusit se o analogické sociologické a racionální vysvětlení ochoty Číňanů sloužit Maovi jako otroci a jeden druhého udávat a zabíjet je úkolem ještě obtížnějším, úkolem, do něhož se Čangová a Halliday vůbec nepouštějí. Lze někde v Číně posledních představitelů dynastie Čching či republikánské společnosti nalézt kořeny genocidy? Lze v tradiční čínské filozofii nalézt ospravedlnění masového vraždění? Některé nezbytné ingredience byly nepochybně importovány společně s marxismem, takové vysvětlení se však pohybuje v kruhu, neboť předpokládá odpověď na otázku, jak se marxismus dostal v Číně do pozice uznávané filozofie a proč ho tolik Číňanů akceptovalo. Nad těmito otázkami je třeba se důkladně zamyslet.

Mao a současná Čína

Tím to ale nekončí. Vzhledem ke všem těm hrůzám, se kterými nás Čangová a Halliday ve své knize seznamují, by bylo krásné, kdybychom mohli uvěřit, že zlo, které Mao představoval, zemřelo společně s ním a že Čína je od něj nyní osvobozena. Avšak tak tomu bohužel vůbec není. Mao zemřel v roce 1976. Od té doby již uplynulo třicet let a příběh Číny se stále ještě neblíží šťastnému konci. Samozřejmě, Čína se v mnohém změnila. Změnila se její vnější podoba, dojem, kterým na nás působí, její atmosféra, ekonomické podmínky atd. Post-maoistická Čína se nepochybně velmi liší od Číny maoistické. Zároveň se jí však i nesmírně podobá.

A to je mé závěrečné téma. Maovy ukrutnosti nejsou pouze námětem pro historika, nýbrž se zásadním způsobem dotýkají i dnešní Číny a našich vztahů s ní. Jak naši autoři píší ve svém dvouvětném „epilogu", „Maův portrét a jeho tělo dosud dominují Tiananmenskému náměstí v samém středu čínského hlavního města. Současný komunistický režim se prohlašuje za Maova dědice a zarputile ochraňuje jeho mýtus."

Mao je v Číně fakticky stále uctíván jako moudrý a hrdinný zakladatel Čínské lidové republiky. Dosud jsme zde nebyli svědky žádné jeho veřejné kritiky, která by byť jen vzdáleně připomínala projev, ve kterém Chruščov v roce 1956 odsoudil Stalina. Nejenže Maovo balzamované tělo dosud leží střeženo čestnou stráží ve středu Tiananmenského náměstí a je denně navštěvováno zástupy Číňanů, kteří jsou ochotni vystát dlouhou frontu, aby se mu mohli poklonit, a nejenže jeho portrét dosud visí u Brány nebeského klidu pár kroků od Zakázaného města, tradičního středu čínského kosmu, ale dokonce i celá hloubková struktura čínské společnosti dosud zůstává, jak ji vytvořil Mao.

V Číně se dosud vládne zrovna tak svévolným a rozmarným způsobem, jak tomu bylo za Maa. Jediným rozdílem je, že veškerá moc již nespočívá v rukou jediného muže; moc strany, již je dosud možno teoreticky považovat za absolutní, je nyní sdílena přibližně dvaceti osobami, z nichž ani jedna nemá Maovu inteligenci a schopnosti a většinou si svým jednáním vzájemně maří své záměry. V Číně se nevládne podle ústavy či podle zákonů a spory nejsou řešeny prostřednictvím soudů, a to dokonce ani v oblasti obchodního styku se zahraničím.

Žádný z dnešních čínských vůdců nebyl vybrán na základě ústavních pravidel, dokonce ani ne na základě pravidel komunistické strany. Hu Jintao je ve vedení, protože byl Teng Siao-pchingem jmenován za nástupce Ťiang Ce-mina, jenž byl sám vybrán po masakru z 4. června 1989, aby vystřídal Zhao Ziyanga, který byl nezákonně zbaven moci a izolován v domácím vězení (jež trvalo až do jeho smrti). A jak se stal vůdcem sám Teng? Díky vojenskému spiknutí, které vypudilo nástupce jmenované Maem a schválené stranou.

Podobně jako Mao i dnešní vládcové jsou pokrytci, kteří se ohánějí zájmem zbídačených a volebního práva zbavených Číňanů, zatímco sami žijí v přepychu a rozkrádají majetek státu. Parazitní třída čínských komunistů je však dnes mnohem početnější než v dobách, kdy vládl Mao, a větší je také propast mezi jejich vlastní životní úrovní a životní úrovní obyčejných Číňanů, ať již žijí na venkově či ve městě. Zatímco mnozí Číňané žijí v podmínkách nesmírné chudoby a jsou vystaveni vykořisťování, členové strany se těší výsadám, jež jsou srovnatelné pouze s výsadami samotného Mao Ce-tunga, a posílají své dětí a vnuky do zahraničí, kde si také pro jistotu ukládají své nepoctivě nabyté bohatství.

A co říci o stylu utváření vládní politiky v dnešní Číně? I zde by bylo nesmírně krásné, kdybychom mohli konstatovat, že proces utváření politických rozhodnutí je v dnešní Číně racionálnější, než jako tomu bylo za Mao Ce-tunga, na jehož příkaz se zahajovaly choromyslné projekty jako např. demolice historických částí Pekingu, výroba „oceli" v malých domácích pecích v rámci akce Velikého skoku či budování ohromných, ačkoli zcela nefunkčních bariér kolem hlavního města na ochranu proti sovětským tankům v období čínsko-sovětského konfliktu. Je skutečně možno říci, že si Maovi následníci vedli lépe, vzpomeneme-li takových jejich projektů, jako je Přehrada tří roklin, ohromné betonové akvadukty, jež měly přivádět vodu z jihu na vyprahlý sever, či industrializace metodou „mýcení a pálení" (jak byla nazvána), vyznačující se nesmírným plýtváním zdroji a naprostým nezájmem o otázky „udržitelnosti"?

A co se týče dynamicky se rozvíjející čínské ekonomiky, nic nenaznačuje tomu, že by její současný, na exportu založený růst měl v budoucnosti vést ke zlepšení životní úrovně chudých Číňanů, natož pak k vytvoření společnosti, která by jim umožnila svobodný rozvoj a realizaci jejich tvůrčího potenciálu. Domácí poptávka je nyní nahrazována zahraničními trhy (a ani tomu nemůže být jinak, neboť kupní síla většiny Číňanů je velmi malá) a zahraniční společnosti jsou zvány nikoli proto, aby prostým Číňanům přinesly vyšší životní úroveň, ale aby je vykořisťovaly jako levnou a disciplinovanou pracovní sílu uvyklou tomu, že jakákoli zmínka o odborech či stížnost na pracovní podmínky je řešena tajnou policií. Cena pracovní síly je v Číně držena vládou na nízké úrovni prostřednictvím manipulací měny, zatímco kapitálem - cennými úsporami žalostně chudých Číňanů - se plýtvá na injekce ve formě státem nařízených půjček ztrátovým státním podnikům. Čínští podnikatelé jsou vytlačováni na jedné straně privilegovanými státními podniky a privilegovanými zahraničními investory na straně druhé. Voda je vzácná a znečištěná a vzduch je na mnohých místech Číny nedýchatelný.

Čínská zahraniční politika dnes neslouží o nic více zájmům čínského lidu než v dobách Mao Ce-tunga. Podobně jako tehdy i nyní čínská vláda plýtvá miliardami na zbrojení a ignoruje přitom tíživou ekonomickou situaci svého lidu, obzvláště na venkově. Jediný rozdíl spočívá v tom, že stíhačky, rakety a tanky nakupované v rámci Maových militarizačních projektů nebyly účinné, zatímco zbraně, které nakupuje či - díky značné zahraniční pomoci - vyrábí dnešní Čína, účinné jsou a představují pro ostatní asijské země mnohem větší ohrožení než za Maa.

V dnešní Číně se nadále používá násilí: zabíjení lidí policií je na denním pořádku a nesčetné množství jich stále umírá ve vězeních a pracovních táborech. Jména těchto obětí se nevyslovují a nikdy se veřejně neoplakávají. Přetrvává také přísná cenzura, přičemž noviny, rozhlas a televize jsou vlastněny a provozovány výlučně vládou a stranou. Veliké finanční prostředky byly investovány do moderního zařízení sloužícího ke čtení obsahu internetu, identifikace jeho účastníků a blokování stránek, jež diktátoři neschvalují. Sledování lidí za pomoci uzavřeného televizního okruhu a odposlouchávání telefonů je v Pekingu zcela běžnou věcí. Co se týče zahraničí, rozsáhlá síť čínské tajné policie monitoruje nejen disidenty, studenty a jiné lidi, ale také internet a telefonní provoz v Americe a dalších zemích. Také dosud přetrvává intenzivní indoktrinace, ačkoli se dnes zaměřuje spíše na šíření xenofobního nacionalismu než na Maovu verzi komunismu.

Bohužel se nezdá, že bychom v Číně v brzké době měli být svědky něčeho, co by byť jen vzdáleně připomínalo preciznost mravních soudů Alexandra Jakovleva, který byl kdysi služebníkem sovětského režimu, potom „duchovním otcem perestrojky" a nyní je člověkem, jemuž byl svěřen úkol na uchování vzpomínky na rozsáhlé sovětské čistky a gulagy. Jakovlevův stručný (a stále ještě dosti mírný) verdikt nad Leninem a Stalinem zní: „V souladu se všemi normami mezinárodního práva mohou být posmrtně obžalováni ze zločinů proti lidskosti." Jak dokazují Čangová a Halliday, totéž platí v nezmenšené míře i o Maovi.

Svět však s poctivým přehodnocením Mao Ce-tunga a jeho zhoubného odkazu teprve začíná a Čína, která je dosud do hloubky svých kořenů maoistická, nevykazuje v tomto směru ani nejmenší známky pohybu. Vláda vše dosud zcela popírá a všemi silami se snaží udržet svůj lid v nevědomosti. Čangová a Halliday sice udělali velký kus práce, stále zde však ještě zůstává příliš mnoho neoplakaných, příliš mnoho nepotrestaných a příliš mnoho důvodů k obavám.

Z časopisu Commentary, říjen 2005, přeložil Jiří Kučera. Redakčně kráceno.